Naříkat na osud? Ztráta času.

Román začíná jako detektivka a pokračuje jako cesta skrze celé 20. století...

Není to ani detektivka, ani historický román! Je ale pravda, že je to román, který se odehrává ve 20. století, jehož mám ještě plnou hlavu, tím spíš, že mi z ní jako mnohým jiným nejde dostat druhá světová válka, o níž často mluvili moji příbuzní, kteří v ní v mládí bojovali. Při líčení tohoto strašlivého období jsem se inspiroval lidmi a přáteli, kteří ho zažili, a já jsem se vždycky divil jejich bezstarostnosti, dobré náladě a smíchu. Při psaní jsem dal dohromady kousky různých zážitků, vzpomínek, vyprávění.

Kdo je vypravěčka Róza?

Podobně jako Flaubert prohlásil: „Emma Bovaryová, to jsem já!“, bych mohl říci, aniž bych se ovšem bral vážně: „Róza, to jsem já!“ Postavu stařeny, která prožila celé to století, jsem měl v hlavě už dlouho, až do dne, kdy jsem vzal pero a začal jsem líčit její dobrodružství. Nebo spíš to pero vzala ona a já jsem se jen držel příběhu, který zakusila a který mi diktovala. Julien Green řekl: „Píšu své knihy, abych věděl, co v nich je.“ Moje knihy píší moje postavy. Róza je postava zábavná, trochu potrhlá a velice odolná, nic ji nikdy neumoří, vždycky se zase vzpamatuje. Je ztělesněním Nietzscheho větičky: „Co nás nezabije, to nás posílí.“

V knize  si dobíráte několik intelektuálů, kteří hájili nejhorší hrůzy 20. století...

Když uvážíte, jak příznivě přijímala značná část francouzské inteligence  Drumonta, autora Židovské Francie, což byl takový předobraz Hitlerova Mein Kampfu, Sartrovu pomýlenost nebo později všechny ty maoisty, nedokážete to pochopit, vrtá vám hlavou, jak mohli být tak zaslepení... Ale pozor, ta kniha není ani politická, ani historická: hlavním tématem je radost ze života a z přežití – mohl jsem ji skoro nazvat „Veselá přeživší“!

Róza jde, kam jít chce, miluje, koho chce... a zabije, koho zabít chce.

Myslím, že se s ní lze velmi dobře ztotožnit v tom, jak se odmítá jakékoli svazování, a v jejím způsobu jít proti proudu. Její rázný způsob vyřizování účtů může ovšem někoho pohoršit, stejně jako její chvála pomsty. Koneckonců se jen drží biblického přikázání „oko za oko, zub za zub“.

Proč jste jí jako průvodce a společníka přiřkl právě mloka?

Možná proto, že jako dítě jsem dlouho jednoho malého mloka choval, je to zvíře nenáročné, které můžete mít snadno u sebe. A proč že na mloka mluví a on jí odpovídá? To je také vzpomínka na dětství na venkově a na imaginární rozhovory, které lze se zvířaty vést. Mlok v románu se občas podobá Rózinu nadjá, ona nerespektuje žádná pravidla ani zásady, je schopná vše zpřevracet vzhůru nohama, a to zvířátko jí občas říká věci, které ona zrovna slyšet nechce.

Můžeme mluvit o románu ludickém, který oslavuje život a zároveň dělá dlouhý nos na stáří?

Opakuji, že Róza je já, a jako já je přes všechny zármutky, zvraty a plynoucí čas stále plná života, radosti a hédonismu. A jestli se čtenář při čtení téhle knihy odehrávající se během hrůz ohavného 20. století nezasměje, pak se mi to, co jsem si předsevzal, nepovedlo.

(přeložila Helena Beguivinová, zdroj: Éditions Gallimard)