Ukázka z předmluvy:
Osmidílné paměti Rudolfa Kopeckého „Vzpomínky starého novináře“, na nichž autor pracoval od roku 1960 až do své smrti 25. listopadu 1981, jsou velmi obsáhlým pramenem,čítajícím přes 2350 stran strojopisu a 454 kapitol. Jejich kompletní soupis nabízíme v příloze. Vyhotovilo se několik kopií pamětí, které byly péčí Kopeckého rodiny převezeny do univerzitního archivu v Lincolnu ve státě Nebraska a do Archivu Čechů a Slováků v zahraničí v Regensteinově knihovně na Chicagské univerzitě. Zároveň zůstaly k dispozici v Londýně a po sametové revoluci byly doručeny do Československa.

Vzhledem k rozsahu se dlouho nikdo neodvažoval paměti vydat. Během studijních pobytů v amerických archivech jsem měl možnost projít také pozůstalost Rudolfa Kopeckého o sedmnácti krabicích, součást Czech Heritage Collections v Archives & Special Collections na University of Nebraska v Lincolnu. Je zde k nalezení bohatá korespondence Kopeckého s přáteli a spolupracovníky, stovky článků, analýz, přednášek a esejů, stejně jako rodinné fotografie, novinové výstřižky, zápisy z porad exilových organizací a jiné písemnosti. V Chicagu jsou ve třech krabicích uloženy „Vzpomínky starého novináře“, dále svázané přepisy Kopeckého rozhlasových relací pro BBC pod názvem „Rozhlasem k domovu“ a desítky sebraných textů pod souhrnným názvem „Články a drobné studie“, které od 40. let publikoval v nejrůznějších exilových periodikách a sbornících.

Pochopil jsem význam Kopeckého díla a několik let usiloval o vydání alespoň jeho části. Soudobá historiografie jako by na tuto význačnou, leč bezpochyby kontroverzní osobnost, pozapomněla. Teprve díky berounskému nakladatelství Machart se podařilo projekt realizovat. Na počátku spolupráce na jaře 2017 vyvstaly dva hlavní problémy. Za prvé najít žijící potomky Rudolfa Kopeckého a vyžádat od nich souhlas s vydáním pamětí v upravené podobě. Za druhé rozhodnout, jak velkou část z původního strojopisu použít, aby dílo neztratilo na historické
hodnotě a zároveň aby zůstalo čtivé a atraktivní i pro širší veřejnost. Kopecký byl šedesát jedna let ženatý se Štepánkou Stehlíkovou (1897–1992), brali se v Praze 28. září 1920 a narodily se jim tři děti: Jarmila (1921–1996), Eva (* 1925) a Vladimír (1929–2002). Všichni potomci zůstali bezdětní. Jedinou nadějí tedy bylo kontaktovat mladší dceru, dvaadevadesátiletou Evu Kaufmann, žijící ve Velké Británii. Po několikaměsíčním pátrání jsem byl úspěšný a obdržel dopis, v němž pisatelka dává svolení a vyjadřuje vděk, že po dlouhých desetiletích obohatí paměti jejího otce knižní trh v České republice.

Provést redakční výběr nejzajímavějších z celkem 454 kapitol, jinými slovy osekat vyprávění o lidech, aférách, tiskovinách, politických stranách a hnutích, fenoménech, úspěších a nezdarech z časů dávno zašlých, které Kopeckému utkvěly v paměti a cítil potřebu je zachovat dalším generacím, to vpravdě není snadný úkol. První díl začíná líčením dětství, mládí a přibližuje umělecký život v Praze před první světovou válkou, poslední osmý díl nás přivádí do víru londýnského exilu v 50. letech. Mezitím autor vzpomíná na mnohé, leckdy se
opakuje, případně popisuje události, jejichž nebyl přímým aktérem. Nahrazuje tím trochu kroniku moderních českých dějin, nezabarvenou komunistickou propagandou. Jako by se obával, že čtenáři doma i v exilu již nikdy nebudou mít možnost studovat naši historii ve 20. století bez příkras a ideologií. Nelze se příliš divit. Když pracoval na závěrečných dílech, v Československu vládl tuhý normalizační režim. Naším cílem však nebylo nabídnout Kopeckého strohé interpretace onoho či tamtoho, ale prezentovat jej jako výjimečného muže pera, novináře, který za první republiky prošel řadou periodik i nakladatelství, stejně tak jako muže konzervativních národoveckých zásad, který tíhnul k mladočeské a posléze národnědemokratické straně. Politickému přesvědčení zůstal věrný i v pozdějších dobách, kdy už se nenosilo a bylo považováno za „reakcionářství“. Než by se zpronevěřil svým zásadám, raději zvolil kruté vyhnanství. Z tohoto věčného postoje kritického opozičníka glosuje dění a odkrývá překvapivé souvislosti a detaily, které v učebnicích nenajdeme. Zároveň se občas nechává strhnout hořkostí, zklamáním, možná vztekem a vynáší příliš subjektivní, jednostranné soudy. Po delším rozvažování jsme se rozhodli vybrat z prvního dílu kapitoly, týkající se formování názorů Rudolfa Kopeckého za mladých let, jeho styků s literáty, básníky, novináři a studentskými aktivisty. Druhý díl, kde Kopecký poměrně obšírně píše o českých zemích za první světové války, jsme zcela vynechali. Ve třetím a čtvrtém dílu pojednávajících o prvních letech samostatné republiky, jsme se zaměřili na kapitoly o tisku a novinářském řemesle. Pátý a šestý díl nabízí kapitoly o hnutí Volné myšlenky, svobodném zednářství, nakladatelstvích, národní demokracii, Národním sjednocení a nešťastném roce 1938. V sedmém díle Kopecký seznamuje s celou válečnou anabází, jež pro něj započala v Polsku, pokračovala v Rumunsku, Francii a skončila v Londýně. Nedohotovený osmý díl nahlíží pod pokličku exilové komunity po květnu 1945 a sleduje její proměny příchodem poúnorové emigrace o tři roky později.

