Ukázka z Bagatel Jiřího Zizlera:

V próze se střídají vypravěčské perspektivy  - mluví hudebník Alexej, jeho sestra Kateřina, manžel Kateřiny František, Alexejova přítelkyně švýcarská terapeutka Ingrid. Alexej pečuje o svého starého, nemocného a již dementního otce, který umírá a je třeba se postarat o poslední věci. Přitom se konfrontuje s nejbližšími a jejich světem. Kateřina a František prožívají zmizení dcery Julie, Ingrid vede svůj zápas o autenticitu terapeutické praxe. Všichni se střetávají s realitou lidské konečnosti, s níž se musí vyrovnávat. Odehrává se to v rámci všedního života, takového, jaký je, plného událostí, jejichž význam se často ozřejmuje až mnohem později.

I otcova smrt působí jako něco bezmála všedního. Očekávaná, tichá, nikterak dramatická. Ale náhle přichází a oslovuje všechny aktéry. Všichni se s ní už nějak setkali či jí byli blízko - Alexej při dobrodružném útěku přes zadrátované hranice, Ingrid zemřel muž a sama prodělala těžkou chorobu, Alexej v exilu pracoval v hospici, i Ingrid se věnuje umírajícím, další postavy zažívají autonehody, přepadení. Smrt je jako dravec, který se vznáší kolem nás, krouží okolo, cítíme vanutí jeho křídel, neslyšně se vrhá na oběť, někdy se alespoň dotkne. Většinu svého času jí nevěnujeme pozornost, ale přichází období, kdy už to nejde. Na smrt navíc nelze být připraven - po exitu otce si Alexej čte příručku, která poskytuje rady. V mládí absolvoval utajený seminář o zážitcích blízkých smrti ve stylu Moodyho knihy Život po životě - "chvěli jsme se očekáváním tajné, drahocenné a nedostupné pravdy". Tehdy to byla vlastně fascinující senzace, postupem let však se tázání hlásí stále neodbytněji a naléhavěji: "Co se s námi stane, až zemřeme? Když nyní umřeme, byla marná všechna naše bolest a láska? Ze tmy jsme vyšli a tam, co jdeme, je tma?" Tíhu otázek nelze ignorovat a ničím překrýt, fakt budoucí neexistence je zřejmý a nepopiratelný. Kateřina si ve svých úvahách o smrti uvědomuje svoji osamělost a nepřítomnost naděje - "za hranicí smrti na mě nikdo nečeká, a až umřu, budu sama"; potom jí ale vědomí projasňuje myšlenka na drahou a milovanou dceru.

Knihou prolíná konflikt mezi pojetím světa a člověka jako "mechanismu" a přístupem, který nás vidí jako bytosti duchovní. V prvním pohledu se mozek ukazuje jako přístroj a člověk jako robot (taková koncepce se etablovala už v osvícenství, filozof La Mettrie popsal člověka jako stroj; "člověk je soustavou pružin, uvádějících se navzájem do pohybu"), ten druhý počítá s duší, neuchopitelnou a nepostižitelnou entitou, která se nedá definovat, ale působí. Ingrid, pro niž "duše je řinoucí se studna", se na svém pracovišti střetává se skeptickým kolegou, neurologem Beckerem, jenž reprezentuje skeptiky a racionalisty, pro něž "realita rozhodně není duše. Psychika člověka je produkt tělesných látek, projev aktivity mozku, co v podstatě funguje jako počítač"; takový fenomén jako hudba je pouze "mimovolná struktura a odpadní produkt nervové činnosti". "Ubývá nám racionalita", stěžuje si otcův kolega ve smutečním projevu (Kolmačkův obraz vědců a jejich dikce na následující pohřební hostině se jeví přece jen trochu vyhroceně a karikaturně  - popravdě i mezi exaktními odborníky a přírodovědci se najde řada jasnozřivých syntetiků).

