Vystudovala jsi slovenštinu a literaturu. Věnuješ se literatuře i jindy, než když píšeš?

Dělám pro nakladatelství korektury, většinou ženských románů, což jsou takové „chlebovky“, protože z literatury se vyžít samozřejmě nedá, aspoň tedy na Slovensku ne. Nebo tedy aspoň já to neumím (smích). Věnuju se takovým žánrům, které bych asi za normálních okolností nečetla. S akademickým prostředím už nemám žádný kontakt, protože z doktorandského studia jsem odešla těsně před obhajobou dizertace. Vlastně to to dodnes považuju za velmi dobré rozhodnutí, protože nejsem právě ten typ, který by se v tom prostředí cítil dobře, ani nejsem dobrý učitel, a dá se říct, že jsem zjistila, že na akademickou půdu nepatřím.

Nedeformuje tě čtení ženských románů? Nestává se třeba tvoje psaní jistou formou revolty proti nim?

Určitě. Když toho čteš hodně a čteš to dlouho, tak tě to nějakým způsobem deformuje. Mám častokrát pocit, když pracuju osm hodin na korekturách takových věcí, že se potom už ani nedokážu normálně vyjádřit, a musím se nějakou půlhodinku dávat do kupy, než jsem schopná příčetně promluvit. Já jsem i z té své postavy Barbory udělala autorku ženských románů, trochu jsem si udělala srandu ze své vlastní práce. Je to možná i proto, že když čtu ženské romány a vidím jejich kvalitu, respektive nekvalitu (ano, najdou se i výjimky, jsou tam i knihy, které se dají číst), mám o to větší chuť psát něco opravdu svého. Takže trochu je to….nechci říct vzpoura, ale souvisí to s tím.

Vybíráš si za hlavní postavy mladé ženy s nějakým defektem nebo psychickou poruchou. Proč?

Mě duševní poruchy a odchylky od takzvaného normálu vůbec velmi fascinují už mnoho let. Takže se s tímhle tématem „vyrovnávám“ tak, že o něm píšu. Čerpám jak z vlastní zkušenosti, tak ze zkušeností lidí ze svého okolí. V případě Barbory (Sylvie) jsem nechtěla nějak zabřednout až do schizofrenie, protože toho o ní nevím tolik, abych si troufala ji fundovaně popisovat. Spíš jsem chtěla vyjádřit takovou tu vnitřní rozpolcenost postavy mezi klasické principy dobra a zla, které se v každém člověku nakonec nějak mísí, takže to nakonec není ani absolutní dobro, ani absolutní zlo.

Literatura v jistém smyslu definuje lidskou potřebu boha, protože asi každý člověk by chtěl mít vlastního vypravěče. Takového, který všechno vidí a ví, proč se dějí jisté věci. Chtěli by ho hlavně ti, kteří nějak trpí. Jak je to s tvým „buchem“?

Buch je oblíbená postava všech recenzentů (smích). Ať už ji interpretují jako třetí osobnost Barbory – Sylvie, nebo jako bytost, ke které je možné se nějakým způsobem vztahovat. Ona ale nemá ty atributy, jako má tradiční křesťanský Bůh, což jsem samozřejmě nechtěla. Proto se nejmenuje Bůh, ale buch. Chtěl jsem se, možná trochu alibisticky, vyhnout tomu, abych použila postavu, kterou už někdo přede mnou vymyslel. Tak jsem si z něho udělala vypravěče, který všechno ví, ale sděluje nám to přesně tím samým jazykem, jako ostatní postavy.

To, že buch vypráví „jako děti i jako štětky“, bylo tedy součástí dopředu promyšlené koncepce?

Ten jazyk je produktem dlouhého přemýšlení, protože původně měl být buch vypravěč, mluvící takovým až archaickým, jazykem a jeho řeč byla diferencovaná. Ale v průběhu psaní, když jsem si text po sobě s nějakým odstupem času četla, jsem začala s tou formou bojovat, jeho řeč mi neseděl, a uvažovala jsem o tom, jak to udělat tak, aby bylo co nejsrozumitelnější to, co chci v knize odvyprávět. Vyšlo mi z toho, že ten můj buch, v takové světě, do jakého jsem ho dosadila, v tom prostředí, ve kterém Barbora žije, že takový buch musí mluvit stejným jazykem svého okolí. Třeba i proto, aby se ukázalo, že každý má takového bucha, jakého si zaslouží, jakého si vybere, jakého si možná sám vymyslí.

z rozhovoru, který s autorkou před rokem vedla Simona Fochlerová pro Dennik N, překlad tw