Knižní pól 11. 1. 2014

Ke knihám řadím některé intelektuální časopisy, také proto, že je to trvale ohrožený druh a dneska v Česku spočítáme papírová vydání těchto titulů na prstech jedné ruky. Mezi takové téměř knihy psané na pokračování řadím Revue Prostor. Pěstuje především esejistiku a představuje nenápadný ostrůvek vyhraněného fóra pro autory, kteří odolávají mainstreamu, hledají na okrajích a pod povrchem převládajících názorových proudů. Domnívám se, že existence takových periodik patří ke zdravé, žijící kultuře, a tak chci připomenout, že Revue Prostor v prosinci oslavila stovku - vyšlo její sté číslo. V něm se o perspektivách časopisu zamýšlí kromě jiných jeden z nově přišlých mladších autorů, politolog Petr Drulák. Nesoulad s většinou, rozuměj s většinovými názory, považuje pro Revue Prostor za přirozený úkol. Ve shodě s ním přeji Revue Prostor síly do další stovky ve znamení takového nesouladu, autory, kteří nepodléhají módám, klišé a konformitám a přinášejí nové nápady.

Těsně před Vánoci zemřel v Rusku v úctyhodných čtyřiadevadesáti let muž, jehož jméno se stalo neformální značkou nejúčinnější a nejdostupnější ruční zbraně po druhé světové válce. Michail Kalašnikov. Ještě předtím ale vyšla v českém překladu kniha amerického válečného novináře Christophera Chiverse The Gun, pro niž čeští nakladatelé zvolili mnohem výstižnější a přitažlivější název: Kalašnikov. A podtitul AK-47 proti světu.

Tahle kniha literatury faktu vydá za několik románů, je napínavá, ale také mrazivá. Chivers je novinář, který prošel kdekteré bojiště současného světa, a kde mohl, ptal se. Mluvil s uživateli i obětmi. Setkal se s Michailem Kalašnikovem. Zpovídal dětské vojáky v Africe. Poslouchal vyprávění někdejšího bodyguarda z Kurdistánu, který přežil třiadvacet zásahů z kalašnikova. Chivers však zároveň opírá své líčení o neuvěřitelné množství historických dokumentů. Píše o tom, jak se automatické zbraně zrodily, od vynálezu strojní pušky Richarda Gatlinga přes legendární kulomet Hirama Maxima po bezprostřední předchůdce kalašnikova - německý Sturmgewehr a sovětský špagin. A také o americkém selhání, když generálové a politici nepochopili, kam se ubírá vojenství, a tak jejich vojáci umírali ve Vietnamu se zaseknutými M-16 v ruce pod palbou Vietkongu z kalašnikovů.

Chiversova kniha Kalašnikov není jen historií světově nejrozšířenější zbraně, jejíž silueta se dostala dokonce do státního znaku a na vlajku Mozambiku. Jsou to světové dějiny od poloviny 19. století bez ideologických brejlí, průvodce těmi nejkrvavějšími cestami, po kterých lidstvo šlape bohužel pořád, a nevypadá to, že se mu povede najít nějakou lepší silnici. Chivers vysvětluje, proč dokonalý zabiják kalašnikov mohl vzniknout právě jen v direktivně řízené ekonomice, proč zaplavil svět a proč podle něj zřejmě ani v příštích padesáti letech neztratí svou pozici. Jen v rozpadající se Albánii na začátku devadesátých let zmizelo z armádních skladů zhruba tři čtvrtě milionu samopalů. Než převzal Bundeswehr kontrolu nad narvanými zbrojními sklady v rozpadajícím se východním Německu, uplynul rok. Na Ukrajině měsíce stály vagóny plné zbraní sovětských vojsk vracejících se z Československa, Maďarska, NDR, neměly kam jet a nikoho, kdo by je hlídal. V Afghánistánu Chivers vyfotil 50 let starý kalašnikov - zvenku omšelý, ale naprosto funkční. Od padesátých let Sověti pomáhali budovat výrobní linky nejen v zemích Varšavské smlouvy, ale od Číny přes Egypt po Kubu. Kalašnikovy - píše Chivers - mají všichni, včetně Američanů, kteří je dodávali v osmdesátých letech do Afghánistánu právě proti sovětské armádě. Dneska jsou sami terčem oněch kalašnikovů.

Příběh o zbrani, jejím hlavním konstruktérovi a jejích uživatelích Kalašnikov vydali společně nakladatelství Argo a Dokořán v překladu Dalibora Výborného.

