Co se vám na knižních předlohách líbilo a jaký prostor skýtal jejich text pro interpretaci?

Líbí se mi většina malých a pikantních záležitostí, ať už jsou to vraždy, chilli papričky, vztahy nebo knižní tvorba. Malé formáty se mně ostatně drží už dlouho, protože se léta živím jako režisér reklamních spotů. Tam mám k dispozici zpravidla jen třicet vteřin, což je kolikrát taky taková malá vražda.

Svým hlasem musíte posluchače chytit a podržet si ho až do konce příběhu. Co vás na té intimní one-man show přitahuje? 

Mě to prostě baví. O to víc, že jsem se k téhle „vážné práci“ dostal až po letech. A baví mě i povytažená obočí některých posluchačů, kteří mě dřív znali jen ze čtení zpráv České sody, což byl kapánek jiný žánr. 

Jak moc je jiná četba textu typu Rudišova Českého ráje a přednes těchto "zabijáckých jednohubek”?

V Českém rájijsem se musel poprat s hloučkem rozdílných chlapíků, kteří se trumfují v sauně a každý má svou pravdu i recept na život. Zato tady jde člověk příběhem s jedním hrdinou, je to podstatně intimnější text. Jenže mě baví všecko: dejte mi papír, mikrofon, brejle a budu spokojenej.

Jak moc jste si podobný s hrdinou Larsem z titulní povídky Malé pikantní vraždy?

V určitých ohledech dost, ale konkrétní být nemůžu. To by si pro mně hned přišli.

V povídce Škvíra se prý můžeme těšit na skvělou pointu, kdežto jiní si pochvalují její cynickou, za vlasy přitaženou zápletku. V čem je zajímavá podle vás? 

Mám rád Roalda Dahla – a Škvíraje jeho věcičkám hodně podobná. Ostatně chlapi k sobě nemají daleko ani původem: Dahl je Nor, Adler-Olsen zase Dán.

Liší se ty miniatury mezi sebou – případně od příběhů kodaňské mordparty Q, které autora proslavily?

Když pominu rozdíl v časových rovinách, na kterých ty povídky stojí, tak – pokud se nepletu – je jedna delší a druhá kratší. 

Posluchači by si měli poslechnout Malé pikantní vraždy, pokud se chtějí … (doplňte, prosím).

Zde opět platí, že by měli poslouchat maminku, pana faráře a Malé pikantní vraždy.