Alexejův otec, úspěšný vědecký pracovník, byl celoživotní "realista" (nejen jeho odporný normalizační realismus zachytil autor s plastickou věrohodností), jenže přes všechnu kýženou racionalitu se řada jeho životních kroků a postupů ukázala jen jako iluze, stejně selhávající jako jejich možné protiklady. Podobně i Becker náhle naráží na komplikaci, jež bortí jeho pragmatické jistoty; na otázku po řešení Ingrid odpovídá: "Co když nemáte jinou cestu? Co když zrovna ta trýzeň je vaše spása? Co když rozmetání vašeho světa je vaše jediná šance na záchranu?" Věčný rozkyv mezi pevností racionality a vědy a nehmatnou nadějí metafyziky mnohdy určuje dráhu našich životů; Vladimír Vokolek v jednom eseji upozorňuje, že kdo začíná jako ateista, často končí jako věřící - ale dodává, že to platí i naopak. Kolmačkovými slovy "duše je pohyb. Na počátku obrácení světů bývají pády, na počátku pádu andělů byla jejich skvělost." Terapeut je ten, kdo slouží bohům.

Jedna z vedlejších postav je idealistický antropolog a jeho obor vstupuje na několika místech i do knihy. Odkazuje se tu na rituály a vize přírodních národů, v kterých se vyrovnávají se životem i smrtí a prostřednictvím symbolů a alegorií jim dávají hluboký smysl. Slyšíme recitaci sugestivní básně přeložené z lakotštiny, pojmenovávající prázdnotu západních idejí i životního stylu, jejíž pravdivost kdosi bezděky stvrdí zdrcujícím způsobem, když po básni prohlásí "jdu pro pití". Na konci prózy se Alexej zahloubá do studia památek po svých předcích, aby zahlédl spojitost mezi jejich osudy a vlastní životní cestou. "Ostinato", tj. opakování motivů, rozpoznává i tam. Život a hudba se podobají. Ani z jednoho nesmí vymizet radost a vděčnost.

Hudba pro Alexeje znamená světlo. Hudba dodává odvahu, zachraňuje, naplňuje. Hrdina jí dal přednost před literaturou, "přečíst knihu znamenalo otevřít okno. Předem nikdy nevíš, kam vede." Pomohla, když mu bylo nejhůř, "úzkost z budoucnosti povolila a já s jistotou věděl, že nepatřím sobě, ale té hudbě a tomu světlu, že jsem jim zavázán a že mě vedou". Hudba zcela přirozeně uděluje jeho životu smysl a nezáleží tolik na ohlasu a úspěchu, jež jako hudebník zaznamenává.

Postavám se v reminiscencích a reflexích vracejí poranění z minulosti, zvláště z dětství; jsou často zbytečné a neodvratné zároveň, protože druzí ubližují z nevědomosti a esenciální hlouposti, jejich důsledky však provázejí jedince celý život. Ale ani při maximu dobré vůle není záruka, že lze děti ochránit a zajistit jim bezpečí - František zoufale hledá svou ztracenou dceru Julii, dochází do podpůrné skupiny, kde se setkává se symptomatickými tragédiemi - útěky z domova, předávkování, sebevraždy. Děti prožívají totéž co jejich rodiče o jednu dvě generace zpět, ale ti už jim nerozumějí.

Děti pohlcují dosud neznámá traumata a deprese z budoucnosti. Strach z ní zasahuje právě ty citlivější a přemýšlivé. Spatřují v ní ohrožení, víra v dobré konce se vytrácí. "Naše budoucnost je zároveň nejistá, zároveň temná." Jaká bude doopravdy? Naši mluvčí si uvědomují, že zásadní děje v jejich životě probíhaly tehdy, kdy o budoucnosti neměli ponětí. Když budoucnost přišla, vypadala vždy jinak, než si ji představovali, pokud vůbec nějakou představu měli; očekávaná či žádaná budoucnost se nikdy neuskutečnila. Součástí budoucnosti bude vždy nejistota. V závěru textu Kateřině po dlouhých měsících zavolá ztracená Julie - rozhovor se ale přeruší a nevíme, zda vypadlo spojení, či se opět komunikace dcery a rodiče nějak zasekla.

..................

Jiří Zizler, ukázka z Bagatel, Souvislosti 4/2023