Tvrdívá se, a nikdo o tom nepochybuje, jaká že to byla pohoda, ta šedesátá léta. Tedy, zlatá šedesátá... Vše kvasilo, mladí lidé se hlásili o slovo, rebelovali. Mladá kultura zpochybňovala vše „staré“, rock odhodil dětské šatečky a stával se sebevědomým a vyzrálým vyjádřením životních pocitů, filmem se prohnala nová vlna, stranou nezůstávala ani literatura. Zkrátka, revoluce. Anebo, jak píše právě Theodore Roszak, „to, co se nám v mladé generaci rodí před očima, lze bez přehánění nazvat ‘kontrakulturou’. Což znamená: kultura tak radikálně odtržená od mainstreamových názorů naší společnosti, že jen stěží vypadá vůbec jako kultura a mnohem častěji na sebe bere znepokojivou podobu nájezdu barbarů.“ Celé naladění práce předznamenává podtitul Úvahy o technokratické společnosti a mládeži v opozici.

Roszak, jehož sympatie pochopitelně (je to ale tak samozřejmé? zvláště pak dnes?) patří rebelující „kontrakultuře“ nicméně vidí rizika, které v sobě spontánní a leckdy naivní revolta skrývá, stačí připomenout módnost (a stádnost) hippies – a také třeba Franka Zappu, který si z toho již tehdy utahoval. Technokracii rozhodně nestraní, není pro něj pouze „mocenská struktura, třímající obrovskou materiální moc, je to výraz velkého kulturního imperativu, téměř učiněná mystika, kterou obyvatelstvo do hloubky schvaluje.“ Aby ne, když, podobně jako v řadě dystopických scénářů, je „povoleno právě tolik svobody, aby se nespokojenost zmírnila a integrovala – ale ne tolik, aby to ohrozilo kázeň nezbytnou pro stabilní fungování průmyslového řádu.“ A my si můžeme připomenout Williama Burroughse a jeho věty o fungování společnosti. Většinové společnosti... Anebo, jak cituje Roszak, posedlého kapitána Achaba: „Všechny mé prostředky jsou ve shodě se zdravým rozumem, můj podnět a můj cíl jsou šílené.“

Po zajímavém a velice poučeném teoretickém uvedení se Roszak věnuje podrobněji čtyřem osobám, jež jsou podle jeho názoru pro kontrakulturu klíčové: básník Allen Ginsberg a buddhista Alan Watts, psycholog a guru halucinogenového prozření Timothy Leary, sociolog a myslitel Paul Goodman a filosofové Herbert Marcuse a Norman Brown, přičemž dlužno dodat, že ani před jedním z nich nepadá ve zbožném obdivu na kolena, naopak, vnímá je kriticky, hledá jejich slabá místa – tak například cítíme, že Learyho věrozvěstství mu není zrovna po chuti. A čtenář tak, byť se brání přijímat některé Roszakovy vývody, nemůže než kapitulovat. I v tom je síla a význam Zrodu kontrakultury – totiž v tom, poukázat, nic nesmlčovat, nastavit zrcadlo. Kritické zrcadlo...

Josef Rauvolf, překladatel a publicista