9

Já jsem ta bomba!

Něžná revoluce vystřelila do vrcholové politiky různé lidí. Mezi nimi i předsrpnového komunistu, svazáckého funkcionáře a podnikového právníka v Skloobalu Nemšová Vladimíra Mečiara. Stal se prvním polistopadovým ministrem vnitra Slovenské republiky.

Po jisté době jsem se zeptala Martin Porubjaka: „Jak to, že jste všichni ve vedení VPN uvěřili v Mečiara a udělali jste z něj ministra vnitra, jednoho z nejdůležitějších lidí ve státě?“ Odpověděl: „Na konkurzu nás fascinoval svými znalostmi státní správy. Ovládal všechno. A okouzlila nás i jeho razantnost. Projevil se jako schopný lídr.“

Všehoschopný.

Ano, ale než to myslícím lidem došlo, chvíli to trvalo. Mečiar měl nesporné charisma. Občan, který se na něj jen díval a vypnul zvuk, tedy ten ve vlastní hlavě, byl okouzlen jeho projevem. Nevnímal jeho obsah, který byl často jen snůškou frází a floskulí. Po téměř třiceti letech ti prozradím na sebe cosi, co jsem ještě nikdy nikomu neřekla.

Pozorně poslouchám.

Když se v roce 1991 stal premiérem Ján Čarnogurský a promlouval k nám z televize, přistihla jsem se, jak si říkám: „Bože, jak je to suché, ten Vlado by to řekl tak šťavnatě...“ A hned jsem se vzpamatovala: Zuzo, blbneš?

Mečiar okouzlil i lídra sametové revoluce Milana Kňažka...

Bohužel. Byla jsem u toho, když po vzniku HZDS řekl v šatně Studia S Julo Satinský Milanovi Lasicovi: „Ten Milan je totální blázen! Nevidí, kam se dostal? Mezi ty nejhorší bolševiky. On, antikomunista, syn politického vězně?“

Proč Mečiar imponoval tolika Slovákům?

Já to vím od Stanka Štepky. Když se jednou v hospodě zeptal jistého chlapíka, proč tak fandí Mečiarovi, dostal odpověď: „Protože je to stejný k...t jako já!“

Syndrom otce národa?

Něco takového. Viděli v něm Jánošíka, vůdce, člověka, co všechno vyřeší za ně, zařídí, že se budou mít dobře. Ale něžná revoluce byla i o tom, ba právě o tom, že si máme vzít vlastní věci do vlastních rukou. Být zodpovědní za sebe i za to, co děláme. A toho se mnozí zalekli. Zalekli se svobody. Za padesát let dvou totalit si od ní odvykli.

Možná jsme si na ni nikdy nezvykli. V čem podle tebe lidé listopadu '89, lidé prvních hodin revoluce, udělali chybu?

Vzpomínáš si z dějepisu, jak v šestnáctém století pražský rabín Löw stvořil golema?

Ano, legenda říká, že hliněnému monstru vložil do čela šém, tím ho oživil a mohl mu dávat příkazy. Ale jednou mu ten šém zapomněl vytáhnout a golem se, jak se říká, utrhl z řetězu...

A přesně takto to bylo i s Mečiarem. Já vím, po bitvě jsme všichni generálové. Toto protagonistům sametové revoluce nevyčítám.

A co jim vyčítáš?

To, že ti nejlepší pokládali pád komunistické totality, o který se zásadním způsobem přičinili, za dovršené dílo. Věděli sice, že demokracii je třeba budovat, ale oni to jako politici dělat nechtěli. Nechtěli mít moc, nechtěli ji používat v každodenní politické praxi. Byli to většinou intelektuálové a chtěli se vrátit ke svým profesím: sociolog k sociologii, literární vědec k literární vědě, divadelník k divadlu. A tak uvolnili prostor jiným lidem, o co méně schopným, o to s větším tahem, ba až patologickým tahem k moci. A ti se jí chopili jedna radost. Bez jakýchkoliv skrupulí.

Pamatuji si, jak Fedor Gál říkal, že svoboda a demokracie vygeneruje přirozené lídry.

Třicet let po listopadu '89 se mi zdá, že svoboda a demokracie vygenerovala zejména kariéristy. A generuje je dodnes.

Sice jsme se osamostatnili a vládli jsme si sami, ale v prvních dvou třetinách devadesátých let jsme se stali, jak se v roce 1997 trefně vyjádřila tehdejší ministryně zahraničí Spojených států Madeleine Albrightová, „černou dírou Evropy“.

