(...) Je to olbřímí bichle, ale stojí za to – přední ruská spisovatelka nás v ní zavádí do prostředí ruského disentu padesátých let a v mnohohlasém příběhu vypráví smutný obraz doby, kdy se lidé museli skrývat s tím, co si myslí, co čtou, co publikují. Smekám před autorkou i před její překladatelkou Alenou Machoninovou.

Román se odehrává v době tání, které nastalo po Chruščovově kritice kultu Stalinovy osobnosti, a opětovného utužování poměrů v SSSR šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století. Ulické však nejde o velké dějiny. Snaží se zachytit, jak se historické události podepsaly na konkrétních životech.

(...) A teprve když komunistická éra končila, pustila se sama do psaní. Proč? Z toho nejprostšího důvodu: kvůli paměti. Aby zpřítomnila disidentské prostředí pro ty, kdo už ho nezažili. Kvůli mladým lidem. Kvůli jejím vnoučatům. Paní (Ulická) je – podle vlastní „vernisážové“ stylizace – jen taková babička, která vypráví příběhy ze svého mládí. Proč tedy tato babička, která píše romány o opisování románů, vadí putinovskému režimu? Protože mentalita chruščovovské a brežněvovské éry, kterou evokuje Zelený stan, tak nepříjemně připomíná mentalitu současné éry putinovské. Tu i tam „prostí sovětští lidé“ věří režimní propagandě o tom, že všechny trable „narafičili Židi (…) celý okolní svět je plný nepřátel. Všichni nám závidí, všichni se nás bojí.“ Tu i tam se pak režim ve skutečnosti bojí těch, kdo se ho nebojí.

(...) Román Zelený stan napsala proto, aby peripetie těch, kdo literaturou vzdorovali režimu, přiblížila mladší generaci. Podle Ulické však komunistickou minulost nevytěsňují jen dnešní Rusové. Už generace jejích rodičů si "spojovala samizdat se strachem", a tak o něm mlčela. (...) Pro dnešní liberálně smýšlející Rusy je Ulická morální autoritou: roku 2007 se prodalo 2,5 milionu výtisků jejího románu nazvaného Daniel Stein, překladatel. Ulická vystupuje proti Putinovu režimu, například za nesouhlas s válkou na Ukrajině ji ruské státní deníky označily za vlastizrádkyni.

(...) V Zeleném stanu ukazuje autorka minulost disentu, samizdatu a nucené emigrace. Román začíná březnem 1953, kdy zemřel diktátor Josif Stalin, a končí o 43 let později, kdy zemřel ruský básník Josif Brodskij. Hlavními aktéry jsou tři spolužáci, kteří hltají zakázaná zahraniční vydání, přepisují a šíří umělecký i politický samizdat. V klasické literatuře vidí účinnou protilátku proti ubohé sovětské každodennosti.

Podle literárních kritiků je Ulická jednou z nejvýznamnějších ruských spisovatelek posledních let, její knihy sbírají prestižní ocenění a prodávají se úspěšně i v zahraničí. Kniha Zelený stan byla přeložena do více než dvaceti jazyků. Napsala dvanáct próz, tři knihy pro děti a šest divadelních her.

Kolem literatury, hlavně té, která vybočuje ze strohých a nenáviděných školních osnov a nesmí oficiálně vycházet, se točí román „Zelený stan“ (Paseka, únor 2016) od Ljudmily Ulické. V roce Stalinovy smrti převede nový učitel literatury tři své žáky – vnímavého básníka, nadaného klavíristu a podnikavého fotografa – na stranu tenkrát vyvržených literátů. S napětím sledujeme, zda na ní setrvají tváří v tvář hrozbám a výzvám doby, kdy se v Sovětském svazu rodilo disidentské hnutí. Hrdinové knihy doslova hltají zakázaná zahraniční vydání, přepisují a šíří umělecký i politický samizdat, v klasické literatuře vidí protilátku proti ubohé sovětské každodennosti a vědí, že vnitřní svoboda se nachází v literatuře a kultuře. Ta se ve své kontinuitě jeví jako spolehlivý obranný mechanismus proti slepé poslušnosti a agresi.

(...) Epochu, v níž se odehrává nový román Ljudmily Ulické, rámují úmrtí dvou absolutně protikladných Josifů - Stalina a Brodského -, symbolizujících odvěký ruský model moci, v němž proti sobě nesmiřitelně stojí „car a básník“. V roce Stalinovy smrti převede nový učitel literatury tři své žáky - vnímavého básníka, nadaného klavíristu a podnikavého fotografa - na stranu tehdy vyvržených literátů. A čtenář s napětím sleduje, zda na ní setrvají tváří v tvář všem hrozbám a výzvám doby, v níž se v Sovětském svazu rodilo disidentské hnutí. Zelený stan se doslova „točí kolem literatury“, především té, která vybočuje ze strohých a nenáviděných školních osnov a nesmí oficiálně vycházet, neboť epocha, o níž je v románu řeč, jako by se propadla hluboko do časů před vynálezem knihtisku. Hrdinové hltají zakázaná zahraniční vydání, přepisují a šíří umělecký i politický samizdat, v klasické literatuře vidí účinnou protilátku proti sovětské každodennosti a jsou si vědomi, že vnitřní svoboda se nachází právě v literatuře a kultuře jako takové. Ta se ve své kontinuitě jeví jako spolehlivý obranný mechanismus proti slepé poslušnosti a agresi.

Zatímco pro autoritativní režim je Ljudmila Ulická zrádkyní a oficiální média ji znevažují, pro odlišně smýšlející Rusy představuje morální autoritu. Podle domácí i světové kritiky je nejvýznamnější ruskou spisovatelkou posledních dvaceti let, její knihy sbírají prestižní ocenění a prodávají se úspěšně v tuzemsku i v zahraničí. K nejpřekládanějším patří román Zelený stan (2010). Výstižně ho charakterizuje scéna, kdy mladý učitel Micha přijde pozdě do práce po probdělé noci strávené četbou zakázaného rukopisu. Knihu ukáže staršímu kolegovi. Ten ho udá a to zničí Michovi kariéru a později i život. (...) Autorce se do Zeleného stanu vešel celý Sovětský svaz, celá ta země, která se po říjnové revoluci záměrně zřekla kultury. Stan jako by zastřešoval jednotlivé kapitoly, v nichž čtenář často do posledního řádku netuší, jak skončí.