Obliba historie má v českém čtenářstvu patrně genetickou povahu a jednou z odnoží je dvojznačný vztah spíše plebejských a rovnostářských Čechů ke šlechtě. Ten se projevil i loni při prezidentské volbě, ale teď mám na mysli úspěch knížek věnovaných české modré krvi. Patří k nim publicistická práce Stanislavy Peckové Aristokratky s podtitulem Každodenní život a příběhy mladých českých šlechtičen.

Najdete v ní osm portrétů současných rodových aristokratek, většinou genealogicky českých, ale je tu i hraběnka Denisa Belcredi, s původem v italské Lombardii. V Českých zemích ale Belcrediové zcela zdomácněli. Málo se ví, že Richard Belcredi navrhoval samosprávu pro české země a zřejmě právě proto musel pod německým tlakem v roce 1867 odstoupit z funkce ministerského předsedy. Stanislava Pecková je zvědavá novinářka, kterou zajímá současný život potomků dříve bohatých a někdy i mocných urozenců. Objevuje každodennost, obyčejnost, běžné starosti o živobytí - Katerzina Daczická je vzdor tradici, podle níž se majetek v rodině nikdy pořádně neudržel, daňovou poradkyní. Moc a vliv už prakticky všem rodům vzala moderní doba, za symbol konce jejich éry jsou považovány výstřely v Sarajevu v roce 1914. Protagonistky knihy spojuje vztah k rodinným tradicím a jistá nostalgie, ale také smysl pro hodnoty, kterým moderní a zejména postmoderní doba příliš nepřejí - totiž že něco může trvat a nemusí to být vyjádřené v penězích.

Knihu Stanislavy Peckové Aristokratky vydalo nakladatelství Paseka.

Šlechta se musela vyrovnat s odchodem ze scény, ale pořád jí zbývalo měkké útočiště v široké sociální vrstvě, která v druhé polovině 20. století zažila svou nejkrásnější dobu - ve střední třídě. Jenže tu v 21. století čeká ústup ze slávy taky. A už probíhá, jak píše Jan Keller ve své nové knize Posvícení bezdomovců.

Posvícením bezdomovců navazuje Keller na předchozí knihu Tři sociální světy. V té popsal současnou společnost v globálním měřítku, kdo je dole, kdo nahoře. V Posvícení bezdomovců se věnuje tomu, jak to vypadá s těmi uprostřed a hlavně proč. S trochou nadsázky se dá kniha nazvat pamfletem proti postmoderně. Takřka od první věty. Keller je pilným čtenářem odborné literatury ze všech koutů světa a čte nejrozmanitější studie. Tak se mu dostaly k sobě dvě definice: jednak charakteristika postupů postmoderních myslitelů a jednak souhrnná diagnóza pařížských alkoholiků a narkomanů. Tyto dva texty jako kdyby mluvili o té samé skupině lidí, jsou prakticky zaměnitelné. Vybaven tímto podnětem se Keller pustil do analýzy postmoderny a došel k neradostné bilanci. Z ní nejpodstatnější je označení postmoderny jako kultivovaného útěku z reality, který kromě dalších důsledků svého vlivu uvolnil cestu neoliberálům s jejich nekompromisním tlakem na rozkradení veřejného prostoru. Postmoderní myslitelé se vědomě vyhýbají sociální problematice a nahrazují ji propagací autonomie a individuálních cest. Tím fakticky rozložili schopnost společnosti prosadit alternativy k tomu, co chce vládnoucí moc. Současné mocenské struktury na rozdíl od všeho ostatního totiž žádnou krizí neprocházejí, naopak posilují, jak ostatně dokazuje i Snowdenovo odhalení praktik americké tajné služby.

Co Keller považuje za Posvícení bezdomovců? Je to stav, v němž se dnes ocitají střední vrstvy. Žijí v iluzi o svém dobrém postavení a nejsou schopné rozeznat, že neoliberálními reformami postupně přicházejí o své dosavadní jistoty - za všechno si budou muset postupně čím dál víc platit, zdravotnictvím počínaje a sociálním zajištěním konče. Ve svém domově jsou jen sluhy, služebnou třídou, se kterou se pán domu už nehodlá dělit o zisky, jako tomu bylo v období budování sociálního státu po druhé světové válce. Tím pánem dnes není nějaký zlý kapitalista nebo ilumináti, ale globální finanční kapitál.

Kellerovo Posvícení bezdomovců vydalo Sociologické nakladatelství.

Zdenko Pavelka