Román Zlá žena je založen na skutečných hrůzných zločinech. Můžete nám povyprávět o tom, jak jste se od své práce kriminalisty dostal k nápadu napsat tuto knihu?

Práce mě neovlivnila. Poprvé jsem příběh o Enriquetě slyšel v roce 2004, ve stejném roce jsem nastoupil na forenzní oddělení (policistou jsem od roku 1998). Kdysi jsem studoval kriminologii a vždycky jsem chtěl něco napsat o všech těch teoriích, o nichž jsem četl. Chtěl jsem napsat příběh o šíleném doktorovi, který věří ve frenologii. Chtěl jsem, aby ten příběh byl temný, strašidelný a viktoriánský. Když jsem se doslechl o Enriquetě Martíové, nepřemýšlel jsem o napsání knihy. Pátral jsem po dalších informacích čistě ze zvědavosti, dokud jsem si neuvědomil, že je to velice literární příběh. A že ho musím napsat! Dokončil jsem ho o čtyři roky později, poté co jsem prošel hromadu materiálů a měl za sebou kupu práce. Tentokrát už moje povolání vyšetřovatele do knihy proniklo.

Použil jste toho nejneobvyklejšího vypravěče – smrt. To je opravdu působivé. Proč jste se rozhodl pro tento způsob vyprávění

Má to dva důvody. Tím prvním logicky je, že smrt je společným jmenovatelem všech postav. Víceméně všichni sdílejí své životy se smrtí. Moisès je policejní detektiv, jehož prací je zatýkat vrahy. Enriqueta si na živobytí vydělává zabíjením dětí. Zloději těl prodávají mrtvoly vyhrabané na hřbitově. Doktor Baumgarten hledá v mrtvých tělech „duši šílenství“. Smrt souvisí se všemi, takže kdo by mohl tenhle příběh podat lépe?

Druhým důvodem bylo, že jsem měl zkušenost s „blízkostí smrti“. Doktoři mi museli dávat elektrošoky a zastavit na chvíli srdce a tři dny mi tvrdili, že mám nemoc, kterou nemůžou vyléčit. Tři dny jsem u sebe cítil fyzickou přítomnost smrti. Když mi řekli, že mě můžou uzdravit (a operovali mě), věděl jsem, že smrt se mě přišla zeptat, jestli by mohla být vypravěčem tohohle příběhu.

Hlavní postavou vaší knihy je Moisès Corvo, někdy prudký, ale statečný detektiv, který by pro získání informací udělal cokoli. Inspiroval jste se při vytváření jeho povahy někým konkrétním, nebo se prostě vynořila během psaní?

Začal jsem s drsňákem, který má na všechno rychlou odpověď a pro ránu nejde daleko, ale Moisès velice rychle vyrostl a stal se jakýmsi středomořským kovbojem, navenek tvrdým, ironickým, zlým hochem s malým smyslem pro společenskou morálku, pohřbenou hluboko uvnitř jeho duše. Mám Moisèse rád (a spousta lidí mi říká, že ho mají rádi), protože v jakékoliv jiné knize by mohl být padouchem, ale ve Zlé ženě je osamělým lovcem. Tahle nejednoznačnost vyvolává ve čtenáři pocit, jako by Corvo překračoval hranice. Moisès vyhrožuje, rozdává rány, krade a chová se, jako by neměl žádné city. A my jsme pořád na jeho straně.

Jste oceňovaný autor, současně také pracujete jako forenzní kriminalista – je tomu tak? Jak vyvažujete svůj život, co se týče psaní a běžné práce, a najdete si také nějaký volný čas?

Musím přiznat, že je to vyčerpávající. Chci spát! Někdy se cítím tak, že chci jen sedět na gauči, číst knihy a sledovat se svou ženou televizní seriály. Ale potřebuju psát. Cítím se dobře, když vyprávím (své) příběhy, přestože to není snadné. Závidím těm autorům, kteří dokážou sedět osm hodin denně, sedm dní v týdnu a psát, psát, psát. Já bojuju s každou stránkou. Každá scéna je zákop. A já zapadám do bahna pokaždé, když si sedám před počítač. A když cítím, že jsem se rozešel rychleji, že mezi těmi mraky lenosti vidím sluneční paprsky, musím si dát sprchu, naobědvat se a jít do práce. Chtěl bych mít víc času. Chtěl bych mít TARDIS (stroj času a vesmírné plavidlo z britského sci-fi seriálu Doktor Who, pozn. red.), zavřel bych se dovnitř a psal knihy. A taky bych cestoval časem a vesmírem. A pak bych se vrátil zpátky na Zemi a bojoval bych několik hodin proti kriminalitě, jako by se nic nestalo.

Podle Zlé ženy mohu říct, že máte velice dobrou schopnost psát. Jak dlouho už píšete a jakou máte, pokud vůbec nějakou, průpravu pro psaní? 

Děkuju. Vždycky jsem chtěl být spisovatel. Když jsem byl malý, chtěl jsem být taky detektiv a klaun. Dva ze tří, to vůbec není špatné. Od té doby, co jsem se naučil číst, jsem chtěl psát. Jako dítě jsem napsal o invazi mimozemšťanů v naší škole. Jako teenager (kdy jsem byl posedlý artušovskou mytologií) jsem začal psát román, ve kterém se vyskytovaly sekty, Camelot a cestování časem. Ale jak jsem řekl, byl jsem teenager a zajímal jsem se víc o teenagerovské záležitosti než o to, abych se stal romanopiscem. Každopádně se denně učím s každou knihou, kterou čtu. Učím se od těch dobrých (něco jako: sakra, to bych chtěl napsat!) i od těch špatných (ok, Marcu, nikdy nepiš takové sračky). Rád sleduju kostru knihy, její strukturu, dialogy, způsob, jakým autor používá adjektiva, aby vyřešil scénu.

Je to jako fotbalový šampionát. Možná jsem vyhrál poslední zápasy, ale pořád musím ještě odehrát ty, co mě čekají, a musím hrát nejlíp, jak umím, aby mě neporazili. Je to všechno práce, práce a zase práce, a hlavně nikdy žádné uspokojení. Ráno se probudím, začnu psát a pomyslím si: nikdy nebudeš tak dobrý, jako jsi byl předtím, nebo tak dobrý, jak ti říkají, že jsi, takže Marcu: nevzdávej to.

Redakčně upraveno a kráceno.

Autorka rozhovoru: Tammy Sparksová, Books, Bones & Buffy. Zdroj: http://booksbonesbuffy.com/2014/02/06/interview-with-marc-pastor-author-of-barcelona-shadows/