Sourozenci vyrostou a vybírají si životní dráhu: Simon se stěhuje do San Francisca a stává se tanečníkem, Klara odjíždí do Las Vegas a doufá, že se bude se svým manželem živit kouzly, Daniel se stane vojenským lékařem a žije nevzrušivý, zodpovědný život a Varja v kalifornské laboratoři zkoumá na primátech dlouhověkost. Benjaminová nám předkládá otázku, jak velkou roli v našich životech hraje osud a volba.

Goodreads: Zajímalo by mě, kolik jste toho měla vymyšleného dopředu a kolik toho vyplynulo během procesu psaní.

Chloe Benjaminová: Myslím, že od obojího trochu. Spisovatele, kteří dokážou plánovat dopředu, obdivuji, ale podle mě se tím vytrácí část kouzla. Takže se spíš řídím větou, kterou jsem někde zaslechla: Dohlédneš jenom tak daleko, kam dosvítí čelní světla, zato však tímhle způsobem můžeš podniknout celý výlet. V horizontu několika scén vždycky vím, co dělám, a většinou mám i nějakou představu konce, k němuž bych chtěla dospět – ať už jde o konec dílčího úseku nebo celé knihy. Předběžné plánování má svá plus, ale jak se kniha během psaní stáčí jiným směrem, tak se samozřejmě některé věci, které jsem pro postavy původně zamýšlela, trochu mění.

GR: Co se týče perspektivy subjektivní er-formy, ovlivnili vás nějací konkrétní autoři? Čí dílo vás přitahuje?

CHB: Když jsem psala Věštbu, nebo až poté co jsem ji dokončila – teď si nemůžu vzpomenout –, jsem četla Malý život od Hanyy Yanagiharové a knihu jsem si zamilovala… Jestli si to pamatuji správně, autorka používá k přiblížení každé ze čtyř postav (ačkoli Jude je postavou hlavní) subjektivní er-formu. Podobný případ jsou i The Interestings Meg Wolitzerové [Zajímaví, volně přeloženo], tu knihu zbožňuji. Hodně mě inspirovala ve způsobu, jakým sleduje úzce propletenou skupinu lidí v průběhu mnoha let.

Nicméně co se týče mých nejmilovanějších autorů, případně děl, která mě nejvíc zasáhla: Mojí nejoblíbenější autorkou vůbec je Alice Munroová. Její próza je ohromně zajímavá a jedinečná. Nemyslím, že bych psala jako ona, ale miluji na ní, jak do každé povídky zapracuje okamžik překvapení, jak dokáže obsáhnout celý život postavy, takže najednou skočíte o 30 nebo 50 let do budoucnosti. Fascinuje mě celistvá perspektiva, prvek překvapení a požitek z náhlého zjištění. To se čtenářům snažím dát i já.
Kromě toho jsem vyrostla na spoustě povídkářů, například na Lorrie Moorové, Flannery O’Connorové, Raymondu Carverovi, Georgi Saundersovi, Mary Gaitskillové, Z. Z. Packerové… Myslím, že mi vždycky imponovala péče, jakou mnozí autoři povídek věnují každé jednotlivé větě.

GB: Bylo pro vás objevné i hledání způsobu, jak různě každá postava zareaguje na tutéž větu?

CHB: Ano, ale to byl můj záměr, aby z věštby každá postava vyvodila jiné důsledky. Bylo tudíž nesmírně důležité propracovat jejich individuální postoj vůči proroctví, což zároveň souvisí s jejich postojem k záležitostem typu náboženství, svobodná vůle, osud a magie. V tom bylo psaní vážně těžké a náročné. Musela jsem si ujasnit, jak budou tito lidé přistupovat k životu, aniž by se čtenáři cítili, že se ocitli ve filmu Na hromnice o den více. Zásadní ale pro mě bylo i promýšlet, co té které postavě přijde správné. Já sama nejsem pevně rozhodnutá, jestli ta žena měla skutečné schopnosti, nebo jestli šlo pouze o fenomén sebenaplňujícího proroctví. Asi věřím v něco, co se nachází v šedé zóně. Chtěla jsem proto, aby v knize tato šedá zóna žila a vzkvétala, aniž bych ji musela jakkoli konkretizovat.

