PRACH A POPEL

Kázání na Popeleční středu

Je Popeleční středa. Vydáváme se na cestu k Velikonocům.V tento první den velkého postu, „předvelikonoční doby pokání“, slavíme už popětadvacáté v naší Akademické farnosti Popelec umělců– příležitost k setkání světa umění a světa náboženství. Tato tradice vznikla nakonci první světové války, kdy se v tento den sloužilo v pařížské katedrále Notre Dame rekviem za umělce, kteří zahynuli ve válce. Svět umění a svět náboženství patří bytostně k sobě. Dějiny umění jsou neodmyslitelnou součástí dějin náboženství a naopak.Tyto dva světy jsou propojeny historicky: prakticky všechny druhy umění– tanec, hudba a zpěv i výtvarné projevy, zejména posvátné stavby, nejspíš vznikly na úsvitu lidských dějin jako součást náboženského kultu. (Pamatujme ovšem, že prakticky až do osvícenství nebylo „náboženství“ nějakým jedním segmentem života společnosti vedle ostatních, nýbrž bylo spíš „vzduchem, který dýchali všichni“.)

I jeden z prvních filmů byl záznamem pašijových her. Co by byla liturgie bez hudby, zpěvu a chrámové architektury– a jak chudé by byly dějiny umění, kdyby k nim nepatřilo vše, co doprovázelo liturgii, a v naší kultuře pak vše, co bylo inspirováno Biblí i dalšími posvátnými texty a příběhy!

Umění a náboženství však k sobě patří nejen historicky, jako dva vzájemně srostlé kořeny lidské kultury, nýbrž i svou povahou. Základním stavebním kamenem náboženství iumění jsou symboly: umění ináboženství se snaží skrze řeč symbolů vyslovit nevyslovitelné a zpodobit nezpodobitelné. Symbol má paradoxní charakter: zároveň odkrývá i zakrývá tajemství, k němuž se vztahuje, k němuž poukazuje. Umění, které nepoukazuje k tajemství, nýbrž zůstává líně a lacině na líbivém povrchu, je pouhým kýčem. Náboženství, které vydává prvoplánově symboly za realitu samu, které není schopno zacházet se symboly jako s cestou na hloubku, je opakem autentického náboženství– fundamentalismem.

Fundamentalismus, primitivně doslovný přístup k řeči náboženství, je náboženský kýč. To, co je kýč ve vztahu k umění, je fundamentalismus ve vztahu k náboženství. Je pozoruhodné, že téměř stejné pojetí náboženství, totiž primitivní představy o Bohu a víře, sdílí fundamentalismus a vulgární ateismus; když vám náboženský fundamentalista a zarytý ateista vyprávějí, jak si představují Boha, nejspíš od obou uslyšíte velice podobnou karikaturu víry. Rozdíl je pouze vtom, že jedni toto pojetí hájí, a druzí ho vyvracejí; brána k hloubce tajemství víry je však oběma zavřená.Je však třeba dodat, že kromě vulgárního ateismu– hrubého materialismu nebo takzvaného vědeckého ateismu, který je myšlenkovým kýčem, podobným náboženskému fundamentalismu– existuje i jiný ateismus, existenciální, tragický, ateismus protestu a bolesti. Už řadu let přemýšlím a píšu o potřebě úcty k tomuto druhu ateismu; o nutnosti ukázat, že svět živé víry zná i tajemství trpké noci života, konfrontaci s nicotou a zápas s pokušením nihilismu a absurdity; že zralá víra tyto bolestné zkušenosti dokáže obejmout, a tak tento druh ateismu integrovat.

Co by bylo umění bez senzitivity vůči bolesti– a co by byla víra bez zkušenosti „temné noci duše“, o níž psali velcí mystici, tito básníci světa náboženství? Dnešní liturgie se dotýká jednoho ze symbolů lidské konečnosti a pomíjejícnosti, totiž popela, prachu země. Po staletí udělování popelce doprovázela věta: „Prach jsi a v prach se navrátíš“ (Gn 3,19). Tento motiv, tak dramaticky přítomný kupříkladu v barokním křesťanském umění, by byl herezí (tj. částí, svévolně vytrženou z celku), kdyby nebyl chápán jako pouze jeden pól paradoxní biblické pravdy o člověku. Báseň o stvoření na počátku Bible ukazuje, že člověk v sobě obsahuje nicotu i plnost zároveň: byl vzat z prachu země a zároveň je obrazem Božím. Byl vytvořen z nicoty, prachu, který nepodrží žádný tvar– a zároveň z tvůrčí moci Stvořitele, z Ducha. Člověk je paradoxním spojením konečnosti svého údělu a své neukojitelné touhy pověčnosti a plnosti. V žalmu čteme, že člověk se hříchem (odcizením od Boha) vrací do prachu, avšak pokáním, obrácením, se znovu otvírá Duchu a je znovu stvořen (Ž 104,29–30).

Stojíme na prahu velkého postu, doby pokání a znovustvoření, doslova: „re-kreace“ (re-creatio). Těchto čtyřicet dní duchovní rekreace nás má uzdravit a osvobodit, přivést od povrchu na hloubku. Ten, kdo žije na povrchu, žije neautentický život v rozptýlenosti, v povrchní zábavě a otročení „bůžkům tohoto světa“, vytváří ze svého života kýč. Ten, kdo se dokáže odpoutat od povrchnosti a sestoupit na hloubku, žije autentický život, „život v pravdě“– žije svůj život jako umění, utváří svou osobnost a svůj příběh jako originální umělecké dílo. Tím naplňuje Boží tvůrčí záměr; odpovídá tím na jedinečný „Skryješ-li tvář, propadají děsu, / odejmeš-li jejich ducha, hynou, / v prach se navracejí. / Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, / a tak obnovuješ tvářnost země“.

Boží čin, jímž byl povolán z nebytí v bytí. Pokání, obrácení (metanoia)– je nekonečně víc než pouhé „morální polepšení“; jakkoliv i ono je jistě žádoucí. Můžeme se tu inspirovat ve filozofii a psychologii 20.století. Heideggerovo rozlišení neautentického života, konformního vůči okolí– žít, „jak se žije“ (man lebt), od autentické existence, propůjčuje nový jazyk staré zkušenosti mystiků a duchovních mistrů. Podobně i Jungovo pojetí životního zrání jako sestupu od našeho „ego“ k hlubšímu centru, k„hlubinnému já“ (das Selbst, Self) nazývá nově to, co svatý Pavel nazývá Kristem, který žije ve mně (srov. Ga2,19–20), a mystikové Bohem jako „duší naší duše“. Sestoupit na hloubku však také zpravidla znamená dotknout se dna, být konfrontován s nicotou, s noční a tragickou tváří lidské existence, s pomíjejícností; znamená to zbavit se iluzí. (Iv mýtech, pohádkách a archaických rituálech „cesta k pokladu“, k zralosti a dospělosti, zahrnuje bolestné zkoušky.) Pýcha oslepuje a ohlupuje, vězní na povrchu. Pokora otvírá oči a vystavuje se celé pravdě. Když máme odvahu k pokání, k pokoře, k pravdě a nahmatáme v sobě prach naší konečnosti, můžeme se právě tím zároveň dotknout ruky Boží, která nás bere z prachu země a znovu nás stále tvoří. Povolává nás ke kráse a k umění tvořivého života, k neustálému žasnutí nad krásou stvoření a nad mocí Stvořitele. Jemu buď čest a sláva navěky. Amen