Rozhovor s Juanem Josém Saerem (Paříž, u stanice Montparnasse, únor 1997)

„Dlouho jsem na něj po telefonu dotírala z několika evropských měst, až nakonec svolil“, vypráví argentinská novinářka Norma Domínguezová, autorka tohoto rozhovoru, který se uskutečnil roku 1997 v Paříži, kde argentinský spisovatel žil. Během takřka dvouhodinového setkání mluvil o Borgesovi, o svých vlastních postavách i o své roli v rámci argentinské literatury. „Strašně rád bych toho ještě hodně napsal“, říkal tehdy bezmála šedesátiletý Saer.  
Dali jsme si sraz v jednom hotelovém baru poblíž stanice metra Montparnasse, kousek od jeho domu, jak sám podotkl. Když jsem přišla, Juan José Saer už seděl u kulatého stolku a vypadal uvolněně. Měl na sobě světlehnědý svetr a semišovou bundu a ve tváři se mu zračil přátelský úsměv, jenž vzbuzoval důvěru. Psal se 24. únor 1997 a ´Turek´ – jak mu říkají jeho čtenáři – se nacházel na prahu šedesátky. Celá Argentina byla tehdy otřesena vraždou Josého Luise Cabezase a ve Francii se ještě platilo franky, ale celá Evropa už mluvila o společné měně, která se měla jmenovat euro.
Tento spisovatel, rodák z provincie Santa Fe, autor tak nádherných děl jakými jsou například „Jizvy“, „Citronovník královský“, „Nikdo nic nikdy“, „Pastorek“, „Pátrání“ a mnoho dalších, pobýval v Paříži již téměř tři desetiletí a do Buenos Aires jezdil pokaždé, když se mu naskytla příležitost. Sešli jsme se kolem desáté a mluvili skoro až do oběda. Nejdříve jsme hovořili o obecných, takřka bezvýznamných tématech. Pak jsme přešli k tomuto „oficiálnímu“ intervieuw, jež se nakonec stalo jádrem celého rozhovoru: mluvil o „Oblacích“ (románu, který chronologicky následuje po slavném „Pátrání“), předjímal román „Velký“ a předpovídal vydání souboru textů, jemuž prozatím říkal „Pracovní poznámky“.  
 
- Dozvěděla jsem se, že chystáte novou knihu...
- Ano. Dokončuji román, který by měl vyjít v září v nakladatelství Seix Barral, a současně připravuji knihu esejů, některé jsou již vydané, jiné na vydání teprve čekají.

- O čem ta nová kniha je?
- No, popravdě řečeno, o tomhle vyprávím vždycky nerad, ale ne proto, že bych byl tajnůstkář anebo byl pověrčivý, nýbrž spíše proto, že příběh je v mých knihách vždycky tak trochu druhořadý. A někdy dokonce kniha ani příběh nemá... Ale pokud jde o tuhle knihu, tak ta je trochu víc... (Mluvil o „Oblacích“, ačkoli název jsem se dozvěděla, až když se kniha objevila na pultech buenosaireských knihkupectví, neboť o názvu se ani slůvkem nezmínil.)

- Víc? Napínavější, dobrodružnější, kriminálnější...?
- Je to příběh, který se odehrává roku 1804, ačkoli je napsán mnohem později. Vypráví ho jeden psychiatr, jenž provozuje se svým kolegou léčebnu na předměstí Buenos Aires a který se vydá do jednoho města na severu (na sever od řeky Paraná), kde vyzvedne čtyři nebo pět duševně nemocných, aby je dovezl do léčebny. Takže celou zpáteční cestu do Buenos Aires absolvuje ve společnosti bláznů. A pak je tam taky několik vojáků, dvě nebo tři prostitutky, které jsou vždycky vojákům v patách, jeptiška, která prožívá sexuální mystická vytržení. Je to vlastně něco jako western. S takovýmto žánrem jsem ještě nepracoval.

- Z detektivky tedy přecházíte na western?
- Ano. Z kriminálního žánru přecházím na western. I indiáni tam jsou. Ale je to román, po jehož napsání jsem už dlouho toužil.

- No a nakonec jste to dokázal, a se vším všudy: dokonce je tam i jeptiška prožívající sexuální mystická vytržení. To zní skoro silněji než pornografie!
- Ale pornografie není zajímavá. Nelíbí se mi. Když třeba přepínám televizi a zničehonic narazím na jeden z takovýchto kanálů, který se zrní a kde se to šmouhami a čárami jen hemží, že není nic vidět, to mi teprve přijde zajímavé. Protože není nic vidět a člověk si musí všechno představit!

- Až se z vašeho vyprávění celá červenám. Vraťme se však k westernu. Objevují se v něm všechny ty známé postavy z vašich předchozích románů?
- Má se za to, že to je nalezený rukopis (starý trik, dalo by se říct). Najde ho postava z „Pátrání“. Natrefí na něj v knihovně při hledání autora strojopisu „V řeckých stanech“.

- Soldi?
- Přesně tak. Tenhle rukopis najde Soldi , předá ho Tomatisovi a ten ho pošle Pichónovi Garayovi do Paříže na disketě a Pichón ho pak čte na počítači. Takže celá kniha je vlastně četbou tohoto rukopisu. A kromě cesty se tu přihodí spousta dalších událostí. Cestují v době povodní, a pak je také zastihne celá řada katastrof...

