.Hlavní hrdinka Bára, která má velké výtvarné nadání, v něm bojuje s okolím plným nepochopení. S nástupem puberty se její konflikty s rodinou prohlubují a Bára svoji válku v zákopech neporozumění opakovaně prohrává. „Nemohla jsem snést, že to své dítě v knize nechám bez pomoci, takže nakonec jsem řešení její situace našla. I když úplně jiné, než jsem si představovala,“ prozrazuje úspěšná autorka.

Vrány jsou oproti předchozí Dědině nebo Chirurgovi méně rozsáhlé, potřebovala sis odpočinout?
Kdepak, Vrány ve skutečnosti vznikly už před Chirurgem a to psaní bylo spíš hodně vypjaté, a tím i vyčerpávající. Psala jsem je něco přes rok, s dlouhými pauzami, přemýšlením a námahou. To téma je přece jen hodně náročné…

Hlavní hrdinkou je dvanáctiletá Bára, proč tedy název Vrány?
Vrány jsou totiž pro Báru hodně důležité. Často je pozoruje z okna svého pokoje a maluje je. Ale i vrány pozorují Báru, která už jen proto, že je ještě dítě, vůbec netuší, jak mnoho s nimi má společného. Život vran, který je plný instinktů a pudovosti, je kontrastem k až příliš velké spořádanosti života v Bářině rodině.

Co myslíš tou příliš velkou spořádaností?
Bářina rodina je taková ta na první i druhý pohled normální spořádaná rodina. Skoro by se dalo říct vzorná. Vždycky uklizeno, děcka hezky oblečená, dobře vychovaná. Jen Bára se svou kreativní povahou vymyká. Navíc jde do puberty a stále víc naráží na nepochopení toho, kým je. Přitom její prohřešky nejsou nijak výjimečné ani alarmující. Jenže když se sejdou různé faktory, může z toho být docela velký problém.

Napsala jsi ke knize větu: Tam, kde se děje příliš málo na to, aby přišla pomoc, přilétají Vrány. Proč tedy pomoc nepřichází?
To je to, na co jsem se během psaní taky pořád ptala. Dokonce jsem se vyptávala různých učitelů, ale i sociálních pracovníků, jak takovému dítěti pomoci. Ono to vlastně naráželo hned na začátku. Říkala jsem jim: „Když se k vám dostane dítě s podezřením na takový problém, jak postupujete?“ A pochopila jsem, že právě v jejich odpovědích se zrcadlí celé to fatální selhání jednotlivců i systému, které vede k tomu, že ta pomoc pro Báru nepřichází.

A našla jsi nějaké smysluplné řešení?
Nemohla jsem snést, že to své dítě v knize nechám bez pomoci, takže nakonec ano. I když úplně jiné, než jsem si představovala. A to se vlastně stalo dalším důvodem k vydání téhle knihy: chci, aby moje Vrány vykrákaly do celého světa, co se může ve spořádané rodině dít a jak snadno všechno kolem selže. Jak stačí jedna špatně položená otázka ze strany učitele nebo kohokoliv jiného a cesta k pomoci se definitivně zavře. Tohle nemá být knížka, kterou si přečteš u kávy, dojmeš se, popláčeš si, ale tvůj život zůstane netknutý. Chtěla bych, aby Vrány čtenáře zvedly z křesla a přiměly ho podívat se vedle do dětského pokoje, co skutečně žije jeho dítě. Nebo dítě, které učí ve škole nebo potkává u sousedů. A že je to možná něco úplně jiného, než si doteď myslel.

Ještě mi řekni, knihu výtvarně doprovázejí ilustrace Terezy Basařové, jak jste se našly?
No, to byl takový zázrak. Když jsem dala Martinovi Stöhrovi ve vydavatelství rukopis přečíst, myslela jsem, že to ani nebude na vydání. Ale on se pro text nadchl a začal spekulovat, že by to chtělo nějakou ilustrátorku. A v té době mu zničehonic přistál do počítače e-mail s nabídkou Terezy Basařové, která se po čase v zahraničí vracela zpět domů a nabízela vydavatelství spolupráci. Otevřeli jsme její portfolio a na jednom z prvních míst byla kresba nazvaná The Crow. Ta je na obálce knihy. Kdo příběh dočte do konce, pochopí, že souběh těchhle událostí byl zázračný.

psáno pro Kavárnu nakladatelství Host