Proč ten název knihy? Souvisí to nějak s vaším jménem?

To opravdu ne, i když je to možná taková příjemná synergie. V knize je všechno otevřeně napsáno, ale název je tajemství. Myslím, že lidé, kteří mě znají, tak znají spíš to „hoří“, ale méně tu „vodu“.

Hoří je špatné a voda je dobré?

Oboje je dobré. Voda jsou ty hloubky, to meditačně kontemplační, to , co na mě není ve společnosti příliš vidět.

A to hoří? To je to vaše, s prominutím, „divošství“? Nakonec vy sama jste se o sobě vyjádřila, že v sobě máte divokou krev…

Ano, po dědovi, donském kozákovi a dobrodruhovi.

Kdy vznikla myšlenka napsat autobiografickou knihu?

Napadlo mě to dávno, když jsem začala meditovat, to bylo v polovině 90. let. Četla jsem autobiografickou knihu Anděl zavolal moje jméno od americké šamanky, duchovní učitelky a terapeutky Jyoti. Popisuje v ní svojí cestu k objevení vlastní ženské spirituality a možnosti integrace duchovnosti do každodenního života. Mně to v té chvíli, kdy jsem neměla nejlepší období, velmi pomohlo.

To ale bylo dost dávno. Co vás brzdilo v psaní?

Měla jsem sice hned nabídky od nakladatelů, ale všichni chtěli jen jedno téma – můj vztah s Václavem Havlem. Odmítala jsem – vždyť přece Havel nebyl celý můj život, jen část, i když tedy opravdu podstatná. Po nějaké době jsem se potkala s kamarádkou Daňou Horákovou, bývalou manželkou režiséra Pavla Juráčka, od které jsem se dozvěděla, že Viktor Stoilov, majitel Torstu, chystá k vydání knihu Juráčkových deníků. Svěřila jsem se ji, že i já bych ráda něco takového vydala, a ona to řekla Stoilovovi.

Tam to bylo jiné než u předcházejících vydavatelů?

Zásadně. Oběma nám bylo hned jasné, že to bude o mém celém životě. Byla jsem a jsem stále přesvědčená, že když to napíšu v „neegové“ podobě, nebudu se vytahovat, tak může být moje kniha pro někoho užitečná. Byla jsem kdysi ochrnutá na půl těla, přežila jsem těžkou automobilovou havárii, měla jsem zánět mozkových blan, dobrovolně jsem si šla lehnout na psychiatrii – prožila jsem dost zvláštních věcí. Celý profesní život se věnuji psychoterapii a nakonec jsem se ocitnula ta současné buddhistické cestě. To bylo dost důvodů na napsání knihy.

Teď jsme ale zase v druhém extrému, když jste mezi důvody vzniku autobiografie ani jednou nevzpomenula Václava Havla nebo další podstatné muže svého života.

To jste mě předběhl, došla by na ně řeč. Výtvarník a básník Karel Trinkewitz, herec a básník Jan Vodňanský a Václav Havel – trio mých chartistů. Jednou z motivací vydat knihu byl i fakt, že bych považovala za chybu nepublikovat alespoň některé věci, které mi psali. Těch zatím nikdy neuveřejněných dopisů je opravdu dost.

Zasahoval vám vydavatel do koncepce knihy?

Nezasahoval. Ale bez něho by kniha nikdy nevznikla. Od začátku do konce mi důvěřoval a neskutečně pomáhal. Už jeho nabídka byla exkluzivní: navrhnul, že bude moje vyprávění nahrávat a přepíše ho. Vytáhla jsem deníky, dopisy, fotky, kterých mám asi 15 tisíc, všechno jsem roztřídila a Stoilov si vybíral – jedině dopisy byly v mojí režii. Ale pak mi i ty pomáhal přebrat a vybíral si. Nabízel jsem mu něco a on to buď schválil, nebo ne. A sháněl všude, kde se dalo nedostupné fotografie – z agentur, z archívů, od Bohdana Holomíčka a kdoví od koho ještě. Laskavě mě poslouchal, nahrával, až z toho vzniklo asi 100 hodin materiálu. Celé to nechal přepsat.

To zní obdivuhodně, ale v takovém množství textu se autor i vydavatel musí ztratit, ne?

No právě. Zjistila jsem, že je to v té prvotní podobě nepoužitelné. Ale byla to vzácná surovina, do jejíhož zpracování jsem se pustila v létě 2014 – a od té doby jsem to smolila. Byl to strašný porod, ale nelituju. Kniha má 589 stran, podobně, jako Magorův životopis, má i stejný formát, vazbu. Ale fotka je jiná. (smích).

ukázka z rozhovoru, který pro slovenský Dennik N vedl Alexander Balogh,  překlad –tw-