Hledání ve vonném kouři

Poslední dobu, zdá se, se s překlady děl Ernsta Jüngera (1895-1998) téměř roztrhl pytel – Academia vydala Válečný deník, V bouřích ocele a další titul připravuje, Oikoymenh vydalo již druhé vydání Chůze lesem a Dauphin přišel s Aladinovým problémem. A před lety vyšla novela Na mramorových útesech. Přeci jenom, na autora, který má v životopisu červené vykřičníky (který se ale přes své pravicově-nacionalistické názory blízce přátelil s levicovými intelektuály) je toho docela dost.

Jak již bylo naznačeno, Návštěva na Godenholmu, jež vyšla v roce 1952, nemá i s doslovem ani sto stránek. Přesto je popis setkání čtyř přátel - tří mužů a jedné ženy - na baltském ostrově mimořádně výživný. A není to pouze úžasně barvitými, poetickými popisy, kdy Jünger několika větami dokáže postihnout nejen celkovou atmosféru, ale i hnutí mysli jednotlivých postav a detaily jejich kulis. "Vrcholky a ledovce byly opředeny takovou jemností, že překonávala všechny rafinovanosti jižních krajin. Ale povrch připomínal prázdnou šachovnici, nuda a ospalost zacláněly jako závoj, jako malátnost, jež předchází divokému snění. V nitru toho vejce se však dělo něco znepokojivého. Membrána byla bezbarvá, jen slabý púuls naznačoval skrytý život. V každém případě bylo nebezpečné škrábat na skořápku." Zkrátka, vše v jednom.

Setkání v drsném prostředí severu není jen tak ledasjaké: "Snaha zkoumat v malých skupinkách situaci," píše Jünger, "společně jí vzdorovat a zkoušet své síly, nebyla vůbec marná. Nebylo to nic nového, vždy existovaly podobné postupy v dobách velkých otřesů – v pouštích, klášterech, v poustevnách, ve stoických a gnostických společenstvích, v kroužcích obklopujících filosofy, proroky a zasvěcence. Vždy existovala moudrost nadřazená dějinnému násilí a nutnosti. Nejprve ji chápe jen pár duchů, přesto právě zde se kyvadlo vychyluje novým směrem, jen je třeba duchovního činu – zastavení kyvadla."

Ovšem to je stále pouhá část pravdy, skrývající se za Návštěvou na Godenholmu. Jeden z mužů, Moltner, "byl člověkem, který vždy vyhledával divotvůrce a duchovní dobrodruhy," lze to ale vztáhnout na všechny tři. Dále čteme: "Byl jako moucha v láhvi, kroužil podél neviditelné stěny, jež ho držela v zajetí. I když si to neuvědomoval, trpěl svým záhadným uvězněním ještě víc, když se ocitl na svobodě." A také, "čím víc namáhal, napínal a tříbil ducha, snaže si vynutit zázrak, tím tvrdší bylo zklamání. Často se zázrak zdál na dosah, jako motýl chvějící se v okvětí, ale stín kradmé ruky ho pokaždé vyplašil."

Není divu, vždyť "ve stínu jasu však číhal strach. Bál se obrátit pohled ke koutům, z nichž se vynořoval pohyb. Světlo sílilo a svícny se blyštěly jako drahokamy. Najednou se vyvalilo ohromné množství vod. Cítil, že jej unáší příval, že ztrácí půdu pod nohama a podléhá jeho síle. Vodní smršť ho zbavila ponětí o čase, netušil, jak dlouho trvala. [...] Zrak pronikal do velké hloubky, aniž by narazil na dno. Na své pomalé pouti se kývala ocelová kotva."

A zde se již začínáme pozvolna dostávat ke skrytým okolnostem jejich hledání, kdy "ale místa zlomu jsou, slovy básníka tolik drahého Eimarovi, zároveň místy objevů." Dodejme jen, že Eimar je nejspíš Jünger sám, postava, pro niž "slova odhalovala nový, plnější význam."

Však také v jednu chvíli setkání, to již jsou všichni v moci vizí, mu hostitel, jenž je zároveň duchovním vůdcem, opakovaně tvrdí: "Vy přece víte daleko víc!"

Návštěva na Godenholmu popisuje sezení, při němž si jak Jünger, tak jeho přátelé vezmou v roce 1951 společně s Albertem Hofmannem, objevitelem LSD a Jügerovým přítelem patřičnou dávku halucinogenu.

"Skalní podloží se prodralo půdou, vinici zalila láva, čteme," v knize najdeme ale markantnější pasáž: "Svíčka zapraskala, z konce plamene se vydělilo vlákno modravého kouře. Moltner ho sledoval nejprve s překvapením, pak s úžasem, jako by jeho oči byly obdařeny novou mocí. Proužek kouře stoupal ze štíhlého knotu, zanechávaje za sebou medovou vůni, a větvil se do křehké koruny obklopené světlem.  Vypadala, jako by ji stvořila jeho představivost – bledé předivo mořských sasanek chvějících se u dna v proudění příbojových vln. Sám čas zde byl při díle, dotvářel vizi a obkružoval ji v prstencích, jako když se na sebe vrší imaginární mince. V pletencích vláken, v nervové síti vinoucí se vzhůru se odhalovala mnohočetnost prostoru. [...] Paprsky a mřížoví zázračného květu se vlnily ve stále nových vrstvách a řadách. [...] Modrý sloupec tančil na křehkých nohách – čím to, že každá jeho otočka byla zároveň tak osvobozující i neuvěřitelně riskantní? Tato síla byla zcela duchovní, přesto totožná s tou, jež vládne mořím, horám i víření vesmírných mlhovin." Pro potvrzení cituje autor doslovu z knihy Alberta Hofmanna, který popisuje sezení z roku 1951: "Obdivovali jsme společně závoj dýmu, který lehounce stoupal z japonské vonné tyčinky."

Ovšem pozor, Návštěva na Godenholmu není v žádném případě nějakým vysmaženým textem určeným pro vysmažené palice – naopak, je určena všem těm, kteří hledají, a to především v sobě samých.

Josef Rauvolf