MeziŘádky 23. 2. 2019

Internetová paměť je sice obrovská, ale má jednu nevýhodu – nedá se v ní hledat napříč jako v knize. Tuhle její vlastnost, tedy text dostupný rovnocenně v daném okamžiku v celém rozsahu, zvýraznil právě až internet. Prohlížení na obrazovce má blíž ke svitkům, tedy ke čtení postupnému. Když se chcete v textu vracet nebo listovat, je kniha pořád nezastupitelná, i když jí chybí funkce ctrl+F. To je patrně příčinou, proč se nejen počítače s monitory, ale ani čtečky a tablety nestaly fatální konkurencí knihy. A také proto se nejen beletrie, ale i literatura faktu čte lépe v knize než na obrazovce, o memoárech to platí zvláště.

Tuhle přednost knihy jsem si uvědomil při četbě vzpomínek Michala Juppa Konečného Průlety folkovou pamětí.

Pro muzikanty i fanoušky folku, trampských písniček a country je Michal Jupp Konečný člověkem mířícím k postavení legendy. Od konce šedesátých let se věnoval velmi pestré organizační práci včetně dramaturgie, spojený byl s Malostranskou besedou a pak s Klubem Na Petynce, ale zejména s nejrůznějšími festivaly včetně Porty. Tu v roce 1971 vlastně zachránil, po jejím zániku v Ústí nad Labem se nabídl tehdejší Tábornické unii, že to zkusí. Povedlo se mu to s velkou klikou, když se mu podařilo získat povolení na poslední chvíli v Karviné. Dalších téměř dvacet let v tom pokračoval a na začátku léta 1989 bylo finále Porty v Plzni se závěrečným koncertem v lochotínském amfiteátru událostí, která napověděla, že se časy mění. Těch festivalů a koncertů ale Jupp organizoval mnohem víc a jejich neúplný seznam na konci knihy zabere jedenáct stran.

Průlety folkovou pamětí mají svoji podobu manifestovanou názvem. Je to vícevrstevný sestřih mnoha událostí, někdy spíš koláž, která se vzpírá chronologii, protože všechno v ní nějak souvisí dopředu nebo zpátky. Právě proto se dají Průlety dobře pročítat jen jako kniha, můžete si v ní listovat a nacházet souvislosti. Ctrl+F by vám bylo k ničemu – už proto, že fotky vám nenajde. K dispozici je v knize jen obvyklý jmenný rejstřík a přijde vhod. A ještě jeden důležitý rys těchto vzpomínek: Konečný si nehraje na objektivitu, je naprosto osobní a tedy se s vámi podělí o postřehy a detaily, za kterými by se možná bez téhle knihy zavřela vrata zapomnění  

Knihu Michala Juppa Konečného Průlety folkovou pamětí vydalo nakladatelství Galén.

Ještě osobnější jsou vzpomínky výtvarníka Aleše Lamra nazvané Lov začíná očima.

Aleš Lamr je jeden z výtvarných solitérů své generace, ročník 1943, a jeho na barvy bohatá tvorba, ať už obrazy, nebo plastiky, se nedá zaměnit. A podobně solitérní jsou jeho zápisky, i když pochopitelně trochu jinak. Lamr si totiž neláme hlavu s nějakou hierarchizací, píše, jak se mu řadí okamžiky, nebojí se vsuvek, a hlavně – nestylizuje se do někoho, kým není. Vypravěč, ale nikoli pábitel. A tak se na stránkách téhle knihy objevují historky a souvislosti, které by se možná podobně jako v bilanci Juppa Konečného nebýt Lamra nedochovaly.

Tady je jedna z nich. V roce 1991 si nechal Václav Havel vymalovat od Lamra jednu z kanceláří na Pražském hradě. Tu, kde seděly sekretářky, tedy vlastně předpokoj před Havlovou pracovnou. Lamr měl výtvarně dotvořit vstup k prezidentovi, stěnu s dvoukřídlými dveřmi k Havlovi. Havel i architekt Miroslav Masák byli spokojeni. Po letech si však Lamr zapsal tohle:

…moje malba už neexistuje, byla zlikvidována na příkaz nového prezidenta, aby se naplnilo slovo, které kdysi pronesl, když se tam chystal na nějakou návštěvu. „Revoluce skončí, až tu tahle malba nebude.“ To mi tlumočila Havlova sekretářka. Takže revoluce skončila…

Můžete hádat, kdo na Pražském hradě nekompromisně zatočil s revolucí.

Vzpomínky Aleš Lamra Lov začíná očima vydalo nakladatelství Pulchra.

