Zlověstná trestná kolona, které se vyhýbaly všechny komise i DES, se nacházela na pravém břehu řeky Vyčegdy. Byla obehnaná několika řadami drátu a měla zostřenou ostrahu se znásobeným počtem psů. Předtím než jsem spatřila tváře jejích obyvatel, vyděsily mě obličeje ochranky.

Přivezli mě v noci. V baráku byl smrad, který jsem znala ze Světiku – onuce a návleky sušící se u kamen. Nespali všichni. Jak je zvykem v lidnatých barácích, po nocích si někdo u kamen vařil jídlo z poslaných nebo ukradených potravin. Zdálo se, že ti, co nespali, na můj příchod nijak nereagují. Našla jsem si volné místo a vylezla na horní pryčnu. Fantazie strachu nešetřila obrazy: přiblíží se… dají mi ránu nožem… stáhnou mě na podlahu baráku, začnou mě kopat, jak se jim zachce… O tom, že bych potlačila strach, nemohla být řeč. Spánek mě však nakonec přemohl. A jako dřív, ještě za tmy mě probudila rána do kolejnice: budíček!

V baráku se daly do pohybu nevyspalé zamračené ženy. Ne všechny. Ideologicky kované odmítačky, které ctily nařízení „Nepracovat! Neproměňovat se v ovci! Umoří vás, zestárnete jedna dvě, kdo vás bude potřebovat?“, si nechaly dál neohroženě zdát sny. A neuvěřitelné bylo, že úkolář, který vešel do baráku, je nechal na pokoji i tady. Sem tam se do někoho pustil: sprostá slova, bití, pohlavek, jekot. Známá partitura. Pokradmu jsem pohlédla na lidi, kteří přicházeli k bráně. Už jsem měla zkušenost: otevřená zvědavost mohla okamžitě vzbudit smrtelnou nenávist. Nedívat se, nezvedat oči bylo správnější.

Zařadili mě do brigády, která kopala příkopy. Návyky z Bělovodsku přišly vhod. V polovině dne mi došly síly. Ale věděla jsem, že překročím jednu mez únavy, druhou – a budu kopat dál. Pověděli mi o nedávné vzpouře v koloně. Vězni se vzbouřili kvůli sníženým přídělům, požadovali provedení kontroly. Ze strážních věží do zóny namířili kulomety. Nařídili mlčet. Do těch, co se nepodřídili, vypálili dávku. Zabili asi deset lidí, odvezli je, zahrabali v lese. Ve vzduchu byla ještě cítit psychická sklíčenost. A tak znovu boj o normu, špína, sprostá slova a strach. Do řeči se se mnou, sláva bohu, nikdo nedával. Ve spánku jsem viděla kubíky hlíny, lopatu, která rozrážela zmrzlé vrstvy půdy.

Zavolali mě na ošetřovnu. Řekli, že Filipp poprosil místní sanitu, aby mi nějak pomohla.

„Otázka je: jak?“ přemýšlel doktor. „Není v naší moci zprostit vás práce. Všechno je pod kontrolou. Můžeme nanejvýš požádat, aby vás převedli do dílen.“

V zámečnické dílně stejně jako všude jinde bylo nutné „honit“ normu.

„Jmenuju se Miloslavskij. Jsem z Moskvy. Seznámíme se,“ přistoupil ke mně jeden z inteligentních trestanců. „Za co jste se sem dostala?“

„A vy?“

„Dovolil jsem si napsat na Hlavní táborovou správu, že vedení okrádá vězně. Viděla jste někdy takového naivního hlupáka?“

Miloslavskij mi dal celou řadu rad: „S nikým v baráku se nebavte. Ať vás ani nenapadne dávat najevo nespokojenost. Přišijí vám dodatečný trest. Mnohé si tu volají na třetí oddělení, nabízejí spolupráci. Tvařte se jako hlupák. Po práci z baráku nikam nechoďte. Ani pro vodu – ani náhodou. Nedýchejte! Nedívejte se! Buďte slepá a hluchá.“

Asi deset dní poté, co mě převedli do dílen, za mnou zase přišli z ošetřovny:

„Vezměte tady ten balík prádla a odneste ho do dezinfekční komory. Někdo tam na vás čeká.“

Čekat na mě mohl pouze jeden člověk: Filipp. Jak se jen mohl dostat do té strašné kolony? Lázeňská mlčky ukázala na schůdky, které vedly přímo do dezinfekční komory, kde prádlo procházelo horkovzdušnou sterilizací. V té chvíli byla v lázni zima, nebyla roztopená. Otevřela jsem malá dvířka do místnosti, kde byl tak nízký strop, že se člověk nemohl postavit. Hlavou jsem do něj narazila. Přímo na podlaze tam seděla Věra Petrovna!