Je třeba dodat, že některé kapitoly, rozdělené na více částí, jsme sloučili, u jiných naopak odstranili celé odstavce, když jsme měli pocit, že je jinými slovy zbytečně omíláno již jednou řečené. Samotný poznámkový aparát u tak objemného díla by jistě mohl nabobtnat na stovky stránek, my však nechali text plynout, přidali vysvětlivky pouze na nejnutnějších místech, k osobnostem hodným připomenutí jsou doplněny stručné medailony. V této knize čtenáři naleznou vlastně pouhý fragment pamětí Rudolfa Kopeckého. Lze proto jen doufat, že dosud nepublikovaná větší část jeho díla se ještě dočká zájmu odborné veřejnosti. Několik kapitol ze „Vzpomínek starého novináře“ jsem uveřejnil na internetu ve společenské revui Přítomnost. Pro časopis Čas, tiskový orgán Masarykova demokratického hnutí, mezi jehož členy patřím, jsem připravil Kopeckého poznámky o TGM. V Kopeckého fondu v Nebrasce je karton s pracovní korespondencí národnědemokratické strany v exilu. Na základě těchto materiálů jsem dal již před časem dohromady dílčí studii, osvětlující podmínky vzniku a fungování politických stran v exilových podmínkách, se zaměřením na národní demokraty.

 Z archivu v Chicagu mám kopie bezpočtu Kopeckého článků z exilových let. Vrací se v nich mimo jiné k Ústředí demokratického exilu, Československému konzervativnímu hnutí, Naardenskému hnutí, Mezinárodnímu PEN Klubu –Centru pro spisovatele v exilu a dalším subjektům, jejichž byl prokazatelně členem, ale v pamětech to z nějakého důvodu naprosto opomenul. Kupodivu se ani slovem nezmínil například o Josefu Jostenovi, který v britské metropoli založil Informační službu svobodného Československa a patřil zde vedle Kopeckého k nejplodnějším exilovým novinářům. Byť je dělil šestnáctiletý věkový rozdíl a v řadě otázek se neshodli, byli přáteli a vyměnili si kvanta dopisů. Nenapsal nic ani o páteru Janu Langovi, který v roce 1964 založil náboženské, kulturní a sociální středisko Velehrad v londýnské čtvrti Notting Hill. Kopecký stál za vznikem kulturního kroužku Velehradu, který pořádal pravidelné přednášky a besedy.
Stýkal se také s bývalým ministrem Jaroslavem Stránským, kancléřem prezidenta Beneše Jaromírem Smutným, do zámoří často korespondoval s katolickým filosofem a historikem
Josefem Kalvodou. V pamětech zkrátka postrádáme více důležitých jmen a nacházíme hluchá místa, nicméně to nijak nesnižuje poutavost textu. Není pochyb o tom, že vyprávění Rudolfa Kopeckého vzbudí emoce a nastolí nové otázky. Bortí totiž řadu mýtů, přináší trochu jiný pohled na moderní historii, což se ne všem může zamlouvat. Pro skutečně věcný přístup k bádání je důležitá pestrost pramenů, odhodlání znovu klást otázky a nespokojovat se s jednoduchými odpověďmi. Co více si ostatně přát v souvislosti s letošními osmičkovými výročími, tak osudovými pro český národ.
Sám jsem členem výboru Společnosti Edvarda Beneše. Kopecký v pamětech nenechává na druhém československém prezidentovi nit suchou. Publikoval jsem životopis pražského primátora a poválečného ministra Petra Zenkla, v Kopeckého očích jednoho z viníků nástupu komunistů k moci. Již několik let popularizuji na veřejnosti formou přednášek, článků, rozhovorů a konferenčních příspěvků postavy poúnorového exilu, které leckdy stály na opačném názorovém pólu než Kopecký. Měl bych jej proto snad zatratit a zůstat hluchý ke všemu, co „Vzpomínky starého novináře“ sdělují? Dá se odtušit, že postupuji přesně obráceně, a věřím, že tak budou postupovat také čtenáři.

Martin Nekola