Ocenila to i kritika, německý překlad knihy vydané v roce 2017 získal v následujícím roce Cenu lipského knižního veletrhu, Žadan sám je držitelem řady dalších prestižních cen. A například The New Yorker o románu napsal, že "Serhij Žadan je bard východní Ukrajiny, kde se všechno hroutí," deník Frankfurter Allgemeine Zeitung uvedl, že "pokud chcete porozumět tomu, co se stalo na východě Ukrajiny, musíte si přečíst knihy Serhije Žadana," a věhlasný americký historik a politolog Timothy Snyder píše: "Serhij Žadan je jeden z nejdůležitějších tvůrců současné Evropy." Ani jeden z hlasů přitom nepřehání.

Děj samotný je uzavřen do několika dní, kdy učitel Paša, dosti nepraktický, a asi ne zrovna odvážný člověk, vyrazí, aby z okupovaného území, z "druhé strany", přivedl svého třináctiletého synovce, který tam pobývá v internátu. Na komplikované cestě, kdy je neustále v ohrožení života, potkává jak Ukrajince, hrdé na svou vlast, a její vojáky, tak ty, kteří se rozhodli přidat k Rusku, lidi zlomené i pevné. A také mrtvé...

Takhle autor popisuje Pašovo setkání s jakýmsi starcem: "Zapíchne prst do tmy a horečně pokračuje: ‘Dva vagóny těl. Dva vagóny, vojcle. Sám jsem to viděl. Na vlastní voči. Nic není. A s nikým nemají slitování.’ Nastaví hlavu dešti, zvedne své igelitky a kamsi je vleče, až nakonec zmizí za rohem."

Postupně se skrze vzpomínky dozvídáme, jaké to bylo, když před rokem separatisté, společně s neoznačenými ruskými jednotkami, napadli svobodnou Ukrajinu. Žadan přitom píše v podstatě tradičně – o to je jeho výpověď autentičtější a drásavější. "Paša vzpomíná, jak na něj poprvé promluvili ozbrojení lidé, bylo to loni na jaře, všechno to teprve začínalo, oni se zrovna objevili ve městě, obsazovali policejní stanice a strhávali vlajky ze státních úřadů, většina místních vůbec nevěděla, jak se k nim mají chovat a co od nich můžou čekat."

Zaskočeným obyvatelům přitom tito samozvaní spasitelé tvrdili "...jsme tu pro vás, jsme stejní jako vy, ochráníme vás...," Žadan přitom zachycuje i tu ubohou stránku věci: "Staré útočné pušky AKM, které zřejmě zabavili místním fízlům, a spolu s nimi zbrusu nové bílé tenisky, nejspíš koupené docela nedávno, možná speciálně do téhle země, do téhle války..."

V popisech přitom nezapře básníka, jako třeba v těchto pasážích: "...všechno je tu ohořelé a rozsekané střepinami, stromy kolem se podobají stěžňům rybářských člunů: jsou ostré, špičaté a dočista bez větví."

A také: "Mlha se už úplně rozptýlila, nad městem visí kulatý měsíc v barvě oschlého sýra, který je zdola červeně přisvícený, jako by ho někdo namočil do teplé krve. Obloha je dočista prázdná, nesvítí jediná hvězda, vše je nehybné, nad údolím smrti, které musí přejít z jednoho konce na druhý, se vznáší jen mrtvolný svit úplňku. V dáli za železničními kolejemi cosi hoří vysokým bílým plamenem. U země doutná kouř požárů. Po celém městě zní věčné štěkání samopalů."

Byla řeč o lidech hrdých. Jedním z nich je ředitelka internátu Nina, žena, která odmítla stáhnout ukrajinskou vlajku a stojí si za svým názorem. Takto rozmlouvá s tělocvikářem, který nechce vidět, co se děje, chce strkat hlavu do písku a nějak to vše přežít. Třeba i s novými pány.

"‘Ale víte to, všechno to moc dobře víte. Na jihu je hranice. Státní hranice. Bývalá státní hranice,’ opraví se Nina. ‘A právě odtamtud se střílelo. Co je na tom tak těžké pochopit? Co je na tom tak složitého, abyste to nemohli vědět? A kdo za to může, pokud si to sami nechcete přiznat?’

‘Z druhé strany se také střílí,’ nedá se Valera.

‘To ano,’ souhlasí Nina, ‘jenže vy nemluvíte ani o tom. Jakoby se vás to netýkalo. Ačkoliv už je dávno na čase, abyste se rozhodli, na čí straně stojíte. Zvykli jste se, že se celý život schováváte. Zvykli jste si, že vás se to netýká, že za vás pokaždé někdo všechno vyřídí, že někdo všechno vyřídí. Jenže nevyřídí a nevyřeší. Tentokrát ne. Protože i vy jste všechno viděli a věděli. Jenže jste mlčeli, nikomu jste nic neřekli. Soudit vás za to samozřejmě nikdo nebude, ale nepočítejte s tím, že by na vás potomci vzpomínali v dobrém. Zkrátka,’ řekne Nina a rázně vstane, ‘neutěšujte se iluzemi, odpovědnost ponesou všichni. A nejhůř na tom budou ti, kteří na odpovědnost nebyli zvyklí."

Je třeba dodávat, že separatisté později celý internát zlikvidovali?

Nicméně, Pašovi se podaří nejen svého synovce najít, ale také ho bezpečně dopravit zpět na ukrajinské území. Ovšem šrámy, vše, co cestou viděl, na to nikdy nezapomene. A neměli bychom ani my – třeba právě nad vynikající knihou Serhije Žadana.

Josef Rauvolf