Vzpomínáte si na první povídku, kterou jste napsal? Kolik vám bylo? O čem byla?

Na svoji první povídku si vzpomínám velmi dobře. Ne na to, o čem byla, ale můžu říct, že psaní tohoto příběhu otevřelo něco v mém nitru. Bylo mi tak 21, 22 let, byl jsem ještě na střední (na Islandu začnete chodit na střední školu většinou, když je vám 16 let a jste tam do dvacítky), kam jsem nastoupil až v devatenácti s tím, že chci být astronomem. Vždycky jsem hodně četl, ale psát jsem nezkoušel. Až nám jednoho zimního dne učitel islandštiny zadal napsat povídku. Byl to jen domácí úkol, nic zvláštního. Ale jen co jsem začal, něco se ve mně stalo. Něco se otevřelo. Bylo to, jako bych poprvé spatřil sebe samého. Samozřejmě, vždycky jsem v nitru cítil něco, co tam bylo zdánlivě zamknuté a někdy mi to posílalo jakési zvláštní signály, kterým jsem nerozuměl. Až do toho večera. Velmi dobře si pamatuji, jak dobře jsem se cítil, a jak se mi najednou všechno zdálo jasné, lidé, společnost, život…A myslím, že právě od toho momentu píšu…Nejdřív to byla poezie. Viděl jsem sám sebe jako básníka. Publikoval jsem tři básnické sbírky.  Až pak jsem si sedl a napsal román – a ještě stále sedím a píšu.

Islandský jazyk je jeden z deseti nejstarších na světě. A není velmi rozšířený. Zajímavé je, že islandština má např. mnoho výrazů pro „vítr“. Popisují se rozličné islandské druhy větru. Víte, kolik jich je? Máte nějaký oblíbený?

Máme mnoho slov pro „vítr“ i „sníh“. Island je ostrov uprostřed Atlantického oceánu, je tu velmi větrno. Počasí nás Islanďany v mnoha ohledech tvarovalo víc než jiné národy. Počasí není něco, o čem se jen mluví, ale hlavně něco, co po celou dobu na vlastní kůži zažíváme. O mnoho důležitější bylo v minulosti, kdy nás přírodní síly mohly lehko zabít. Vyrovnat se s počasím, to byl boj na život a na smrt. A myslím, že se instinktivně snažíme vyjádřit to, co nás ohrožuje nebo co má na nás největší vliv, abychom to pochopili, ale i v marné naději, že to tak budeme moct ovládat. A to je starobylá víra, že beze slov není možné nic a s nimi všechno Dokonce i Bůh musel podle Bible při stvoření vesmíru použít slova. Bůh řekl, ať je světlo a světlo začalo svítit. Takže beze slov by Bůh ještě stál přebýval ve tmě…

Vystřídal jste několik zaměstnání, kromě jiného jste pracoval v továrně na zpracování ryb. Kde se vám líbilo nejvíc a proč?

Ano, ryby, ale i jatka, stavebnictví, zemědělství…Když mi bylo patnáct, odešel jsem na ři roky ze školy. Nevěděl jsem, co si počít se životem a tak jsem začal pracovat. Nedá se říct, že by se mi práce sama o sobě nějak zvlášť líbila, ale často jsem měl štěstí na spolupracovníky. Dobrý spolupracovník může být důležitější než práce samotná. Hlavně kdy jste mladý. Ale nejzvláštnější práce, kterou jsem dělal, bylo být policajtem.  To se stalo v létě 1986 a já sloužil v oblasti, kde se nachází mezinárodní letiště i základna americké armády. Vzal jsem tu práci, protože byla založená na klidných nočních směnách. Mohl jsem tam jen sedět a číst. Bylo mi dvacet tři a byla to moje první práce, kde jsem nemusel těžce fyzicky dřít. Kouzelné léto!  Ale v uniformě jsem vypadal fakt směšně!

Jedním ze světoznámých Islanďanů je Jón Gnarr, umělec, který se stal politikem. Dokážete si představit, že byste se do politiky zapojil i vy?

Ne, nikdy, to není moje parketa. Ale někdy píšu o politice ( i o jiných společensky diskutovaných věcech) články do novin. Dělám to už pár let. Neříkám, že to musí nýt součástí role spisovatele, ale jestli něco takového mají v sobě, touhu a schopnost být součástí veřejné diskuze, pak by to dělat měli. Spisovatelé, jako většina umělců, mají v jistém smyslu outsiderský názor na společnost, vědí, jak slova brousit, řezat a krájet – a to nám může umožnit vidět věci v novém světle. A podle mého názoru je lepší, pokud při tom nejsou součástí nějaké politické strany. Spisovatelé by měli být volní jako ptáci – a mít ptačí rozhled. 

Jón Kalman Stefánsson (1963) jeden z několika světoznámých islandských spisovatelů, autor několika básnických sbírek a 11 románů. Česky zatím vyšlo Letní světlo, a pak přijde noc (2009), Ráj a peklo (2012), Smutek andělů (2014). Slovensky mu právě vychází kniha Ryby nemajú nohy (2016). Autor pobýval minulý týden v ČR. Ukázka z rozhovoru pro slovenský čtenářský občasník Čo čítať?, který vedli Uršuľa Kovalyk a Patrik Krebs.