- A odehrává se to v povodí řeky Paraná?
- Ano. A k povodním se přidává něco na způsob svatojánského léta, které nastane předčasně, a postupně panuje čím dál ukrutnější vedro. Pak se přižene bouře svaté Růženy, takže je také zastihne. A pak taky obrovský požár v pampě a oni se musí schovat v jedné laguně a voda začíná vřít. Jak jsem řekl, celé se to odehrává v nížině, v okolí řeky Paraná.

- Jako by všechny vaše romány byly zlomky jednoho jediného velkého opusu. Dá se to tak říct?
- Něco pravdy na tom asi bude. Zřejmě to tak nějak zamýšlím, ale ne zas tak lineárně, spíš jako takovou pohyblivou strukturu. A když se k tomu přidá jeden prvek, přetváří se a mění se pak celý systém, vztahy, rozsah jednotlivých částí. A o to mi tak trochu jde.    

- Ty předešlé příběhy rozvíjíte samovolně?
- Pokaždé, když píšu nějaký příběh, nemám-li v hlavě celek, tak zpravidla alespoň část předešlých věcí nebo ty, co přijdou po nich.

- Ztotožňujete se s jednou, nebo s několika vašimi postavami?
- Se všemi. Všichni říkají, že nejvíc se mi podobá Tomatis. Já tomu moc nevěřím. Nemyslím si to...

- Ale něco si o tom myslet musíte...
- Myslím, že autor má z každé postavy něco. Vzpomínám si, jak jednou Borges kritizoval Huxleyův „Kontrapunkt“. Ten román byl tehdy velmi populární (myslím, že v sedmdesátých letech). S Borgesem jsem se seznámil jednou v noci na jedné oslavě. Těsně před tímhle setkáním jsem „Kontrapunkt“ dočetl a hodně se mi líbil. A on mi řekl: „Ne, tenhle román se mi nelíbí, protože se v něm píše o tom, že všechny postavy jsou autor.“ Tehdy jsem to považoval za silný argument.
Ale když o tom teď přemýšlím, myslím, že Borges neměl pravdu. Myslím, že všechny Cervantesovy postavy jsou Cervantes a všechny postavy Dostojevského jsou Dostojevskij. A ty rozličné, rozdílné a dokonce protikladné charaktery, například Yago a Othello, jsou vlastně části jednoho a téhož Shakespeara jakožto autora. Nějak takhle se na to dívám.   

- Jak byste popsal svůj vztah k Borgesovi?
- Řekněme, že Borges je Borges. To, co mě z jeho díla nechává dosti chladným, je především jeho epická tvorba, v níž se odráží jeho tradicionalistická vize světa. Tyhle věci mě nudí. Příběhy o kmotříčcích jsou napsané dobře, ale znovu říkám, nepřipadají mi tak zajímavé jako věci ostatní. Stále se snažím zbavit epiku mýtů. Po tom, co naše země prožila, mi to připadá skoro jako povinnost…   

- Vraťme se však k vašemu románu. Pichón dostane do rukou disketu. Tato postava se svým tvůrcem roste?
- Jistě. Ten referenční systém, který jsem si zvolil, k tomu přirozeně směřuje. Ale například postavě mé příští knihy bude devětadvacet let a bude prodávat víno. (O mnoho let později jsem zjistila, že mi vypráví o Nulovi , ústřední postavě románu „Velký“, který vyšel po jeho smrti, roku 2005.)

- Víte, jaké dnes zaujímáte v argentinské literatuře postavení?
- Ne. Nevím. Nikdy jsem o tom takto neuvažoval. Vůbec o sobě takto nepřemýšlím. Přemýšlím o sobě vždy jen ve vztahu k mým knihám. Kdybych se měl zamyslet nad tím, jaký ohlas mají moje knihy v novinách, u kritiků, atd., mohl bych si myslet, že zaujímám významné postavení. To je ale jen to, co je vidět. Pak je tu hodně lidí, jejichž názor vůbec neznám a kterým se mé knihy pravděpodobně nelíbí. Ale takhle o tom nepřemýšlím.

- A o čem přemýšlíte?
- Přemýšlím o vnitřní soudržnosti toho, co píšu. Na to myslím. Hodně mi záleží na tom, abych nepsal věci, v něž nevěřím. To bych nedokázal. Ne ve smyslu nějakého politického nebo morálního přesvědčení, nýbrž z estetických důvodů. Mám hlavně na mysli větu nebo slovo, v něž nevěřím, anebo větu, o níž se domnívám, že nemůže vyjít ze mě. Okamžitě poznám věc, kterou jsem napsal, nebo nenapsal. To vyjde nastejno. Tak třeba, do poznámek se mi připlete nějaká, která tam zjevně nemá co dělat, přečtu si ji a okamžitě si řeknu: „tohle jsem já nenapsal“, a opravdu je tomu tak.
A další věc, na níž mi také dost záleží, na niž myslím a o níž s přibývajícími roky přemýšlím čím dál víc, je, že bych rád tvořil stále s tou samou energií, protože bych strašně rád toho ještě hodně napsal.

připravil Jan Machej, zdroj Revista Ň