„Honem se posaďte vedle mě. Mám pár minut,“ spěchala.

Proč ona? Proč? Jako vždy začala drmolit:

„Za prvé jsem vám přivezla boty, Filipp si dělá starosti, že nemáte nic na jaro. Vidím, že se budou hodit: podívejte, jaké máte mokré nohy. Za druhé se snaží přes náčelníka sanity dosáhnout vašeho převedení do Mežogu. To je největší zdravotnické městečko v táboře. Filipp dočista ztratil hlavu. Myslí si, že vás tu zabijí nebo se stane ještě něco horšího. A proto dělá jednu hloupost za druhou. Tady máte kousek papíru, napište mu, aby nešílel. Nechtěla jsem vám to říkat, zakázal mi to, ale stejně se to dozvíte. Jde o to, že ho vyšetřují a chystají se ho soudit.“

Začala popisovat události z poslední doby:

„Výzva, aby se dostavil na trať k člověku, co spadl pod vlak, byla fiktivní. Bylo třeba Filippa dostat pryč, zatímco vás odváželi. Když tam přijel a uviděl, že k žádné nehodě nedošlo, okamžitě všechno pochopil, hnal se zpátky, přiběhl do baráku a viděl, že na vašem místě sedí Chan-Dadaš (zdravotní bratr z jiného baráku). Ten mu taky prozradil, že vás odvezli do trestné kolony. Filippovi se udělalo špatně, zavolali doktora Rozovského a mě. A ráno jako naschvál přivezli rodit manželku velitele operativců. Filipp ležel a neměl sílu se zvednout. Kdyby aspoň mlčel, ale on prohlásil: Nepůjdu! Jsem nemocný a hotovo. Náčelník si taky nebral servítky, poslal ji do trestné kolony, ať si teď jeho manželka rodí, jak chce. Sama víte, jak se doktor Rozovskij bojí asistovat při porodu! Než doběhli pro někoho jiného, bylo pozdě. Žena porodila v ordinaci, téměř bez pomoci. Teď záležitost předali prokurátorovi. Filippovi to neodpustí. Už tak si tam na něj brousili zuby. Možná to nevíte, ale vyplatil vás z patnácti příkazů k vašemu převedení, které přišly. Teď mu to všechno připomenou.“

Když energická Věra Petrovna vyložila všechny tyhle šokující novinky, odjela. Snažila jsem se pochopit každou skutečnost, jednu po druhé. Bylo těžké uvěřit, že Filipp odmítl asistovat u porodu. Byl především lékař. Musel být krajně rozzuřený, aby odpověděl: „Nepůjdu!“ I mé „vyplacení“ z patnácti příkazů se mi zdálo neuvěřitelné. Znamená to, že už dávno jsem měla být v trestné koloně? Věděl o tom?! A po vypršení tří dnů, které mi dovolili strávit v Urdomě, se mě tam opovážil zdržet? A jak konkrétně mě „vykupoval“? Penězi nebo nějak jinak? Jak? Co bude dělat teď, když se mu chystají zkroutit ruce ti, s nimiž měl tak dobré vztahy? Otázky nad mé síly!

A dny běží jeden za druhým: práce, neustálá obezřetnost, vyčerpání a absolutní zmatení. Nečekaně mě zavolali na bránu s věcmi. U brány čekal na transport vysoký postarší člověk.

„Doktor Fedosov,“ představil se. „Taky vás posílají k Malinovské?“

Nechápala jsem.

„No, totiž do Mežogu?“

To či ono táborové středisko se tu často spojovalo se jménem velitele nebo primáře. „Poslali ho k Vaganovové“ znamenalo do tuberkulózní kolony v Protoce. „Dostal se k Malinovské“ – do psychiatrické nemocnice nebo na dětské oddělení ve zdravotnickém městečku Mežog.

„Nelekejte se,“ řekl můj společník. „Mežog není jen psychiatrie.“

„Co kdybychom šli po řece?“ zeptal se strážný. „Led je ještě pevný. Nebo to obejdeme? Je to o pět kilometrů delší.“

Poháněl nás ostrý bodavý vítr. Byli jsme vysvobozeni z té temné „smrtící“ kolony a na peklo, které jsme opustili, jsme se ani neohlédli. Už se hlásilo jaro. Jelikož jsem celou dobu byla deprimovaná, nevšimla jsem si ani, jak přišlo. Nejraději bych šla takhle po řece do nekonečna!…

V mežogské koloně byla psychiatrie, dětské oddělení, lazaret, také pařeniště a další zemědělské práce. Zdravotnický personál a dělníci z pily, kam jsem se dostala, měli v Mežogu společný obrovský barák. Část zabíraly čtyřmístné pryčny vagonového typu, ve zbylém prostoru byly natěsnané kavalce.

