(...) Co je na próze Ulické obzvlášť cenné, je odvaha k nečernobílému vidění a k říznutí do živých ran. Přitom tak autorka, která do románu vstupuje svými komentáři a vyskytne se leckde v dokumentu své literární postavy jako „spisovatelka z Ruska“, nikdy nečiní pateticky a okázale.
(...) Kolážovitost knihy má dvě přednosti. Cítíme se stejně jako autorka ve fázi tvoření, pátráme výstřižek po výstřižku (jednou je to záznam o bestiálním teroristickém činu, podruhé židovská anekdota, potřetí postelová scéna bývalé jeptišky), abychom se dobrali představy nějakého uceleného světa. Je to dobrodružství, a kdo se někdy zabýval pořádáním sbírky známek, tento aspekt díla ocení. Dalším kladem této kompozice je, že nejen narození, ale i smrtí najdeme v příběhu tolik, že by to vydalo na celý hřbitov. O těchto velmi lidských tématech umí Ulická psát dojemně a sugestivně. Z každého jednotlivého útržku tak čtenáře Daniela Steina, překladatele ovane úžasný dojem, že právě tady dochází ke zrodu či skonu poprvé.

Román Daniel Stein, překladatel vyšel v Rusku v roce 2006 a navzdory autorčiným obavám, že jej kritika a čtenáři nepřijmou, se stal bestsellerem. Předobrazem Daniela Steina, hlavní postavy románu, je reálná osoba, polský Žid Oswald Rufeisen, s nímž se Ulická setkala a jehož spletité a téměř neuvěřitelné životní osudy ji natolik zaujaly, že se rozhodla je literárně zpracovat.

Prózy Ljudmily Ulické jsou mnohohlasým svědectvím o 20. století, jehož skuteční aktéři pomalu odcházejí ze života a s sebou si odnášejí své čistě osobní příběhy, bez nichž jsou ty velké, světové dějiny nemyslitelné. Přestože jsou ruské oficiální archivy nadále přístupné jen v omezené míře, cesta k vlastní minulosti je otevřená – ve vzpomínkách doposud žijících pamětníků, v albech, korespondenci, denících, v rodinných archivech. A právě tyto soukromé dějiny Ulická s pečlivostí archiváře zkoumá ve

Pořád je mi zima. Dokonce i v létě na pláži, na žhnoucím slunci, mě nepřestává mrazit v páteři. Asi proto, že jsem se narodila v zimě, v lese a první měsíce svého života jsem strávila v rukávu odpáraném z mámina kožichu. Celkově vzato, neměla jsem přežít, takže jestli někdo dostal život darem, byla jsem to já. Jenom nevím, jestli jsem tenhle dar potřebovala.