Petr Placák o Opus bonum v rozhovoru pro magazín #mojeargo

Ve své knize se věnujete aktivitám československého katolického exilu ve Spolkové republice Německo v období let 1972–1989. Historie československého poúnorového a posrpnového exilu není ještě v české historiografii příliš systematicky zpracována, vaše práce je v tomto směru jednou z prvních vlaštovek. Co vás přivedlo k tématu činnosti katolického exilu v Německu a zejména opata Anastáze Opaska?

Jeho současnost. Laické katolické or-ganizaci Opus bonum v čele s opatem Opaskem se podařilo zlomit „kletbu“ české malosti a „dobré dílo“ nabídla jako otevřenou platformu k diskusi pro všechny ideové proudy exilu, které měly společný zájem: obnovu Československa jako suverénní demokratické země přináležející k evropskému Západu. Opasek a spol. chápali, že základem společnosti je ochota bavit se mezi sebou, ne štěkat na sebe přes ploty, ve kterých se lidé mentálně uzavírají. Dnes je to s rozdělováním společnosti různými demagogy a populisty a s vytvářením názorových bublin na sociálních sítích znovu nanejvýš aktuální.

Z jakých archivních materiálů jste vycházel?

Při psaní knihy jsem se opíral především o Opaskův osobní archiv, který je uložen v Památníku národního písemnictví. Tento neobyčejně činorodý břevnovský opat vedl od počátku svého působení v exilu po roce 1968 rozsáhlou korespondenci, přičemž si ze všech dopisů, psaných na stroji, ponechával kopii. Pak jsem měl k ruce fondy Opus bonum, které jsou uloženy jednak v archivu Československého dokumentačního střediska, které působilo v 80. letech v exilu na schwarzenberském zámku v Scheinfeldu v Bavorsku a nyní je součástí Archivu Národního musea, a jednak v Gruntorádově knihovně samizdatové a exilové literatury Libri prohibiti. Taky jsem strávil nějaký čas v archivu nadace Ackermann-Gemeinde, partnerské organizace Opus bonum, který je uložen v Arcidiecézním archivu v Mnichově.

Pořizoval jste si i rozhovory s pamětníky? Jaké množství těchto záznamů máte a plánujete je dále využít?

Materiálů mám na tři další knihy včetně rozhovorů s účastníky sympozií, které Opus bonum v exilu pořádalo, i když hlavní postavy OB byly v době, kdy jsem na knize začal pracovat, bohužel už po smrti. K tématu se určitě ještě vrátím.

Myslíte, že pro katolíky v exilu byla příslušnost ke katolické církvi výhodou? Vpluli do jejích struktur, byla jim organizační i finanční záštitou?

Na jednu stranu ano, na druhou ne. Zakladatelé Opus bonum od počátku nalezli podporu u sudetoněmeckých katolíků a u německých církevních kruhů. Tato pomoc trvala po celou dobu existence Opus bonum v exilu a patří mezi ty nejsvětlejší stránky česko-(sudeto)německých dějin. Na druhou stranu Opus bonum muselo především na začátku překonávat jistou averzi ze strany českých exilových církevních struktur, které dost nepochopitelně viděly v OB konkurenci.

Směřování spolku Opus bonum prošlo poměrně bouřlivým vývojem. Proběhl zde zásadní střet ohledně náplně činnosti spolku. o co šlo? Hrály ve střetu větší roli názorové rozdíly, nebo osobní animozity? Jaká byla ve sporu role opata Opaska?

Těch střetů byla v přecitlivělém prostředí exilu celá řada. V knize, která je vystavěna jako příběh, v němž jeho aktéři překonávají různé překážky, než dospějí ke „šťastnému konci“, se jim dost obšírně věnuji. Nesvár v exilovém prostředí navíc podporovala z Prahy i komunistická rozvědka, ať už vypouštěním různých dezinformací nebo právě popichováním různých animozit pomocí agentů, které StB v exilovém prostředí nasazovala. Opasek se přiklonil k těm, kteří viděli Opus bonum jako celoexilovou platformu napříč názorovými skupinami. Postava opata Opaska byla pro existenci a fungování Opus bonum zcela zásadní.

