Ukázka z rozhovoru:

V tom rozhovoru z roku 2003 také bilancujete poezii devadesátých let. Tehdy jsi říkal, že obstát jako básník je snazší než obstát jako překladatel nebo třeba jako filolog. Jak jsi to myslel?

Nevím přesně, co jsem říkal. V těch letech jsem překládal s lingvistou Matyášem Havrdou Aischylovu Oresteiu. Matyáš mě fascinoval svým vzděláním, poctivým přemýšlením, intelektuálním elánem. Připadal jsem si proti němu jako lajdák. Seznámil mě se svými kolegy, lingvisty a filozofy, a myslím, že mi jejich svět připadal náročnější než svět tehdejší mladší poezie. To jsem měl asi na mysli.

V té době jsem ještě hodně překládal poezii z ruštiny a překladatelské prostředí mně připadalo náročné a inspirativní a opravdu tvořivé. Chtěl jsem být jeho součástí. Zdálo se mi, že překladatelé poezie s básnickým jazykem hýbají víc než básníci v té době.

Tyto soudy z leteckého pohledu jsou vždycky ošidné, ale co opravdu důležitého se v české poezii stalo od té doby?

To je pro mě příliš náročná otázka. Nedovedu na ni dobře odpovědět v rozhovoru. Kolem roku 2000 se mi zdálo, že v nové české poezii se nic moc neděje, že se o ní vůbec nikdo nezajímá a že si mnoho lidí myslí, že končí. Jako opera, psalo se myslím někde. A pak nastoupili básníci narození kolem roku 1980 a vzali to do svých rukou — zakládali si na tom, že překládají básníky, kterými podkládají vlastní poetiky, chtěli být vidět, číst veřejně, reflektovat se navzájem, scházet se. Psali o poezii, vzali dramaturgii prostor, kde se čte, do svých rukou. Také se víc začali propojovat s výtvarnou a hudební scénou. Měli prostě různé zájmy, chuť a dobrou náladu. Byli zvědaví. Tohle byla, zdá se mi, velká změna.

Nutím tě mluvit o tom jakoby shora, ale ty jsi samozřejmě byl uvnitř. Proč jsi vlastně začal se čteními v kavárně Fra?

Čtení ve Fra jsem začal dělat především proto, že jsem byl uhranut živým literárním provozem v Rakousku, Německu a Švýcarsku, kam jsem díky překladatelce Christě Rothmeierové a nakladatelům Christianu Thanhäuserovi a později Franzi Hammerbacherovi jezdil od roku 1997. Christa začala v roce 1996 překládat moje básně do němčiny a překládala knihu za knihou — je jich dnes jedenáct. S knihami přišly recenze a stipendia a pozvánky na čtení a festivaly. V roce 2001 jsem dostal v Německu a Rakousku dvě literární ceny, tím se čtení a pobyty v těch zemích rozjely. A pak přišla nabídka ročního stipendia v Berlíně. Tak jsem to prostředí poměrně dobře poznal. Německá čtení byla jiná, živá, s velmi dobrými debatami. Autoři četli tak výrazně! Posluchači vydrželi hodinu a půl poslouchat. Zíral jsem.

A chtěl jsi něco takového zkusit v Česku…

Ve Fra jsem to chtěl dělat podobně. Od začátku bylo jasné, že nechci dělat především křty knih a vůbec žádné oslavy. Mě nezajímá festival. Autoři čtou, protože píšou, vystačí si se slovem a důležité také je, aby program byl pravidelný, prostě pořád. A taky že nechci poloviční koncerty a poloviční divadlo. Takže žádní herci, žádní hudebníci jako kulisa. Nechtěl jsem kritické úvody — lepší je, když jednoho autora uvádí druhý, třeba mnohem mladší. Nebo opačně. Od začátku mě zajímali také překladatelé a překladatelské večery. A pak i různé cykly, které vymýšlí dramaturg a které básníky a prozaiky provokují k něčemu, co obvykle nedělají.

Dařilo se to hned od začátku?

Zpětně se to říká lehce, ale nešlo to snadno. Zmatkoval jsem. A chci také dodat, že Erik Lukavský a Michal Rydval, kteří Fra založili, mě vždy podporovali — i když bych o nich neřekl, že autorské čtení je jejich oblíbený způsob, jak trávit večer.

V čem jsi zmatkoval?

Například jsem podceňoval spolupráci s barem a vůbec provozem kavárny. Choval jsem se pyšně a myslel si, že čtením musí jít všechno z cesty. To byla velká hloupost. Několikrát jsem se dostal do takových hádek, že to vypadalo, že čtení ve Fra skončí. Všichni, kdo v kavárně pracují, a obzvlášť ti, kteří jsou přítomni, se musí cítit dobře. Přeceňoval jsem délku čtení, často jsem autory nutil, aby četli bez přestání hodinu. Takže čtení trvala běžně dvě hodiny. Neuměl jsem moderovat, ptát se, někam debatu směřovat, klást otázky, které nejsou ani plytké, ani příliš „odborné“ — to ostatně neumím dodnes. A tak dál.

celý rozhovor Jana Němce v Hostu 4/2020