Pokud by ovšem někdo čekal klasické deníkové zápisy, obraz životaběhu, bude nutně zklamán. Ovšem ten čtenář, který by naopak v Malířském smetí, v zápiscích, které si Otakar Slavík (1931-2010) psával v rozmezí let 1983 až 2010 do malých školních sešitků, hledal odraz jeho "malířského" uvažování, vidění, bude odměněn nebývalou možností nahlédnout za umělcova díla. O těch, přitom, vlastně v celém svazku příliš řeč není. Tedy, přímo. Jinak zprostředkovaně, v jakémsi druhém plánu, naopak. Jak píše editorka, malířova žena Duňa Slavíková, kniha je "výtvarným cestopisem, malířskou reflexí a také intimním vyprávěním". Nelze než souhlasit.

Slavík si své sešitky brával na výstavy, jež při své vynucené emigraci do Vídně navštěvoval, vedle zápisků si i dělal náčrty, skici. Je z nich na první pohjled zřejmá, zajímavá, přitom ale zcela pochopitelná úcta k starým mistrům, nicméně: stále kritická, v tom nejlepším slova smyslu – nejsou to tedy úvahy, suplující nějaké kunstihistorické mudrování, to ani náhodou, z každého zápisku cítíme osobní pohled, zaujetí, vstup. Zkrátka, cítíme z nich Otakara Slavíka.

"Realita hmotného objektu má sdělovat neviditelnou / duchovní pravdu [...] tvar bez ducha je bezcenný," zapsal si, a při pohledu na Slavíkovy obrazy lze jen potvrdit, že se tohoto kréda držel.

Co si tedy o různých umělcích – například – zapsal? "P. Cézanne zátiší / to je skutečně stavba," či "Goya –malba, volej z toho jen kape" nebo "Bože ten Kupka se drží / ostrá, stavební jasnost [...] Je to namáznutý / raz dva – / modrá lehounce přes bílou –". Někdy si obraz pro sebe jakoby rozebírá: "Giotto – zelenej prostor reliéfu / sedící figury jsou zavěšeny v převálcované zkratce – zelený prostor je konkrétní / figury jsou barevné zkratky...". Stejně tak píše o Fra Angelicovi, Matissovi, van Goghovi či El Grecovi, to skutečně jen namátkou. Najdeme zde ale také tento zápis: "obrázek z krajiny, / kterou jsem nikdy neviděl, / kterou neznám / byl to jenom / jenom jeden obraz / ale uchvacující – / pak jsem se styděl / že dvakráte jsem vykřikl BRAVO", a my můžeme jen spekulovat, o jakou krajinu že se to jednalo, vnější, či snad vnitřní?

Zapisoval si ovšem Otakar Slavík i postřehy k vlastní tvorbě, ale nejen k ní. "Nenechat se odradit / lhostejností / a přezíravostí," čteme v jeho sešitcích, stejně jako hlubší vyznání roku 2001. Či snad manifest? "Mým myslem je malovat / ne dělat obrazy k nějakému cíli, pocit – obrazy se rozrůstaj / chtěj stále víc a víc a moje osoba začíná být v tom procesu / zbytečná. / Nedávat směr k cíli a obrazy dávají mně odpovědi, / ba příkazy co mám dělat. / Dostal jsem z nich závrať, jsem zase provazolezec, ale ne s cílem přejít z jednoho konce na druhý, ale dělat / uprostřed lana kotrmelce, přemety a pode mnou nedozírná / tma, / snad propast, / žádná pojistná síť, mám udělat kotrmelec na laně a skutek / se mi povedl, úžasná radost, ba hrdost, [...]  cílem není ten provaz přejít." Ano, především se na něj již vydat.

Josef Rauvolf