Ale o čem jsem vlastně četla? Je tam příběh, to ano, autorka píše o válce, o přistěhovalcích, o kraji, jeho lidech, o odlišnostech života na vsi a ve městě, o přírodě, o lecčems.

Mně se knihou táhlo jako hlavní nit téma lásky. Jenže – co je to vlastně láska? Každý si pod tímhle slovem představujeme něco jiného, pro každého má jinou váhu, příchuť, barvu, zvuk, vůni..

Já tam o ní četla. O její odvaze, síle, křehkosti, vytrvalosti, skrytosti.. o bolestech a nejistotách, které přináší, o jejích důsledcích.. o její absenci v lidských životech..

Pracuju v hospici. Setkávám se s množstvím lidí, kteří jsou na konci svých dnů. Jedno mají společné. Dívají se zpátky. Někteří zarputile, bez hlesu, bez obecenstva. Jiní vyprávějí, hodnotí, vzpomínají. Všichni mají svou minulost. Někdy potřebují mít u sebe člověka, který s nimi jejich osudy nežil a který je tedy nehodnotí. Který nic nekoná, jen je poslouchá. Nebo s nimi sdílí jejich soukromé ticho. A nechá lásku proudit oběma směry. Všichni potřebujeme žít ve vztazích, mít od druhých nastavené zrcadlo, doufáme v jejich podporu, když se nám nedaří, toužíme po místě, kam patříme, kde je naše doma. Někdo se toho za celý svůj život nedočkal, neuměl to, nikdo ho to nenaučil. Bezpodmínečné přijetí nepoznal. Žil mezi ledovci. Lásku, tak jako ji chápu já, nepoznal. Tomu ji takto chci nabídnout.

... moje ubohé děťátko.

Děkuju Vám, paní Hansenová.

Marta Malotínová, sociální pracovnice, Hospic Dobrého Pastýře