Možná už jste se doslechli nebo dočetli, že prozaik Jiří Hájíček vydal básnickou sbírku zaplněnou haiku. Jmenuje se Muž na pokraji vzplanutí.

I mě to překvapilo, od zralého vypravěče příběhů bych takové vybočení do poezie nečekal. Ale když jsem ten drobný fialový sešitek otevřel a začetl se, byl jsem doma. Jiří Hájíček, pravdaže, vydává sbírku haiku. Ale ve skutečnosti jsou to dva do podoby tříverší zapsané lyrické texty, které se pokoušejí zachytit dvě všední situace: muž doma a muž na cestách. První oddíl se jmenuje V kuchyni po ránu, druhý jako by navozoval asociaci s kerouakovskou cestou názvem No direction home. Forma haiku pak dává Hájičkovi možnost vybrat si záběr, asi jako fotograf vybírá detail, úhel, expozici. A z těch momentek se potom skládá cosi jako reportáž ze života chlapíka připozdívajícího se středního věku.

Přečtu vám z té první, kuchyňské haiku-povídky tři trojřádky:

každé ráno na nože / sám se sebou / kuchyňský spaghetti western

za oknem Černá věž / s rudýma očima jako já / v šest hodin ráno

zátiší s lednicí / digestoří a varnou konvicí / rána jsou stříbřitě šedá

Sbírečka nese podtitul Haiku z diáře 2017–2018 a jako nápověda k Hájíčkovu experimentu myslím stačí. Tyhle lyrické texty si na poezii nehrají, ony jí jsou právě proto, pro svou spontaneitu, radost z pojmenovávání. Jako by se do Hájíčkových zápisků po skoro stovce let reinkarnoval někdejší nezvalovský poetismus, smysl pro krásu v obyčejnosti. Hájíčkova sbírka haiku Muž na pokraji vzplanutí mi zkrátka udělala radost. Vydalo ji nakladatelství Host.

Jen o málo objemnější je povídková sbírka Petra Pazdery Payna Děravým dnem do noci. Paynova tvorba se pohybuje na hraně experimentu, ale tentokrát vybočuje k překvapivě vybroušené próze klasického střihu. Každá z devatenácti krátkých povídek je dokonale opracovaná, bez jediného slova navíc, pointovaná se smyslem pro paradoxy a ironii, ale přitom nedoslovná. Tedy naplňuje to, co je na povídce asi nejtěžší: příběh uzavřít, ale zároveň nechat čtenáři, aby v něm pokračoval, aby vyprovokoval jeho fantazii.

Paynovy výtečné povídky Děravým dnem do noci vydalo ostravské nakladatelství Protimluv, které vydává i stejnojmennou revue.

K Paynovým povídkám mají blízko příběhy německé spisovatelky Judith Hermannové s poněkud záhadným názvem Lettipark. Ale nic nepřirozeně vymyšleného za tím není třeba hledat. V titulní povídce se o Lettiparku dočtete, jak vypadá v zimě na fotografiích: Obyčejný, neutěšený park na okraji města, celý zpustlý, nebylo tam nic k vidění, zasněžené cesty, opuštěný kolotoč, lavičky a holá louka. Holé stromy, šedé nebe, to bylo asi tak všechno.

Zjevná ošuntělost je ovšem autorčiným velmi působivým trikem. Na pozadí všednosti nebo banálních situací rozbaluje Judith Hermannová vnitřní svět postav. Někdy je to až ohromující kontrast, jako podívaná na šedou betonovou podlahu, když na ni rozsypete náruč lučního kvítí, nebo jako když se podíváte do krasohledu. Tohle umění osvědčuje Judith Hermannová od své první knihy, a povídky jsou pro ni ideálním žánrem. V krátkém textu dokáže postihnout vnitřní svět postav, ale i všemožnou rozporuplnost vzájemných vztahů, o které u ní vlastně vždycky jde. Jednou z charakteristických povídek jsou Svědci. Dvě spřátelené dvojice sedí v hospodě a jeden z mužů jim svěří vzpomínku, jak se setkal s Neilem Armstrongem. Taky v hospodě, u baru. Náhodou, kdysi, když byl mladý. A na pozadí téhle historky účastnice toho sezení a zároveň vypravěčka zjišťuje, že ta historka, Armstrongovo přiznání, že tam na Měsíci musel nechat cosi ze sebe, se otiskla i do nich, že odteď jsou taky každý kdesi pryč, vzdálení…

Povídky Judith Hermannové Lettipark přeložil Petr Štědroň a vydalo je stejně jako všechny dosud v češtině vyšlé autorčiny prózy nakladatelství Větrné mlýny.