Anne, žila jste v Praze velmi dlouhou dobu, ale až váš šestý román Divadlo světla se odehrává v Praze a v Čechách. Proč jste čekala tak dlouho?

Ano, to je pravda. Možná potřebuji trochu odstupu, abych se na nějaké místo mohla zase vrátit. Můj první román Knihařka od brodu se zase odehrává ve Francii, ale napsala jsem ho v Praze!

Divadlo světla vychází koncem února v překladu Danuše Navrátilové v nakladatelství Argo. Příběh je sice zasazen do Čech, ale není to román ze současnosti, děj se odehrává v 18. sto-letí. Řekněte nám, co bylo tím prvotním impulsem, který vás vedl k tomu román s českým hrdinou Slávkem napsat?

Navážu na to, co jsem řekla v první odpovědi. Po návratu do Francie jsem měla chuť vrátit se do Prahy. Ale ne do současnosti. Chtěla jsem se vrátit do dob, kdy se formovala česká identita, která mi vždy přišla komplikovaná, jistým způsobem bolestná. Mým prvním úmyslem bylo pochopit historii země, ve které jsem strávila dvacet let života, země, kde se narodily moje děti. Přišlo mi, že mi k pochopení Čechů toho spousta scházelo, že tady bylo hodně věcí, které mi unikaly, hlavně to, v čem spočívala česká identita, kterou jsem vždy pociťovala jako trochu schizofrenní – to je možná silné slovo, řekněme spíš jako nesvou. Vzpomněla jsem si na to, co mi vyprávěli Češi. Někdo mi říkal, že až do druhé světové války v neděli odpoledne německá buržoazie korzovala ulicí Na Příkopech, zatímco ta česká zase na Národní třídě. To mi utkvělo v hlavě. Přemýšlela jsem, co za tím vězí.

Prostě dvě komunity žijící vedle sebe, ne?

To pro mne samozřejmě nebylo žádným překvapením. Střední Evropa je křižovatkou národních identit. Ale přece jenom jsem měla chuť jít až do doby, kdy se česká identita formovala,  a nějak si to v hlavě srovnat.

A barokní Praha byla ideálním místem, odkud začít?

18. století je přelomové, mezi 17. stoletím plným velkých společenských zvratů a náboženských válek, protireformace a potlačením něčeho, co dalo základy českému vlasteneckému hnutí, hnutí Jana Husa, a pak 19. stoletím, stoletím začínajícím několik let po Francouzské revoluci, kdy se tady začíná formovat idea moderního českého národa. 18. století tvoří jakýsi pomyslný dějinný most mezi dvěma epochami.

Jak byste popsala hlavního hrdinu vašeho románu Slávka?

Slávek se narodil v roce 1707 v samotném srdci Prahy. Jeho matkou byla dcera pekaře a otcem stavební mistr, který pracuje na znovuzrození Prahy, jak ji známe dnes. Slávek prožije šťastné dětství, zahrnován láskou rodičů, čehož si je on sám velice dobře vědom i jako dospělý muž. V tom je jeho síla. Má štěstí a s rodinou přežijí morovou epidemii v letech 1713 a 1714. Pak se stane bohužel obětí nehody.

Tato nehoda však nebude mít pro něj pouze tragické následky. Díky ní se seznámí s člověkem, který změní v mnoha směrech jeho život, a to s hrabětem Šporkem. V tomto případě se jedná o skutečnou historickou postavu.  Připomeňte nám, kdo to vlastně hrabě Špork byl.

Je to mocný a bohatý hrabě, mecenáš umění, skutečný člověk 18. století. Ve svých plánech je trochu megalomanský, ale má středostavovskou mentalitu.  Nejvíc se mi na něm líbila jeho dvojznačnost. Má potíže s jezuity, ale zároveň zůstává poctivým a zbožným katolíkem. Je ambiciózní, trochu filozof, dobrý a věrný manžel, milující otec: našla jsem v něm vše, co jsem potřebovala, celou sbírku dobrých a špatných lidských vlastností. Nejdřív jsem totiž měla strach, aby postava významného německy mluvícího aristokrata nebyla příliš černobílá, a říkala jsem si, jak ho vymyslím. Ale nakonec jsem nikoho vymýšlet nemusela, protože jsem narazila na hraběte Šporka. Tak moje volba padla na něj.

Slávka porazí kočár hraběte Šporka a po této nehodě ochrne na spodní část těla. Hrabě se však rozhodne zajistit mu vzdělání a později ho zaměstná ve svém divadle jako mistra osvětlovače.

Slávkovým úkolem bude dbát na výměnu svíček v lustrech a na osvětlení jeviště. I bez Šporka by se Slávkovi dostalo kvalitního vzdělání, protože by mu to jeho rodinné prostředí umožnilo, ale díky Šporkovi má to štěstí, že bude mít soukromého učitele – otce Františka, který také sehraje v jeho životě důležitou roli.

Román se odehrává v Praze 18. století. Prahou tou dobou prošel Casanova, Mozart a mnoho dalších významných historických osobností. Na sklonku života se Slávek už jako starý muž rozpomíná na mladá léta a vypráví svůj příběh.

Když jsem román začala číst, ihned jsem si vybavila film Amadeus od Miloše Formana, na scénu, ve které takhle vzpomíná Salieri. Tento postup retrospektivního vyprávění je klasickou vypravěčskou metodou, s ničím novým jsem nepřišla. Vidíte, to s tím Salierim mě nenapadlo, ale máte pravdu. Na druhou stranu, přijde mi, že nemocný a starý člověk na sklonku života rád vzpomíná na ty, které měl v životě rád. Není nic přirozenějšího.

Před chvíli jste mluvila o rozdělení česky a německy mluvícího obyvatelstva. Připomínáte, že v jednu dobu v Praze byla dvě divadla, jedno, v němž se hrálo německy, a druhé, v němž zase česky.

Ano, píšu o tom na konci románu. Jestli si dobře pamatuji, tak v  tehdy čerstvě otevřeném Stavovském divadle nastaly rozepře mezi členy souboru o tom, zda se má hrát i v češtině.   Někteří členové totiž měli za to, že v divadle se prostě má mluvit německy a zpívat italsky, cokoliv jiného považovali za nepřístojné. A tak bylo tehdy založeno divadlo Bouda, ve kterém se hrálo česky a které stávalo na Koňském trhu, dnešním Václavském náměstí.

Taková předzvěst obrozeneckého hnutí 19. století...

Přesně tak. A děj románu končí právě v tomto klíčovém okamžiku, kdy se probouzí vlastenecké hnutí. Mluví o tom Slávek před smrtí. Je rád, že se dožil okamžiku, kdy se v divadle hraje česky.

převzato z Českého rozhlasu Praha, autorka rozhovoru:  Anna Kubišta, rozhovor je redakčně krácen, přeložila Katarína Horňáčková

komplet březnové #mojeargo čti tady