Po trestné koloně jsem se cítila stísněně, nijak jsem se nedokázala dát do pořádku. Umocňoval to krajně nepříjemný fyzický pocit. Nic mě netěšilo, ze všeho mi bylo teskno a tíživě. Teprve po nějaké době mi s hrůzou došlo: jsem těhotná!

Nutnost zorientovat se v tom, co se stalo, a dobrat se nějakého řešení, mě vyháněla z baráku plného lidí do opuštěného kouta zóny. Pokoušela jsem se v sobě najít objektivního rádce. Kromě paniky a zoufalství ve mně však nebylo nic.

Zatčení a tábor potlačily veškerou individualitu a všechno převrátily naruby. Zdálo se, že všechno zaplavily „přízemní starosti“. Těhotenství jako by z nenadání řeklo „stop“, bylo jako facka, po které jsem vystřízlivěla a musela se obrátit ke svému potají zrajícímu „já“. To „já“ volalo po odpovědi. Pochyby nahlodávaly a kalily mou mysl. Vždyť je to tábor! Poté, co se dítě narodí, tu budu muset strávit ještě víc než čtyři roky. Dokážu to? Vydržím?… Vždyť tu ale roste dcera Miry Galpernové, s níž se přátelil Alexandr Osipovič Gavronskij. Holčička je překrásná, až Miru propustí, bude už velká.

Kavalec jsem měla vedle agronomky Agnessy Alichanovny. Každý večer, předtím než usnula, vyndávala z krabičky ve stolku fotografii chlapce a prohlížela si ji. Byl to neuvěřitelně krásný osetinský kluk. Černooký, klidný, v krátkých kalhotách a námořnickém tričku.

„Kdo to je?“ zeptala jsem se.

„Můj syn Žeňa.“

Fotografie byla kouzelná. Má potřeba dívat se na toho chlapce se začala podobat mánii. Mít takového syna? Držet v náručí svého syna nebo dceru? Copak to není štěstí?

Čas, který mi byl určen, mi unikal mezi prsty. Uvědomovala jsem si to. Cítila jsem to téměř fyzicky. A stále víc se mě zmocňovalo cosi podstatnějšího než momentální okolnosti. Naděje! Kdy ještě, pokud ne teď? Budu mít dítě! Navzdory všemu. Bude dítě, jemuž odevzdám srdce. Nastane konec vyčerpávajícího smutku a černé tůně samoty. Chci mít dítě!

Jeden z večerů prožitých v Mežogu to však málem zrušil. Stála jsem u okna baráku, které vedlo k dětským jeslím. Jedovatě malinové nebe věštilo silný vítr. Okna jeslí se krvavě leskla. Agresivní, pronikavě křičící zabarvení odstiňovalo skutečnou tvář táborové zrůdnosti. Byla to pekelná vidina. Život se jevil jako grimasa, jako aréna určená k mučení všeho živého. Otřesnou se zdála sama skutečnost, že malé děti, které si tu dovolili přivést na svět, žijí za drátem. O čem to uvažuju? Šílenství! To je nezákonné.

Ale nebyl žádný jiný svět, do kterého bych mohla utéct, kam se přemístit. Musela jsem to překonat. Ve jménu budoucího života. „Ale co to dělám? Co to dělám?“ odháněla jsem od sebe pokušení. „Tolik jsem toho prošla do Nikam, zatímco dítě znamená cosi opravdového!“ Uvěřila jsem tomu, že když se oddám mateřství, vyměním útrpnou závislost na okolnostech vězeňského života za hluboké odvěké lidské spojení se životem.

Napsala jsem Filippovi. V té době se v jeho životě všechno neznámo jak dalo do pořádku. Hrozba soudu zmizela. Dopis, který jsem dostala jako odpověď, přetékal prosbami, abych se neopovažovala nic podnikat, vyjádřením radosti a štěstí, slibem starat se o nás s dítětem a čekat na naše propuštění. „Celý svůj život jsem toužil po dítěti. Jsem šťasten. Jsem navždy a jenom váš!“ napsal.

Jen co nás přivedli z práce, do baráku vešel úkolář a nařídil, abych šla s věcmi za ním na bránu. Kam mě povezou teď? Měla jsem za to, že s DESem je konec. Tam na mě určitě dávno uvalili klatbu. Nicméně příkaz k mému převedení z politického oddělení dorazil.

Jaký mělo v nastalé situaci smysl odjíždět z Mežogu? Po několika měsících jsem se sem stejně měla vrátit, protože dětské oddělení bylo právě tady. Mám pravdu? Zřetelné kontury rozhodnutí se rozplývaly. Když jsem kráčela se strážným k vlaku do Kňaž-Pogostu, do střediskového tábora, byla jsem už úplně ztracená.

překlad: Alena Machoninová