Co bylo největším přínosem Opus bonum pro československý exil i domácí disidentskou scénu?

Opus bonum se podařilo to, co se nepodařilo nikomu před tím – sjednotit lidi nejrůznějších ideových proudů ke společné „československé akci“: například „pravicové jestřáby“ Pavla Tigrida a Jaroslava Pecháčka s reformními komunisty z roku 1968 Jiřím Pelikánem a Zdeňkem Mlynářem, evangelického pastora Svatopluka Karáska s jezuitou Petrem Kolářem, konzervativního filosofa a germanistu Rio Preisnera s levicově liberálním filosofem Erazimem Kohákem nebo představitele undergroundu Miroslava „Skaláka“ Skalického s knížetem Karlem Schwarzenbergem, otcem polistopadového ministra zahraničí. Soustředili se kolem Opus bonum, aby udrželi československou otázku v povědomí západní veřejnosti, podporovali českou kulturu, utlačovanou církev a lidi pronásledované pro své názory v Československu i v celém východním bloku.

Jak to, že se Opaskovi podařilo dát dohromady tak různorodé lidi?

Byl to člověk bezpředsudečný, ke všem neobyčejně otevřený a měl velké charisma. V tom se shodují všichni, kdo s ním přišli do styku.

Právě Opaskova tolerance k různorodým názorům mě překvapila.

I když byl Opasek věrným synem církve a svého řádu benediktinů, tak nebyl církevník, ale křesťan – žil s Ježíšem Kristem, za kterým přicházeli lidé z okraje společnosti, zatímco elity, rádoby zbožní farizejové, se od něj odvraceli. Opaska v tomto ohledu bezpochyby „vyškolilo“ jedenáct let, která strávil v nejtěžších komunistických žalářích spolu s těžkými kriminálníky. Nahlédl člověka, a především sám sebe, ze všech možných úhlů. Když jeden zbožný farizej denuncoval u exilových církevních kruhů Tigrida, který s Opaskem úzce spolupracoval, jako mezinárodního šarlatána a pornografa, který ve Svědectví uveřejňuje texty, jako bylo Pelcovo ...a bude hůř, Opasek to rázně odmítl a za Tigrida se jednoznačně postavil. Po listopadu 1989 se ukázalo, že onen farizej byl agent StB. To ovšem Opasek nevěděl.

Kniha končí oslavou milénia břevnovského kláštera v roce 1993. Z popisu oslav je patrné vaše citové zaujetí. máte k Břevnovu nějaký specifický vztah?

Ano, vyrůstal jsem tam.

rozhovor pro Moje Argo vedla redaktorka knihy Petra Švehlová

Petr Placák (* Praha, 1964), spisovatel, publicista, historik. V 90. letech vystudoval dějiny na FF UK. Před listopadem 1989, kdy pracoval jako uklízeč, topič, čerpač nebo lesní dělník, publikoval řadu článků v samizdatových či exilových časopisech. V l. 1981 až 1986 hrál s undergroundovou kapelou The Plastic People of the Universe. Na jaře roku 1988 založil opoziční skupinu České děti, která proklamovala obnovu Českého království a organizovala protirežimní demonstrace. Po listopadu působil v Českém deníku a v Lidových novinách. V současné době je šéfredaktorem kulturně-společenské revue Babylon. Kromě řady článků a studií, publikovaných v politickém, kulturním a odborném tisku dosud vydal: novelu Medorek (1990) a 1997; poému Tichá modlitba (1994); sbírku básní Obrovský zasněžený hřbitov (1995); povídky Cestou za dobrodružstvím (2001); knihu rozhovorů se šestnácti undergroundovými básníky Kádrový dotazník (2001), historickou práci Svatováclavské milénium – Češi, Němci a Slováci v roce 1929 (2001), knižní esej Fízl (2007), knižní rozhovor s nakladatelem L. Horáčkem Přece tady nebudeme sedět na sucho (2015), sbírku básní Humoresky (2015), historický esej Gottwaldovo Československo jako fašistický stát (2015). V roce 1997 připravil k vydání paměti svého otce Bedřicha Placáka, Paměti lékaře (1998).