Statistiky posledních let říkají, že v ČR na 50 tisíc sňatků ročně připadá skoro 25 tisíc rozvodů. A ve třech pětinách z nich jsou nezletilé děti. A zatímco svět dospělých provádí zemětřesení z různých důvodů, děti jsou zmatené, vystrašené, naštvané a trpí dospěláckými rošádami. Stávají se často nárazníkovým pásmem mezi rodiči, čeká se od nich automaticky, že se budou přátelit s cizími lidmi, kteří teď nově stojí po boku táty nebo mámy.

Hlavní hrdina Zlodějky mýho táty je desetiletý Miky. Táta od něj, jeho dvou bráchů a mámy odešel za jinou. Zrada! Krádež! Nedodržení slibů! Za všechno může ta…píp píp. Takhle to nesmí zůstat. Peklo nesmí pokračovat. Táta určitě pozná, že to pomrvil a vrátí se. Musí se vrátit. Třeba mu člověk může nějak k návratu pomoct? Co může - musí se něco udělat, aby se táta vrátil. Něco už se vymyslí, s macechou a jejíma dvěma pitomejma dětma už svůj čas Miky prostě trávit nebude. Ať se snaží, jak chtějí. Můžou vysvětlovat, co chtějí. Když je to neúnosný, zacpe si uši. Nebo začne ječet. Ještě, že jsou tady ty chytrý telefony. Na nich se dají pařit hry a člověk uteče z toho podělanýho dospělýho světa! Utíkat do virtuální reality před hnusem kolize rodičů, to se dá, to pomáhá. Tam existuje alespoň nějaká spravedlnost!

Takového Mikyho opravdu nechceš! Ukazuje se, jak bylo naivní jít si za štěstím a se samozřejmostí brát, že se tomu všechno ostatní přizpůsobí. Jistě, daly se čekat problémy a komplikace, ale když se člověk bude chovat rozumně a věci rozchodu vysvětlí, děti to jistě pochopí a bude to pro všechny lepší, než se doma trápit v dusné atmosféře zvětralého partnerství. Vážení rozvádějící se, buďte ujištěni, že si mnohé porozvodové věci vůbec nedokážete představit. Vynoří se a zastíní vás. Budete čtvrceni zaživa a prolévání žhavým olovem. Nebude to tak těžké, jak jste o tom přemýšleli, než jste akci rozchod spustili. Bude to mnohem těžší. Ve Zlodějce mýho táty určitě.

Podobně jako v Přes matný sklo nebo v Umělohmotném třípokoji se Petra Hůlová opět představuje jako neuvěřitelně komplexní pozorovatelka. Žádné matné, ale zvětšovací sklo! Miky je přeexponovaný nasran, kterému chcete každou chvíli jednu vrazit, i když chápete jeho vzteky. Jenže za tou přepáleností je celý ten bolestný malý svět, kterému se hroutí černobílé schéma dobra a zla. Komu by se chtělo na území nejistot a do tekutých písků? To oni, to dospělí jsou skřeti a podfukáři. Já chci mít svět, ve kterém se vyznám. Co chci, já mám na něj právo!

A to je další téma knihy – kam až sahají naše práva? Kdo má na co právo? Všichni na všechno? Za každou cenu? Na úkor kohokoliv? Rodiče už kvůli dětem nemají mít nikdy právo změnit svůj život? Děti mají právo rodičům diktovat, jak se budou chovat? Mají mít právo se jim dokonce mstít, a to i s pomocí moderních technologií? A mají třeba rodiče právo na střídavou péči, i když jejich děti poškozuje a oni si střídavkou jen něco dokazují sami před sebou? A já, Miky, mám být jediný rozumný, když vy ostatní nejste? Porušili jste mír, tak tady máte válku! Všichni z ní nakonec budeme mít bulení v krku, ale já si nezačal…