V životopise uvádíš, že se živíš navrhováním mostů. To musí být hodně zodpovědná práce, je pro tebe tedy psaní fantasy únikem a odreagováním?

Zodpovědná práce to samozřejmě je, ale taky je hodně naplňující. Když člověk stojí pod konstrukcí, kterou navrhl, je to opravdu povznášející pocit. Únikem pro mě psaní rozhodně je, je to jeden z důvodů, proč to dělám. Nejde ale ani tak o únik před nějakou zodpovědností, kterou bych si nesl z práce, spíš je pro mě příjemné odpoutat se od mnohem přízemnějších, každodenních starostí. Prostě vypnout ten neustálý tok myšlenek, který člověku celý den běží hlavou. V čase, který věnuji psaní, zkrátka nemůžu myslet na nic jiného. A to mám na něm hrozně rád. S tím odreagováním je to trochu komplikovanější, rozhodně nejsem ten typ autora, ze kterého by text tryskal proudem, že ho ani nestačí zapisovat. Občas mě příběh dokáže pěkně potrápit.

Co tě vlastně inspirovalo k tomu, abys napsal hrdinskou fantasy?

Nejspíš touha vytvořit nějaký vlastní svět a vlastní silný příběh – i když to zhodnotí až čtenáři. Příběhy mám rád odjakživa. V dětství jsem hltal foglarovky, Vinnetoua a vůbec knížky, jejichž hrdinové (většinou to byli muži, jediná fakt hustá holka byla Pipi Dlouhá punčocha, ale to už brousím opravdu hluboko do historie) zažívají nějaká dobrodružství. Pamatuji si, že tehdy jsem si vydržel číst celý den. Nutně jsem potřeboval vědět, jestli Šípáci získají model létajícího kola nebo kdo se vyklube z Ducha prérie. Na střední škole jsem miloval Pána prstenů a námořní ságu Courtneyů od Wilbura Smithe. Před několika lety mě pak pohltila Píseň ledu a ohně. Martinův styl mám moc rád. No a potom jsem si jednou řekl, proč vlastně nezkusit napsat něco vlastního? Nic speciálního k tomu nepotřebuješ, nestojí to žádné peníze, kterých by ti mohlo být zpětně líto. Chce to jen pořádnou dávku trpělivosti. A tak jsem si před pěti lety sedl k počítači a takhle to nakonec dopadlo. Hrdinská fantasy z toho tak nějak přirozeně vyplynula. Děj Polovičního krále je zasazen do období středověku, který mám hodně rád. Taky mám v literatuře rád fantastické prvky a mám rád přírodu, což může znít jako klišé, ale prostě to tak je. Takže když dáš dohromady ty tři komponenty, které jsem právě popsal, dostaneš středověkou fantasy.

Děj Polovičního krále sleduje tři hlavní postavy, které jsou velice rozdílné. Která z nich ti nejvíce přirostla k srdci?

Přesně tak, knížka obsahuje tři hlavní linie. Za prvé tu máme Trat’Hyse, krále Erenézie. To je velmi čestný chlap, což by někomu mohlo i vadit, dneska jsou totiž víc v kurzu antihrdinové. Na to ale Trat’Hys kašle, on je král a král má jít příkladem, no ne? Na Erenézii stejně jako mnohokrát v minulosti zaútočí východní a Trat’Hys vyráží v čele armády do boje. autor a kniha. Za druhé tu máme Lheiwen, čtrnáctiletou dívku – dalo by se spíš říct mladou ženu — z Dvojhradbí. Ta je poprvé zamilovaná a po ničem jiném netouží. Ale jak už to tak bývá, nebude to mít jednoduché. A posledním z trojice je Garro, námořní kapitán, nad jehož zvláštním smyslem pro čest zůstává občas rozum stát. A tomu do života vstoupí osoba, která mu pořádně zamotá hlavu. A kdo z nich mi nejvíc přirostl k srdci? Těžká otázka. Když řeknu všichni a každý něčím jiným, neodpovím na ni, a navíc bych si to hrozně zjednodušil. Takže možná... Lheiwen, jejíž linie vznikla jako první. Mám rád silné hrdinky a tou ona snad je.

Debutuješ knihou, která má přes pět set stran. Není to pro začínajícího autora příliš velké sousto?

Ani si nemyslím. Spíš se bojím, že by mohlo být příliš velké sousto debutovat ságou. Často si říkám, proč jsem radši nezačal něčím uzavřeným. Jedna knížka a dost. Jakmile se autor pustí do ságy, kterou vydává postupně, aniž by ji měl dopsanou do konce, vydává se na dost tenký led. Co když v dalším díle zjistím, že bych v tom prvním potřeboval malinkou změnu, třeba aby někdo přežil? Nic s tím už neudělám. Nevím, jak moji kolegové, ale já nejsem schopen rozplánovat si příběh dopředu do nejmenších podrobností. Ani by mě pak psaní tolik nebavilo. Hodně nápadů a scén u mě vzniká až během psaní. A to je na tom to skvělé, jsem napjatý stejně jako čtenář.

Na obálce Polovičního krále je napsáno, že jde o první díl série. Už víš, kam se bude děj dál ubírat?

Rovnou navážu na předchozí odpověď: částečně ano, částečně ne. Druhý díl mám bez pár stran nanečisto dopsaný a na třetím právě pracuji. Ovšem po Vánocích budu muset trojku odložit, abych se mohl vrátit k úpravám dvojky. Jinak je ale zvláštní, že můj styl psaní příliš neodpovídá mé povaze. Mám rád všechno naplánované, nejsem ten typ, který by se, obrazně řečeno, hrnul do stavby domu bez projektu. Při psaní mi ale tenhle systém kdoví proč moc nefunguje.

Otázky pokládal Jiří Štěpán