Knižní pól 29. 10. 2016

Mezi dnešní jistoty české prózy patří Jiří Hájíček. Píše příběhy s dlouhým záběrem a nespokojí se s jednou linkou, dokáže splétat osudy ve smyčkách, které někdy jeho hrdiny pěkně škrtí. Takový je i jeho zatím poslední román Dešťová hůl. Završuje triptych Hájíčkových jihočeských románů, ty předchozí se jmenují Selský baroko a Rybí krev. Dešťová hůl je nejsoučasnější, odehrává se dnes v Českých Budějovicích a jejich blízkém okolí. To už má fiktivní jména, ale krajina je svými barvami a konturami nezaměnitelná. Takhle ji na začátku března vidí hlavní postava knihy:

Podíval se k lesu, u země se držela mlha. Byla hustá, jako by se v ní něco skrývalo. Pravda mistra Jana Husa nebo bláznovství větroplacha Kudličky nebo vzdor rychtáře Kubaty. Napadlo ho, že tenhle koktejl tu lidé dýchají už po staletí, brouzdají se v něm holínkami, když jdou unavení z odpolední směny. Vesničané z nízkých stavení, kteří vědí své a nenechají si jen tak něco namluvit.

Hájíček ovšem nevytváří idylky a píše o dramatech, která zdánlivě protiřečí krajině, již ostatní Češi právem považují za líbeznou. Jenže všude žijí dobráci i lumpové, jižní Čechy nejsou výjimkou. A Hájíček jejich vzájemné střety umí přesvědčivě zachytit.

V Dešťové holi jde o pozemky. V jedné vsi se rozpadá statek i rodina, která v něm má kořeny. Na pronajatých polnostech hospodaří družstvo, ale pokud se z těch blízko obce stanou stavební parcely, jejich cena stoupne dvacetinásobně. To už některým lidem za nějakou tu křivárnu stojí. Hájíček proti nim postaví osamělého běžce, který zdánlivě nemá šanci. V té vsi vyrostl, ale je z něj budějovický úředník. Sice je to pořád romantik, který sní o Špicberkách a ještě si rád zahraje na indiány, ale městská netečnost ke komunitě už je mu čím dál pohodlnějším prostředím. Jenže o radu ho požádá první láska, jeden telefonát změní tomuhle nenápadnému Budějovičákovi život. A v Hájíčkově podání se začíná odvíjet příběh jak vystřižený z westernové klasiky. Jen se odehrává dneska a můžeme mu říkat třeba southtern. V příběhu jde o ty pozemky a lumpárnu kolem nich. A hlavně o to, jestli se někdo té lumpárně dokáže postavit.

Jiří Hájíček je dnes bravurní vypravěč, který ovládá působivost náznaku a zkratky, do dialogů nepustí ani o repliku víc, než je třeba. Tohle všechno, co jsem se pokusil pojmenovat, z něj dělá romanopisce, kterému náleží literární ceny. Jsem zvědavý, jestli to za Dešťovou hůl bude třetí Magnesia litera.

Stejně jako předchozí oceněné Selský baroko a Rybí krev vydalo Dešťovou hůl nakladatelství Host.

Petr Stančík je jen o rok mladší než Hájíček a dostal za předchozí román Mlýn na mumie také Magnesii. Románem Andělí vejce se však překvapivě přiblížil k Hájíčkovi prostředím. I Andělí vejce je totiž venkovský román. Stančík sice pochází z východních Čech, ale ještě před listopadem 89 přišel do Prahy a proměnil se v jednoho z jejích výrazných polistopadových intelektuálů, který o postmoderně moc nemluvil, zato se dá říct, že je výrazným českým postmodernistou. Prózy, básně, scénáře, eseje píše s gargantuovsky přebohatou imaginací, realitu střídá s fantazií a čtenáře neustále láká do pastí neuvěřitelných mystifikací.

Podobně je to s Andělím vejcem. To se sice tváří jako realistická próza a základ nepochybně realistický je. Jenže o nejrůznější historky, kterými se Stančík hlásí k baronu Prášilovi, respektive k baronu Münchhausenovi, tu zakopnete skoro na každé stránce. Jeho hrdina Augustin Hnát projde za první války nejen legiemi, ale slouží i u Kolčaka. A cestou potká nejrůznější kamarády. Například Horymíra Hrtana, původně velitele rakousko-uherské válečné ponorky U 15 Eisenblut. Hrtan se dostal do legií údajně takhle: kdesi na Jadranu podplouvali chloubu c. a k. válečného námořnictva bitevní loď SMS Halászlé. Jenže ta byla postavena v Uhrách a podle toho prý to dopadlo. Nahoře byla samý lesk a škodovácká děla, ale pod čárou ponoru, kam nebylo vidět, byla postavena tak lajdácky, že ji držela pohromadě jen barva trupu. A kapitán Hrtan zrovna v té chvíli, kdy ji podplouval, vysunul periskop. Prorazil lodi dno a ta šla ke dnu. Stateční ponorkáři raději vzali roha, kolem Řecka a přes Bospor dorazili na Krym, s tatarskými rybáři vyměnili ponorku za koně a odcválali do legií.

