Nová kniha Tomáše Halíka - křesťanství nemá být beton, ale kvas

Slovo úvodem

„Tato doba není jen epochou změn, nýbrž změnou epochy,“ tvrdí papež František. Mění se i podoby náboženství a jejich role v jednotlivých společnostech a kulturách. Sekularizace nezpůsobila konec, nýbrž proměnu náboženství. Zatímco některé podoby náboženství procházejí silnými otřesy, jiné jsou natolik vitální, že vystoupily ze svých dřívějších hranic. Tradiční náboženské instituce ztratily monopol na náboženství. Kulminující proces globalizace naráží na odpor: sílí projevy populismu, nacionalismu a fundamentalismu. Náš svět je stále více propojen a zároveň nově rozdělován.

Světové společenství křesťanů není jednotné – avšak dnes nejsou největší rozdíly mezi církvemi, nýbrž uvnitř nich. Rozdíly v nauce, v náboženských a politických postojích mají často skryté kořeny v hlubších vrstvách duševního a duchovního života lidí. Někdy mají lidé recitující v jedné kostelní lavici stejné vyznání víry velmi rozdílné představy o Bohu. K proměnám duchovní scény dneška patří i pád zdi mezi „věřícími“ a „nevěřícími“; hlučné menšiny dogmatických věřících i militantních ateistů se dostávají na okraj, zatímco roste počet těch, v jejichž myslích a srdcích se víra (ve smyslu „pra-důvěry“) a nevíra (ve smyslu pochybující skepse) prolínají.

Dokončuji tuto knihu uprostřed pandemie koronaviru; kolem mne umírá denně množství nemocných v přeplněných nemocnicích a mnoho živých a zdravých čelí existenčním problémům. I tato zkušenost otřásá naším světem – k dlouhodobé krizi tradičních náboženských jistot se přidala i krize tradičních jistot sekulárních, zejména víry v suverénní panství člověka nad přírodou a vlastním osudem. Stav katolické církve dnes v mnohém připomíná situaci těsně před reformací. Když bylo odhaleno netušené množství případů sexuálního a psychologického zneužívání, otřáslo to věrohodností církve a otevřelo řadu otázek týkajících se celého systému církve. Zavřené a prázdné kostely během koronavirové pandemie jsem vnímal jako prorocké varovné znamení: tak může brzy vypadat stav církve, pokud neprojde proměnou.

Jistou inspirací může být „katolická reformace“, která byla nesena odvážnými mystiky, jako byli Jan od Kříže, Terezie z Avily, Ignác z Loyoly a mnozí další, kteří skrze svou originální spirituální zkušenost obohatili jak teologickou reflexi víry, tak viditelnou podobu a praxi církve. Nynější reformní snahy nemohou zůstat pouze u změn některých institucionálních struktur a několika odstavců v katechismu, v kodexu církevního práva a učebnicích morálky. Plodnost reformy a budoucí vitalita církve závisí na znovunavázání vztahu s hlubinnou spirituální a existenciální dimenzí víry. Nynější krizi považuji za křižovatku, na níž se otevírá možnost přejít do nové, „odpolední“ epochy dějin křesťanství. Otřesené křesťanství může – i díky svým bolestným zkušenostem – jako zraněný lékař rozvinout terapeutický potenciál víry.

Budou-li církve vzdorovat pokušení sebestřednosti a kolektivního narcismu, klerikalismu, izolacionismu a provincionalismu, mohou významně přispět k nové, širší a hlubší ekumeně. V novém ekumenismu jde o víc než jen o jednotu křesťanů; obnova víry může být krokem k onomu „univerzálnímu bratrství“, které je velkým tématem pontifikátu papeže Františka. Může pomoci lidské rodině směřovat nikoliv ke střetu civilizací, nýbrž k utváření civitas oecumenica – kultury komunikace, sdílení a respektu k různosti. Bůh se ukazuje v dějinách ve víře, lásce a naději lidí, a to i lidí na okraji církví a za jejich viditelnými hranicemi. Hledání Boha „ve všech věcech“ a ve všech dějinných situacích vysvobozuje náš život z monologického sebezaujetí a proměňuje ho v dialogickou otevřenost. Zde vidím znamení času a světlo naděje i v těžkých dobách. Této naději chce sloužit tato kniha.

Tomáš Halík