Manuál k názorům prof. Drahoše

ukázka:

Během 20. století jsme byli vystaveni dvěma totalitním režimům, z nichž jeden byl brutální po celou dobu a jeden pomalu ztrácel dech. Dneska to ale vypadá, jako by se vlastně nic nestalo.
Už jsem přiznal, že jsem se spletl v odhadu rychlosti změny myšlení lidí. Mnozí z nich – a
nejenom těch starších – mají na věci kolem  sebe  takřka apriorně negativní  pohled,  nezavděčí se jim žádná  vláda, ať levicová, nebo pravicová. Jako společnost se samozřejmě potýkáme s řadou nedostatků, ale přes všechny problémy, které musíme řešit, jsem pevně  přesvědčen  o tom,  že  žijeme  v nejlepší  možné  době. Ostatně velmi pochybuji, že by kdokoli z nás řekl opravdu vážně, že by žil raději před padesáti či sto lety. Jako vědec vidím navíc obrovské pokroky a další úžasnou perspektivu v celé řadě oborů,které  výrazně  pozitivním  způsobem ovlivňují kvalitu našeho života, medicínou počínaje a technikou ani zdaleka nekonče. Spolu s historickou zkušeností jsou to pro mě důvody k optimismu, že lidstvo je schopno zvládnout i zdánlivě neřešitelné úlohy.

Zmínil jste pravicovou a levicovou vládu. Má v dnešním světě smysl dělení politického spektra na pravici a levici? Nepotýkáme se s důležitějšími starostmi?
Určitě máme a měli bychom mít jiné starosti. Jsem přesvědčen o tom, že hlavní problémy dneška nejsou pravicové ani levicové a měly by je řešit vlády jakékoli politické orientace. Nevím, co je levicového na tom, když chci snižovat nezaměstnanost na rozumnou míru, nechápu, co je pravicového na tom, když souhlasím s tím, že nejsme všichni stejní, a proto dochází k určitému ekonomickému rozvrstvení společnosti. Vím, že za to nesklidím pochvalu od některých politiků, ale podle mě je to do značné míry dělení umělé a přežité.

Jaké jsou podle vás největší problémy současné západní civilizace?
Jeden z problémů jsem naznačil – je jím přílišné rozevírání oněch pomyslných nůžek ekonomické nerovnosti,  což  se  v poslední  době  týká nejen  těch  sociálně nejslabších, ale překvapivě stále častěji i středních vrstev. Přestože se sociálně slabší vrstvy nepochybně posunuly ekonomicky směrem nahoru, zmíněné rozdíly stále narůstají, a zejména ti,kteří jsou na spodní hraně nůžek, se cítí být ohroženi. Většina z nich si přitom neklade otázku, zda pro jejich situaci existuje nějaký „objektivní“ důvod, například jestli sami nejsou málo aktivní či ambiciózní. Určitě je také do značné míry predeterminuje sociální vrstva, do níž se narodili a v níž většinou také žijí. Rozevírání sociálních nůžek považuji za velké nebezpečí a je dobře, že už se jím začali systémově zabývat politologové, sociologové a další. Je to jako stát na pohyblivých schodech, jet nahoru a sledovat, jak vedlejší schody jedou daleko rychleji, ve­dou přímo do vyšších pater a já na ně nemohu jednoduše přestoupit. Stále častěji se přitom stává, že schodiště té nejnižší sociální vrstvy se nepohybuje skoro vůbec, nebo dokonce  popojede  zpět...  Tento  problém  se  pak  logicky  promítá do dalších aspektů fungování současné společnosti, protože generuje pocit trvalé nespokojenosti a v je­jím důsledku například extremistická hnutí na obou stranách politického spektra.

A další velké problémy?
Určitě to jsou lokální válečné kon­flikty s globálním přesahem, které se nedají objasnit jen sociálním pnutím, nevyhovující vládou, nežádoucími zásahy jiných zemí a podobnými důvody. Typickým příkladem je situace na Středním východě, kde každou ze stran, které se účastní bojů, podporuje přinejmenším jedna ze světových velmocí.  Tyto  velmoci  by  se  zřejmě byly  schopny  dohodnout na nějakém přijatelném mírovém řešení, jenže takové dohody jsou zcela neakceptovatelné třeba z pohledu tamních  kmenových  uskupení.  V tomto  případě  vůbec  nejde  o soupeření tradičních politických stran v jednotlivých zemích, ale o konflikty mezi náboženskými a etnickými sku­pinami, které výrazně přesahují hranice států.To je v současné době obrovský a jen velmi obtížně řešitelný problém.

Je pro západní svět větším problémem takzvaný Islámský stát,či dnešní politika Ruské federace? Anebo je to nesrovnatelné?
Myslím, že to jsou dvě nesrovnatelné věci. Ale nejprve k naznačenému problému Východ versus Západ. Předesílám, že  nemám  rád  servilitu  směrem  k jakékoli  světové  straně. Rusko je nezpochybnitelnou velmocí, ale zatím s minimem demokracie, a to navzdory existenci parlamentu a parlamentních stran. Odtud vyplývá můj kritický pohled na jeho zahraniční politiku, kterou v zásadě určuje jediný člověk, víceméně bez jakékoli možnosti demokratické korekce. Nejsem také žádný bezvýhradný fanoušek politiky Spojených států amerických a v tuto chvíli, pár hodin po tamních prezidentských volbách, s napětím čekám na kroky nového prezidenta Donalda Trumpa zejména na mezinárodní scéně. Jenže v případě USA jde nesporně o de­mokratický stát, s prezidentem a vládou volenými ve skutečných volbách, s reálnou vládní opozicí, byť samozřejmě se všemi neduhy, které demokracie přináší. Připomínám slavný citát Winstona Churchilla „Demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních, které jsme vyzkoušeli“. Jsem rovněž hrdý na naši demokracii obnovenou po roce 1989. Ta také není bez chyb, ale přes všechny možné výhrady jsme bezpochyby parlamentní demokracií. Jsem velmi rád, že jsme ukotveni právě v rámci západní
euroamerické civilizace. Pokud  jde  o  takzvaný Islámský  stát, je to  jeden  z velkých problémů Středního východu a nepřímo jsem na něj narazil už v odpovědi na předchozí otázku. Opět platí, že máme-li situaci řešit, je to možné pouze v úzké spolupráci nejen obou světových velmocí, ale i dalších států, s arabskými  zeměmi.  Já  rozhodně  neztotožňuji  Islámský  stát  s muslimským světem, ostatně je známo, že terorismem Islámského státu nejvíce trpí samotní muslimové. Je však varující, že ani stále rostoucí počet obětí na straně muslimské komunity nedokáže přivést její představitele k jednacímu stolu a k hledání efektivních řešení.