Vezmu to lehce osobně — pocházím z Prachatic, kde se natáčel známý seriál Chlapci a chlapi. Trochu na něj odkazuje i anotace k vaší knize. Co se vám vybaví, když si na ten seriál vzpomenete?
Přiznám se, že na seriál Chlapci a chlapi si příliš nevzpomínám. Ale pravdivého ztvárnění reálné situace v ČSLA z té doby se nedočkáte. Velmi dobře se mi ale vybavuje film Copak je to za vojáka, na který jsme byli my, co jsme vojnu v osmdesátých letech zažili, strašně naštvaní. Proč? Protože nemá s realitou nic společného, je to absolutní fabulace, pouhá lež. Lidem se to líbí, je to asi řemeslně zvládnutá práce s dobrými hereckými výkony, ale od začátku do konce je to vylhané, takhle to na vojně v těch letech opravdu nechodilo.

Píšete bez okolků o ponižování, šikaně, úděsných podmínkách na vojně, o ztracených dvou letech. Jak vzpomínáte na svou vojnu?
Co se týká té šikany a ponižování — ano, píšu o ní bez okolků. A vím, že jsem vypustil z láhve džina. Přestože uběhlo již tolik let, tak mi to s velkou pravděpodobností bude mít za zlé i spousta těch kluků, dnes už pánů v letech, co tím prošli. I po těch letech je to pro mnoho z nich bolavé místo. Člověk se těžko smiřuje s tím, že tehdy selhal. Že se nedokázal postavit prvním rokem zlu a druhý rok se ho sám dopouštěl. Podle zkušeností mých a i dle mínění pana doktora Prokopa Tomka z VHÚ, který je asi největším odborníkem na ČSLA osmdesátých let, byla šikana a mazácká vojna běžnou praxí asi v osmdesáti procentech tehdejších vojenských útvarů.

V knížce se snažím vysvětlit, jak bylo těžké a životu nebezpečné se těmto praktikám postavit. Nevadí mi, že mi bude mít asi spousta veteránů za zlé, že jsem to zlo nenechal pohřbené v minulosti a znovu jsem jim ta bolavá místa připomněl. Můj názor je, že pokud máme žít ve slušné občanské společnosti, tak se musíme v první řadě s tou minulostí vyrovnat, a ne si něco nalhávat a skrývat. Ale nelíbí se mi ani spousta věcí v naší současné demokracii, to by bylo na delší dobu.

Myslíte, že je dobře, že byla povinná vojenská služba zrušena?
Kdybyste mi položil otázku ohledně zrušení vojny před rokem 89, ani na chvíli bych nezaváhal: ihned, navždy, navěky a nikdy jinak. Dnes bych už tak radikální nebyl. Když vidím spousty mladých kluků, kterým chybí pokora, fyzička a pracovní návyky, tak si říkám, že by snad něco takového jako vojna potřebovali. Trochu fyzičky, trochu drilu, trochu samostatnosti. Jenže je tu jeden velký háček. Jak zajistit, aby to časem zase nesklouzlo k něčemu takovému, čím jsme si museli projít my?

Mnoho lidí se to asi snaží vytěsnit…
S tím náhledem na tu vojnu — to je asi na delší povídání a pamětníci to vidí různě. Někdo na vojnu vzpomíná v dobrém a ty špatné chvíle z hlavy vytěsnil, jiný na ni nadává dodnes, každý to má jinak. Já si na svou vojnu nikdy nikomu nestěžoval, bral jsem to tak, že chlap musí něco vydržet a že u některých útvarů na tom byli kluci daleko hůř než já. To samozřejmě nemění nic na tom, že to byly dva ztracené roky života, jak to píšu v tom mém povídání.

Jak dlouho vám psaní trvalo? Vím, že v hlavě jste knihu nosil dlouho…
Psaní knihy mi trvalo něco přes rok. Jsou tam opravdu jenom příhody, které jsem prožil, viděl, kterých jsem se zúčastnil. Ale v hlavě jsem to měl stále, nevím, proč jsem to nenapsal dříve. Asi nebyl čas, nebo jsem k tomu musel dozrát. A i pak jsem text dával číst svým známým, hlavně kolegovi z práce, který zažil hodně tvrdou vojnu na Slovensku. I když je ke mně často nevybíravý a můžeme si říct skoro všechno, překvapilo mě, že tohle opravdu pochválil a byl nadšený. To mě posílilo. K Hostu mám citový vztah, v osmdesátých letech jsem měl samizdatový časopis Host zapůjčený a už tehdy mě nadchla jeho grafická úprava a výběr textů. Proto jsem knížku poslal vám.

rozhovor vedl Radek Štěpánek pro Kavárnu Hosta, březen 2021