Kniha se zabývá dosud opomíjeným tématem – nacistickým programem Lebensborn, který vznikl v době nacistické hrůzovlády k jasnému účelu: vychovat si své árijské děti, svou další generaci. Příběh vypráví jedno z Hitlerových ukradených dětí – Ingrid von Oelhafen alias Erika Matková, jež podrobně mapuje svou životní cestu. Díky tomu čtenář velmi dobře pochopí, jakých zrůdností se nejen skrze projekt Lebensborn nacisté na lidech napáchali.

Program Lebensborn, výtvor Heinricha Himmle­ra, unesl až půl milionu dětí z celé Evropy. Prostřednictvím procesu nazvaného germanizace se měly stát příští generací árijské rasy během druhé fáze konečného řešení.

V létě roku 1942 museli rodiče napříč na­cisty okupovanou Jugoslávií podrobit své děti zdravotním kontrolám určeným k po­souzení rasové čistoty. Jednomu tako­vému dítěti, Erice Matkové, bylo pouhých devět měsíců, když nacističtí lékaři prohlá­sili, že je vhodná k tomu, aby byla „dítě Hitlera“. Převezli ji do Německa a umístili k poli­ticky prověřeným pěstounům. Z Eriky se stala Ingrid von Oelhafen.

O mnoho let později začala Ingrid odhalovat pravdu o své identitě. Přestože s blížícím se koncem války nacisté mnoho záznamů
o projektu Lebensborn zničili, podařilo se jí objevit dokumenty a důkazy, které ji za­vedly zpět do místa narození a k její pů­vodní rodině. Postupně tak odhalila a zre­konstruovala celý svůj příběh – příběh Hitlerova ukradeného dítěte.

Ukázka:

KREV. Celý tento příběh se točí kolem krve. Krve mladých mužů prolité na bojištích druhé světové války; krve civilistů, starých i mladých, mužů i žen, která tekla v bahně měst a vesnic po celé Evropě; krve milionů lidí zničených při pogromech a v táborech smrti.

Krev je ale také idea. Nacistická víra – z dnešního pohledu absurdní a sprostá – v „čistou krev“, drahocenný ichor, po němž se má pátrat, který je nutné uchovat a rozšířit. Ta má však nevyhnutelně i svůj protějšek, „špatnou krev“, kterou je potřeba rozpoznat a nelítostně vymýtit.

Jsem dítě, německé dítě, krvavé války o krev. Narodila jsem se v roce 1941, uprostřed druhé světové války: vyrůstala jsem v tom, co po sobě zanechala – a také ve stínu její brutální a mnohem delší následnice, studené války.

Má minulost je minulostí milionů mužů a žen, kteří na tom byli stejně jako já. Jsme oběťmi Hitlerovy posedlosti krví, ale také jsme těžili z poválečného ekonomického zázraku, který proměnil naši zdevastovanou a všemi opovrhovanou zemi v hybnou sílu moderní Evropy.

Náš příběh je příběhem generace vyrůstající ve stínu krví zbrocené hanby, které se však podařilo získat zpět čest a slušnost.

Můj vlastní příběh je však příběhem mnohem tajemnější minulosti: historie stále překryté rouškou mlčení a zahalené hanbou. Je varováním před tím, co se stane, když se krev uctívá jako životně důležitá podstata, která určuje hodnotu člověka, a nadto se využívá k ospravedlnění těch nejhorších zločinů, které člověk na člověku spáchal.

Jsem totiž dítě Lebensbornu.

Lebensborn je staré německé slovo, pokřivené a zdeformované jazykotepci národního socialismu do jedinečně zvráceného pojmu v nezměrném a bizarním slovníku Hitlerovy Říše. Co znamenalo v šíleném slovníku nacismu? Co znamená dnes? Hledání odpovědí na tyto otázky – abych tak odhalila i svůj vlastní příběh – mě zavedlo na dlouhou a strastiplnou cestu: putování ve fyzickém smyslu, samozřejmě, které mě vedlo po mapě celé moderní Evropy. Také na výpravu do minulosti, která vyžadovala často nepříjemný návrat do Německa před více než sedmdesáti lety a k nešťastným příběhům zemí obsazených Hitlerovými vojsky.

Pátrání, kdo vlastně jsem a kdo jsem byla, mě však přimělo i k psychologickému putování za vším, co znám a s čím jsem vyrostla: fundamentálnímu pátrání po tom, kdo jsem a co to znamená být Němec.

Nebudu předstírat, že to je jednoduchý příběh: nebude a nemůže být vždycky snadné ho číst. Až – pokud – se do toho však pustíte, mějte prosím na paměti, že nic jednoduchého nebylo ani ho prožít.

Nejsem z podstaty své povahy příliš emocionálně založená. Projevit pocity, něco tak běžného ve společnosti jedenadvacátého století, pro mě není nic snadného. Myslím, že jsem celý život strávila tím, že jsem se snažila potlačit své vnitřní já, podřídit své emoce okolnostem, v nichž jsem vyrostla, a potřebám ostatních.

Jsem však přesvědčená, že tohle je příběh, který musí být slyšet. A co je důležitější, mnohem důležitější, musí být pochopen.