Koany jako směrníky na cestě žáka k zenu

Pro nás Evropany, zvyklé neustále na něco myslet, hledat logické odpovědi, analyzovat, třídit informace, hodnotit, posuzovat a rozsuzovat, jsou kóany provokující a někdy i odpuzující záležitostí. Mohou nás překvapovat, rozčilovat, fascinovat i šokovat. Jejich potenciál tkví v tom, že se mohou stát „prstem ukazujícím na Měsíc“, upozorněním na „poruchu v matrixu“, na nouzový východ z dobře zaběhnutého systému naší mysli.

Nemusíme být buddhisty, abychom si byli schopni uvědomit skutečnost, že se v našem životě, v našem myšlení a cítění, objevují stále stejné vzory, stále stejná schémata, vyjeté koleje, které nás drží v určitých mantinelech a nedovolují nám změnit směr.

Je to stále stejný řetězec akcí a reakcí, podnětů, myšlenek a emocí opakujících se a probíhajích stále znovu a znovu. Máme silnou potřebu držet se svých „pravd“, svých domněnek a přesvědčení, na kterých lpíme. Máme strach, že bychom bez nich ztratili půdu pod nohama. Pokud se některých svých stanovisek přece jen dokážeme vzdát, většinou je hned nahradíme něčím novým, nějakým jiným přesvědčením, jehož se pak držíme stejně vehementně.

zdroj: magazin.gnosis.cz

Ukázky z knihy:

Jednoho večera prosil mnich Doken svého přítele Sogena, aby mu pomohl při hledání tajemství života. Přítel mu řekl: „Jsou věci, při nichž ti nemohu být vůbec užitečný, na které musíš přijít sám. Například když máš hlad nebo žízeň, nenaplní ti žaludek, když budu jíst nebo pít já, musíš to udělat sám.“ Toto mondó by mohlo být stejně tak uvedením do většiny forem západní psychoterapie, protože těžištěm terapie je právě vlastní zkušenost klienta. Podobně píše C. G. Jung ve své stati Psychologické problémy současnosti:

„Lidé se dopouštějí zásadního omylu, jestliže se domnívají, že jsou jisté odpovědi, řešení nebo názory, které by stačilo jen vyslovit, a veškeré problémy by se hned vyjasnily. Ani ta nejkrásnější pravda však není k ničemu, jak to dějiny nesčetněkrát potvrdily, jestliže se nestane nejvlastnější vnitřní zkušeností jedince."

..............

Vlastní zkušenost je pro zen mnohem podstatnější než texty, dogmata a rituály klasického buddhismu. Tato tradice byla konečně zahájena samotným Buddhou, který na jednom shromáždění mnichů namísto obvyklé promluvy pozdvihl květinu a mlčel, čemuž porozuměl jediný z jeho žáků, Mahakašjapa. Tak došlo k přímému předání zkušenosti, k přenosu beze slov, který je pro způsob zenového učení typický. Mistr zenu vyžaduje více než obratné slovní odpovědi. „Zanech všech slov a frází a řekni něco vlastního,“ vybízí koan. Podle zenu je totiž slovo pouhým prstem ukazujícím na měsíc a žák nesmí být tak bláhový a zaměňovat prst s měsícem.

Neboli: jazykem lze na zkušenost pouze ukázat, ne ji však uchopit.

...............

Branou do zenu je podle uvedených odpovědí jakákoliv, i ta nejvšednější zkušenost. Není třeba hledat něco zvláštního nebo tajemného. Co ale zen chápe jako podstatu této nejobyčejnější zkušenosti, podstatu, kterou tak samozřejmě přehlížíme? Jednoho větrného dne se dva mniši dohadovali o vlajce třepetající se nad jejich hlavami.

První tvrdil: „Povídám, že vlajka se pohybuje a vítr stojí.“ Druhý oponoval: „Ne, vítr se pohybuje a vlajka stojí.“ Šel kolem třetí mnich a utrousil: „Vítr i vlajka stojí, to, co se pohybuje, je vaše mysl.“

Také Džošu, který přišel studovat zen k Nansenovi, na otázku: „Co je cesta?“ dostal odpověď: „Tvá každodenní mysl, to je cesta.“

Jan Jeřábek