GR: Čtenářka Joy se ptá: Kdyby se to stalo vám – kdyby vám někdo sdělil datum smrti –, žila byste život jinak?

CHB: O tom, jestli bych chtěla znát datum své smrti, jsem přemýšlela. Vždycky říkám, že jen tehdy, kdyby byl verdikt dobrý. Takový paradox! Ale jestli bych žila jinak? Asi ano. Myslím, že by nebylo vyhnutí, tedy v závislosti na tom, co bych se dozvěděla. Asi bych nežila jinak, kdyby šlo o hodně vzdálenou budoucnost, protože to je konec konců předpoklad, s nímž všichni tak nějak počítáme a doufáme v něj, ale samozřejmě pokud bych měla zemřít zanedlouho, asi by to má rozhodnutí ovlivnilo.

GR: Uživatelka Goodreads Sophie se ptá: Jak u vás probíhá proces psaní? Jak například vypadá váš průměrný tvůrčí den?
 

CHB: Situace se teď trochu změnila, protože když jsem pracovala na téhle knize, zároveň jsem přes den pracovala v sociálních službách. Zato od té doby, co jsem knihu dokončila, můžu psát na plný úvazek, což je báječné. Vystudovala jsem magistra umění v oboru beletrie [na Wisconsinské univerzitě v Madisonu] a poté jsem se vlastně náhodou dostala do neziskového sektoru. Pracovala jsem pro organizaci, která podporuje oběti domácího násilí. Tam jsem docházela od pondělí do čtvrtka a psala jsem od pátku do neděle. V psací dny jsem se snažila pracovat zhruba od 9 ráno a většinou jsem to vydržela tak tři, čtyři hodiny… Ale když teď můžu psát pořád, postupuji stabilnějším tempem.

Když jsem se blížila do cílové rovinky, případně když už byla kniha u nakladatele a já jsem dělala revize, přivstala jsem si před prací a psala brzy ráno. V současné době nemám zas tak odlišný postup, jen se psaní můžu věnovat každý den v týdnu a mám víkendy. V ideálním případě vstávám a začínám pracovat kolem 9. hodiny ranní a odpoledne si dělám rešerše nebo pracuji na propagaci Věštby. Každopádně jsem ranní spisovatelka. Neurčuji si konkrétní počet slov, kterého musím dosáhnout. Jen mám pocit, že se musím překonat a zaznamenat nějaký pokrok.

GR: Další otázka, tentokrát od Aidy: Jak jste se rozhodla pro spisovatelskou kariéru? Chtěla jste se psaní věnovat odjakživa?

CHB: Rozhodně jsem chtěla psát odjakživa. Asi to tak mít musíte – chtěla bych slyšet o někom, kdo má psaní jako záložní kariérní plán. Je to nepraktické a vůbec ne lehké! Psát prostě musíte z lásky. Patřila jsem k dětem, které píšou příběhy už od útlého věku, a ta vášeň mi vydržela i jako teenagerovi a na vysoké škole.

Že se chci zkusit stát spisovatelkou, jsem skutečně věděla už od rané puberty. V posledním ročníku bakalářského studia jsem se přihlásila do navazujících programů, což není pro každého to pravé. Já jsem rozhodně byla po celé ty dva roky vděčná za příležitost, za školní komunitu i za možnost se opravdu intenzivně soustředit na psaní. Já psaní prostě zbožňuji! Neexistuje nic, co bych chtěla dělat radši!
 

GR: Jaká kniha se vám v poslední době nejvíce líbila?
 

CHB: Jedna z nejlepších věcí, které jsem v poslední době četla… Můj manžel zrovna čte trilogii Jižní zóna Jeffa VanderMeera, která se mi ohromně líbila, takže mu trochu závidím, že ji čte poprvé. A z dalších mých oblíbených kousků: Všichni jsme z toho úplně na větvi od Karen Jay Fowlerové, Euforie Lily Kingové – to se mi za letošek opravdu líbilo – a také se mi moc líbila Tana Frenchová a její poslední dílo Vetřelec.

z rozhovoru pro Goodreaders z ledna 2018 vybralo OKO, přeložila Anna Vrbová