Proč jste se pustil do knihy o pravděpodobně nejdéle národně uctívaném Čechovi? Bylo třeba některé věci kolem sv. Václava nově interpretovat?

Myslím, že dnes již existuje generační odstup od náboženských či ateistických předsudků, které zatěžovaly starší pohledy. Je příležitost nově nasvítit vše kolem Václava a vysvětlit také jeho tradici. Společným rysem je zde identifikace češství, jak se to jevilo v zápasech o Václava již v 10. století. Nová odborná analýza znamená věcné i koncepční změny vůči názorům Dušana Třeštíka, který prosazoval dobově jednostranný model počátků české státnosti (tedy: nejen kořistné násilí a silné valy, ale také hospodářské potřeby a metafyzická jednota v evropském rámci).

Co to bylo konkrétně za dobu raný středověk, tedy konec prvního tisíciletí, na našem území? Jak se žilo na území českého knížectví? Bylo něco, čím Václav výrazně svoji dobu převyšoval?

Raný středověk je období, kdy dochází k tzv. akulturaci dosud výrazně archaických, barbarských etnik na území velké části Evropy. Změnu přináší příliv kulturních a technických inovací, které vývojově vycházely z pokročilejšího Středomoří. Jejich nositelem byla christianizace, která umožnila opustit kmenové stereotypy. Tím se vytvářejí nová společenství a monarchické celky, od Anglie a Skandinávie přes Čechy a Polsko až po starou Rus a Bulharsko. Tato specifická rekonstrukce umožnila „trvale udržitelný rozvoj“ státotvorných národů až do moderní doby. Václav byl panovník, který se na christianizaci iniciativně podílel a stal se identifikačním bodem českého společenství. Svou dobu však Václav převyšoval vzděláním a otevřeností vůči cizině.

Jak si vlastně mohl panovník nějakého území Václavovy doby dovolit být ctnostný, pečovat o chudé, „kácet šibenice“, zajímat se o vězně… nebyl to nebezpečný projev státnické slabosti?

Výklady legendy, i když záhy vzniklých, je třeba kriticky interpretovat. Požadavek na různé ctnosti se kladl na vládce z hledisek církve i kmenové elity; k těm u Václava patřila určitá vzdělanost a velkorysost. Možná to byla i jeho dílčí slabina (sám např. nehodlal rivalizující bratra Boleslava zlikvidovat). Péči o chudé si přidaly až legendy ve 13. století, v 10. století toto téma nebylo výrazné. Kácení šibenic a osvobozování vězňů zřejmě patřilo k charismatickým činnostem knížete, který tím uvolňoval „dobré síly“, v duchu pohanského myšlení. Bylo to typické specifikum přechodné doby, ale později symbol milosrdenství.

Čím se dá vysvětlit to, že se tak rychle po smrti knížete ustanovil Václavův svatý kult?

To je opravdu pozoruhodné, na Václavovu svatost upozornili kněží z jižního Německa, kteří byli z Čech vyhnání Boleslavovou družinou. Kanonizace se tehdy ještě neřešila úřední procedurou v Římě, ale prosazovala se díky postoji kléru, věřících a zázračným úkazům. I po smrti prý Václav osvobozoval vězně a v Německu se jako relikvie objevily řetězy, které vězněným údajně odpadly. V Bavorsku, ale i v Itálii a na staré Rusi byl Václav uctíván jako ideální vzor panovníka, který šíří spravedlnost a připravuje spásu. Boleslav se stal zase personifikací jistě rozšířených nectností válečníků (zabíjení, vládychtivost), ačkoli starší legendy zdůrazňují jeho pokání.