A divíš se? Po volbách z června 1992 vládlo HZDS se SNS, po předčasných volbách v roce 1994 přibrali Janka Ľuptáka s jeho dělníky. Nevládli ti, co se na Slovensku přičinili o pád totality, ale ti, co pochopili, že se v nových poměrech mohou nabalit. A samozřejmě co nejvíce ničit parlamentní demokracii na Slovensku, vždyť si jen vzpomeň na takzvanou noc dlouhých nožů v Národní radě, když koalice odvolala několik desítek lidí ze státních a z veřejných funkcí a nahradila je svými věrnými, navíc neskutečně šikanovala opoziční poslance. A pokračovalo to únosem prezidentova syna Michala Kováče mladšího a vraždou Róberta Remiáše.

Tento autokratický koktejl demokratická Evropa opravdu nemusela. Ale velmi dobře si pamatuji, že autokratickému režimu velmi statečně vzdorovali umělci, zejména divadelníci.

Svobodná kultura je trnem v oku každému diktátorovi. A ten náš speciálně nesnášel humoristy a herce, zejména ty ze Slovenského národního divadla, protože ti často veřejně a otevřeně poukazovali na pošlapávání demokracie. Ti, co tehdy vládli, zejména prostřednictvím svého poslušného ministra Hudce škodili nezávislé kultuře, jak se jen dalo. Odstřihávali ji od státních dotací, v televizi zlikvidovali satirické programy, zbavili divadla a jiné umělecké instituce jakékoli samostatnosti...

Reakcí na to byl vznik Otevřeného fóra Zachraňme kulturu.

Ano, umělci ještě nezapomněli na listopad '89 a autokratické moci se postavili na odpor. Vyzvali ministra Hudce, aby odstoupil ze svého postu, a vládu a všechny poslance Národní rady SR, aby se konečně začali vážně zabývat kritickou situací v kultuře na Slovensku. Protože moc na to nereagovala, koncem února 1997 čtrnáct činoherních a loutkových divadel vstoupilo do stávky.

Desátého března 1997 jsem strávil bouřlivou noc na Ministerstvu kultury.

I já! Stála jsem ve velké skupině stávkujících herců před budovou, abychom podpořili opoziční poslance, kteří šli na ministerstvo na poslanecký průzkum. Ministr Hudec je odmítl přijmout! Když jsme se to dozvěděli, vnikli jsme do budovy, obsadili jsme vestibul a předsíň ministra. Pořádková služba se nás snažila vyhodit, ale poslanci s imunitou udělali kolem nás kruh a chránili nás.

Mám pocit, že se s ministrem jednalo, ne?

Ano, velmi krátce, dokonce se připravila i nějaká dohoda. Ale namísto podpisu dohody ministr zavolal na nás státní policii a s kabátem na hlavě utekl z budovy. Ten útěk jsem viděla na vlastní oči! Přišli policisté a vyzvali nás, abychom okamžitě odešli, protože prý dostali hlášení, že na ministerstvu je bomba. Měla jsem na sobě mikinu, na níž bylo napsáno BOOM. Řekla jsem policistům: „Já jsem ta bomba!“ Potom policisté násilím vyvlekli z budovy několik lidí.

Pamatuji si, jak čtyři vlekli po schodech dolů stokilového výtvarníka Ruda Sikoru.

Podpořili nás i vysokoškoláci. Situaci pak řešil prezident Michal Kováč; požádal nás, abychom ukončili stávku. Svůj souboj s mocí jsme tehdy ještě nevyhráli, ale dodnes jsem hrdá na to, že jsme si tehdy nedali skákat po hlavě.

Co sis o tom celém myslela? O tom mečiarismu-hudecismu?

Že se vrací komunistická totalita! A bez nejmenšího zaváhání jsem šla zachraňovat kulturu s vědomím, že jde o víc – o záchranu svobody a demokracie na Slovensku.

V tom velkém protestním vzedmutí umělců i dalších občanů byl zárodek Mečiarova pádu ve volbách v roce 1998. Nepomohly mu ani babky demokratky, ani nenávistné mítinky na Pasienkách ve sportovní hale. Byla jsi občansky aktivní i v tom volebním roce?

Ani moc ne. V březnu 1998 zemřel můj otec, matka byla nemocná, měla jsem ji u sebe, starala jsem se o ni... Zemřela rok a půl po otci. Bylo to dost namáhavé, zejména psychicky. Takže pád Mečiara a mečiarismu jsem přijala s velkou úlevou.

do češtiny přeložil Miroslav Zelinský