Andělí vejce je tedy realistickým románem podobně jako Kafkův Zámek nebo Bulgakovův Mistr a Markétka, ale je až neuvěřitelné, jak jsou příhody Augustina Hnáta uvěřitelné. Tajemství, proč se Hnátovi skoro všechno stejně jako baronu Prášilovi dařilo, se skrývá v názvu knihy. Augustin Hnát měl místo hlavy andělí vejce, což mu už v dětství prozradil dědeček Vavřinec, který si všiml, jak to jeho mladšímu vnukovi výtečně pálí.

Magickorealistický román Petra Stančíka Andělí vejce vydalo nakladatelství Druhé město.

Rodilý Pražák Michal Šanda patří do stejné generace, ale je z těchto tří autorů nejstarší – loni v hlubočepské Chýši jedové jsme mu připili k padesátinám, Stančík tam byl taky. I Michal Šanda je mystifikátor, ale své opusy buduje systematicky, skoro jako počítačovou hru, v níž musí všechny detaily dokonale zapadat, aby systém fungoval. Takhle napsal už svou první prózu Blues a k dokonalosti se přiblížil knihou Dopisy, svazkem vlastní korespondence s Karlem Havlíčkem Borovským. Psali si hlavně o včelách.

Na zbrusu novou knihu sbíral Šanda materiál nejen po knihovnách včetně Národní, ale hlavně po antikvariátech. Výsledek se jmenuje Masná kuchařka mistra řezníka z Nelahozevsi Antonína Dvořáka.

Je to vlastně opravdová kuchařka s třiasedmdesáti recepty na laskominy hovězí, telecí, vepřové, skopové a poslední, čtyřiasedmdesátý je na krocana, protože, jak víme, Dvořák byl i v Americe. Jenže v Šandově knize stejně jako doma tam Dvořák řezničil, ale v tomhle případě se mu to jen zdálo.

Osnovou téhle knihy je několik obrazů ze života Antonína Dvořáka, kdyby býval zůstal v Nelahozevsi na zděděném jako řezník. Se skutečným Dvořákem ho spojuje nadšení pro vlaky, ale také přátelství s Brahmsem, který se jednou čirou náhodou v Nelahozevsi zastavil a učarovala mu v řeznictví správně kořeněná dršťková polévka. Brahms slupnul dva talíře a uvažova o třetím. Poslal později do Nelahozevsi i svého nakladatele Simrocka, který si to v Engelhardtově hospodě také znamenitě užil: telecí kořínek, játra na víně, rypáček s křenem, svíčková, ražniči a korunou na závěr byl jazyk s višňovou omáčkou.

Do Masné kuchařky mistra řezníka z Nelahozevsi Antonína Dvořáka posbíral Michal Šanda též různé řeznické obrázky, schémata bourání, nože. Knihu vydalo nakladatelství Dybbuk. Nechte si chutnat.

Čtvrtému evangelistovi současné české literatury bylo padesát loni v únoru, ale tenhle autor je především hudebník a ještě se věnuje kresbě. Petr Váša vydal svou pátou knihu, kterou pojmenoval Vida. Název vysvětluje jako aha, ó, hleďme, viz taky vidění, vnímání, chápání, poznání, vědění, věření, vize, vidina, plody obrazotvornosti… a navíc španělsky život, živost…

Do knihy Vida shrnul Váša dvacítku textů a množství kreseb, v jeho případě se jim dá říkat vizuální poezie. Texty připomínají deníkové záznamy, ale jsou to zároveň i úvahy, črty, fejetony – v duchu názvu knihy. Váša v nich objevuje svět, pokouší se mu přijít na kloub. Jak možná víte, jedním z hrdinů Vášovy literární i hudební tvorby je Lišák, titulní postava ekopsychologické opery Lišák je lišák. Teď k Lišákovi přidal Váša ženskou protiváhu – Evu Zahradníkovou, neboť to zní pěkně. Eva se však jen občas mihne – asi jako farská kuchařka, její přítomnost bývá jen zástupná, jako to jídlo či káva, u stolu nesedává.

Zpovědi, nápady a kresby Petra Váši v knize Vida vydalo brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury.