Philip Pullman patří k oněm spisovatelům: podobně jako Margaret Atwoodová nebo J. K. Rowlingová vytváří celé nové světy, které uchvacují všechny generace, a zároveň do nich vnáší své názory a pohledy na svět. Jeho nejslavnějším dílem je trilogie Jeho temné esence (vydaná v letech 1995–2000), jíž se dosud po celém světě prodalo působivých 17,5 milionu výtisků. Ve všech dílech vystupuje báječně hrdinská a vzdorovitá postava Lyry Belaquy. A naše potřeba se nořit do Pullmanových světů rozhodně nemá důvod ochabovat, protože právě dnes (19. října 2017, na den Pullmanových 71. narozenin) vychází vysoce očekávaný prequel celé série, a to Kniha prachu: La belle sauvage.

Pullman je navíc – podobně jako mnoho jeho vrstevníků – velice uvědomělým spisovatelem, který se nebojí ožehavých témat, jako je páchání bezpráví pod zástěrkou náboženství (noviny The Catholic Herald jeho knihy popsaly větou „Zlo čiší i z věcí, v nichž jsme si zvykli hledat útočiště.“), a zároveň hlasitě projevuje politické názory (když se bývalý ministr spravedlnosti Chris Grayling pokusil autorovy knihy zakázat ve vězeních, označil ho za „zlého a pomstychtivého“).

Vaše knihy jsou často prezentovány jako literatura pro teenagery, nicméně se nevyhýbají nejdůležitějším životním otázkám, nemám pravdu?

Nikdy neříkám věci typu „tahle kniha je pro děti od 10 do 13 let“, nechci nikoho vyčleňovat. Myslím ale, že mladí lidé v období dospívání začínají pociťovat existenci velkých témat, jako je spravedlnost, svoboda, rasismus, nerovnost, bezpráví nebo otázka „Proč jsem tady?“. Tohle jsou obrovské, obrovské otázky, které na nás v dospívání útočí a my se jimi chceme zabývat.

Vaše ženské hrdinky (Lyra, Alice v La Belle Sauvage nebo Sally Lockhartová v Rubínu v kouři) jsou dost feministické – hrdinskou cestou hledají skrze vědomosti a zkušenosti. Je to pro vás důležité téma?

Lyra se mi zjevila už hotová a celá, nebylo to tak, že bych ji vědomě tvořil se seznamem vlastností u ruky. Nicméně jsem 12 let učil děti jejího věku a bylo mezi nimi mnoho Lyr – v každé třídě v zemi byste našli Lyru nebo dvě. Nebo tři. Je to vlastně obyčejné dítě, a v tom je ten vtip. Jestli je na ní něco neobyčejného, tak její schopnost milovat, což dává najevo bez váhání a velmi vřele. Mám také moc rád Alici z La belle sauvage. Zpočátku je to pěkně nesympatická osoba – šikanuje okolí, je nespokojená a nemá se ráda, nicméně ke konci se změní – díky své cestě se otevře.

V La belle sauvage se vracíte do Lyřina Oxfordu – co vás přimělo se tam vrátit?

Jednak vidina setkání s novými postavami a jednak obecně oxfordské kanály a loďky, zvláště loděnice v Jerichu (kterou zná Lyra velmi dobře), ta mě fascinuje. Nedávno tam chtěl nějaký developer postavit novou budovu a lidé, kteří u kanálu žijí a jsou na loděnici závislí, se na mě obrátili, abych jim ji pomohl ochránit. A tak jsem je i kanál poznal blíž. Myslím, že je to velice nezvyklá perspektiva, jak nahlížet na Oxford, a tím se rozjela má představivost. Ruku v ruce s tím pak přišel Malcolm se svou kánoí.

Nová kniha mi připomněla film z roku 1955, Lovcova noc, v němž dvě děti pronásleduje děsivý padouch (hrál ho Robert Mitchum). Vaše práce bývá prošpikována narážkami na jiné knihy a filmy, zvláště na Ztracený ráj Johna Miltona. Byl tohle konkrétně záměr?

Já mám při psaní jakési povědomí o všech příbězích, které jsem četl, i o filmech, které jsem viděl. La belle sauvage jsem vědomě nepsal s odkazem na Lovcovu noc, ani jsem nestvořil postavu Gerarda Bonnevilla na základě Roberta Mitchuma – koho bych asi do té role obsadil? To je zajímavé…Zato například ve Zlatém kompasu je způsob popisu medvědího zápasu převzatý ze Ztraceného ráje, říká se tomu „homérské přirovnání“, které zabírá několik řádek, ale když to nikdo nepozná, nevadí mi to. Používám to, protože to funguje, ne proto, aby si lidé pomysleli: „Páni, ten je ale chytrý.“

K vašemu novému zápornému hrdinovi Gerardu Bonnevilleovi: je to jedna z nejděsivějších postav, se kterou jsem se setkala. Jak je charizmatický, krutý a zvláště jak uplatňuje sexuální převahu na ženách. Bylo zajímavé o něm číst zrovna ve chvíli, kdy vycházela na světlo kauza Harveyho Weinsteina…

No, Harveym Weinsteinem jsem se v tomto případě neinspiroval, protože se o kauze tehdy ještě nevědělo, nicméně postava vychází z pozorování, jak jsou lidé schopni se k sobě navzájem chovat. Člověk si dokáže představit dost příšerné pocity a způsoby chování a my bychom nikdy neměli podceňovat možnost, že nás ta představivost přemůže. Ale přece jen mě možná při tvorbě Gerardovy postavy něco ovlivnilo – dával jsem nedávno dohromady novou verzi pohádek bratrů Grimmových pro nakladatelství Penguin. Jejich četba, velmi důkladná četba, na vás chtě nechtě zanechá stopy. Gerard je vlastně obludný pohádkový padouch. Abych se přiznal, jsem s ním dost spokojený.

Vaše knihy jsou pro mladší čtenáře v jednom ohledu jedinečné, neobcházejí totiž téma rodící se sexuality dospívajících postav. Lyra s Willem se do sebe zamilují, Malcolm začne vidět Alici v jiném světle…

Děti rostou, ať už chceme, nebo ne. Někdo to považuje za zlo, jako třeba C. S. Lewis, který v posledním díle Letopisů Narnie odpírá Susan vstup do nebe, protože „se moc zajímá o nylonky a rtěnky“ (nebo jak přesně ta hloupá věta zněla), nicméně mně tenhle přístup vždycky připadal naprosto pitomý a odporný.

Je to přece přirozený proces – dívka se mění a začíná sama sebe vnímat jinak. Připadá mi naprosto zcestné na to nahlížet jako na něco zlého nebo nemravného.

Myslíte si, že to je ten důvod, proč vaše knihy milují i lidé přes dvacet, třicet a výš? Protože se pořád vyvíjíme?

Asi ano. Možná bych měl začít psát také knihy o starých lidech. Ve druhé knize trilogie Kniha prachu [teprve vyjde] už se přes dvacítku dostaneme. Lyře bude 20 a lidé se skutečně vyvíjejí, mění – a také umírají.

Jste velice politicky zaměřený. Nedávno jsem četla vaši esej o brexitu, kde odsuzujete každého politika, který v něm měl prsty. Máte pocit, že se autoritami vytvořenými člověkem nelze řídit?

Nemáme na vybranou. Pokud nevěříte v boha, nemůžete se obrátit jinam než k člověku a k lidským institucím. Naším úkolem je je zlepšit. Věcem, jako je brexit nebo Donald Trump, se musíme postavit čelem a říkat si: „Aha, to je nechtěný důsledek naší vlastní nedbalosti, to jsme neměli dopustit.“

Nevybavuji si, že by někdo kromě herečky Sheily Hancockové v televizní debatě uvedl argument, že Evropská unie udržela v Evropě po 70 let mír. Posledních 1000 let byla Evropa nejnestabilnějším a nejbojechtivějším světadílem a díky tomuhle skvělému projektu žít vedle sebe přátelsky a partnersky nalezla mír. Kdyby referendu o brexitu předcházely americké volby, pořád bychom v EU byli – poučili bychom se.

Jak můžeme stav věcí zlepšit?

Organizovat se a chodit k volbám. Máme tu parlamentní demokracii, která má spoustu nedostatků, takže musíme tvrdě dřít, abychom to změnili. Pokud se nám povede změnit způsob, jak volíme členy parlamentu, aby systém politických stran přestal fungovat jako v minulém století, bude to slibný začátek.

Poslední otázka: slyšela jsem, že jste velmi pověrčivý…

Jsem pověrčivý ve všem, v čem člověk vůbec pověrčivý může být. Je to zvláštní kombinace – být zároveň ateistou a silně pověrčivým člověkem, ale je to tak. Pomáhá mi to při psaní. Používám svou tužku pro štěstí, papír pro štěstí, do pracovny vcházím určitým způsobem, sedám si určitým způsobem, na stole mám „kouzelné“ předměty – to všechno mi totiž pomáhá! Ale samozřejmě jsou to všechno smyšlenky a nesmysly.

Francesca Brownová pro www.stylist.co.uk, říjen 2017, český překlad Anna Vrbová