Autorčino šťastné dětství za první republiky je násilně ukončeno příchodem nacismu. Válku prožije bez otce, skrývá se, neboť jí hrozí transport do koncentračního tábora. Nakonec s matkou podniknou riskantní cestu záchrany, kdy ovšem Taťána musí projít ponižujícím rasovým zkoumáním. Také její poválečné štěstí netrvá dlouho: manžel, filmový architekt, který začal točit s předními režiséry, upadne hned v únoru 1948 v nemilost. Do života Taťány Lukešové však patří i pozoruhodné osobnosti (Jan Masaryk, Max Brod, Ludvík Aškenazy, Jiří Krejčík či britská královna Alžběta II.). Ale nahlédneme i do života ruských emigrantů u nás za první republiky a do prožívání různých náboženských tradic v jedné rodině. Autorčiny vzpomínky doplňuje výbor z jejích deníkových záznamů z posledních let života a bohatá dokumentární příloha (plná fotografií i ukázek z tvorby jejího otce a manžela).

Taťána Lukešová je autorkou čtenářsky úspěšných titulů A léta běží (2010) a A přeci něco zůstalo (2011). Narodila se 21. října 1927 v Praze jako Alice Ledererová. Její matka pocházela z Ruska a otec byl kulturním redaktorem listu Prager Tagblatt. V roce 1948 se provdala za filmového architekta Rudolfa Lukeše. Později pracovala jako tlumočnice a publicistka a od poloviny 70. let začala s psaním povídek, fejetonů, pohádek a námětů pro dětské divadlo. Zemřela 15. dubna 2015.

Ukázka z knihy:

Po prázdninách 1938 se už události valily jedna za druhou: mobilizace, zrada spojenců, vyhnání Čechů z pohraničí, najednou se všude psalo proti Masarykovi a první republice. Krátce po mnichovské dohodě spáchal sebevraždu tehdejší šéfredaktor Prager Tagblatt Rudi Thomas a o den později ho následovala i jeho žena. Tatínek o něm napsal: „Byl to velký milovník života. Člověk, který řekl: ‚V žádném případě nechci emigrovat, nechci opustit svoji práci. Nebojím se smrti, protože se nebojím života.'" A právě v této vypjaté době se v čele novin ocitl můj tatínek.

Maminka už měla připravený lodní kufr se šatstvem, ale tatínek pořád váhal. Do poslední chvíle chtěl bojovat. Zároveň měl strach – dobře věděl, že je nemocný a že jestli nás Němci obsadí, bude hned zatčen. Nakonec přece jen požádal o americké vízum pro sebe a naši rodinu, abychom se mohli vystěhovat. 6. března 1939 mu generální konzulát USA zaslal potvrzení, že byl zapsán do seznamu žadatelů. Měli jsme už připravené i bedny s novým nádobím na cestu do Ameriky. Všechno bylo nakoupeno a sbaleno.

Jenže přišel 15. březen 1939. Němci obsadili zbytek republiky a najednou bylo na útěk pozdě. Hned druhý den museli všichni Židé opustit redakci Prager Tagblatt. Na den, kdy musel opustit svůj redakční stůl, tatínek později vzpomínal: „Přes deset let jsem u něj vysedával, byl svědkem mnohých veselých i smutných hodin. Tímto stolem prošly zprávy nadějné i zprávy zoufalé... Celá ta léta jsem tento stůl neměl rád, byl omšelý a věčně zaprášený. A přece, když jsem jej opouštěl, zřítil se mi svět. Neboť když jsem od něj naposledy vstal, znamenalo to: tyto přihrádky budou od zítřka plné zpráv překypujících nenávistí a hrozbami..."

Tatínek tušil, že bude mezi prvními, po kom Němci půjdou, a tak začal okamžitě ničit vše, čím by mohl někoho ohrozit. Celou noc jsme doma pálili dopisy jeho přátel, literátů, muzikantů a jiné dokumenty. Zatímco tatínek musel trpět, já se radovala, jak ve velkých modrých kachlových kamnech v tatínkově pracovně krásně šlehají plameny a že při tom domácím táboráku smím pomáhat. Vůbec jsem nechápala, co všechno v těch plamenech mizí. Jeden celý svět. Byly tam i dopisy od Franze Kafky, Franze Werfela či Karla Čapka. Muselo shořet všechno, co mohlo někomu ublížit nebo co nemělo padnout do cizích rukou. V těch plamenech ale skončil i celý tatínkův dosavadní život. Následně se zhroutil a s dýchacími potížemi byl hospitalizován v sanatoriu na Dobříši. Tam byl také 19. dubna 1939 zatčen gestapem.

Mezitím vtrhli gestapáci k nám do bytu. Maminku na místě zatkli a odvezli, služebná utekla a mě pro pobavení spoutali na židli. Bylo mi tehdy jedenáct let a pět měsíců a musela jsem se dívat, jak rabují náš byt, jak kradou veškerý cenný majetek, obrazy, koberce a hlavně tatínkovu vzácnou knihovnu. Tu, kterou jsem s ním směla jednou za čas přebírat jako poklad. A teď jsem tu seděla spoutaná a nechápala, proč všechny ty krásné knížky plné osobních věnování od spisovatelů mizí v pytlích, proč je odnášejí a nákladním autem odvážejí pryč.

Nevím už, kolikrát mě uhodili, co na mě řvali a čím vším vyhrožovali, abych prozradila, kde je táta. Všechno, co následovalo po jejich vpádu do bytu, mám ve vzpomínkách zmatené a mlhavé. Po nervovém šoku jsem totiž utrpěla krátký výpadek paměti. Ten byl natolik silný, že když mě po odchodu gestapáků rozvázala naše sousedka paní Nádvorníková (když našla odvahu vstoupit do vyrabovaného bytu), bloudila jsem ulicemi okolo našeho domu v hrůze, že už nikdy nenajdu cestu domů. Zajímavé je, že tenhle zážitek kafkovského bloudění a ztracenosti si dovedu v plné hrůze tehdejšího stavu docela vybavit, ale už ne, kdy to přesně bylo – zda odpoledne nebo večer. Pak mě našla sousedka a vzala k sobě. A nastal pro mě mrtvý čas.