Loni jsem se ptal Petry Dvořákové před vydáním Chirurga, jaké pro ni je psát mužskou hlavní postavu. Tak teď se chci zeptat tebe: jaké to je, vymýšlet hlavní hrdinku?
Měl jsem už jednu hlavní ženskou postavu v románu Rybí krev, ta byla navíc psaná ich-formou. Marie z nového románu je ve středu dění, žádná scéna se tam neodehraje bez ní, snažil jsem se jí jako autor nahlédnout do hlavy i do duše, ale ne zas moc, aby za ni mluvilo hlavně její konání, dialogy, trochu jako ve filmovém scénáři. Ale tu formu nemám nikdy úplně detailně promyšlenou. Postavu ano, zkoušel jsem jednoduše jako muž stát na její straně ve všem, co se Marii přihodí a co řeší.

Čím je to pro tebe zajímavé?
Asi jsem potřeboval změnu. V předchozím románu Dešťová hůl je hlavní postavou Zbyněk, muž zhruba stejného věku jako Marie v Plachetnicích na vinětách. Přiznávám, že jistější jsem se cítil v kůži Zbyňka, vymáchat se s ním v té krizi středního věku, ale psát Marii bylo asi trochu větší vzrušení a taky risk. V tom smyslu, že čtenářky ji mohou poměřovat svou zkušeností. A nakolik Marii shledají „pravdivou“, to bude klíč k tomu, jestli je román zaujme, jak intenzivně ho budou s hlavní hrdinkou prožívat a jestli jim ta kniha vůbec něco dá.

Vidíš, to mě nenapadlo, dívat se na to takhle! Ale dává to smysl, myslím s tím poměřováním čtenářkami. Jak moc při psaní na své čtenáře myslíš?

Vlastně nedokážu říct, jak moc myslím na čtenáře. Myslím na příběh, na postavy, na formu, kompozici. Ale fakt je, že bez čtenářek a čtenářů by to nedávalo smysl, celé to snažení. Nejdřív píšu sám pro sebe, ale pak to chci dát dál.

Tohle je vlastně taková obecná otázka, která by se dala položit jakémukoli spisovateli — cítíš se být při psaní před někým odpovědný?
Při psaní na tohle nemyslím. Člověk je odpovědný za všechno, co dělá, s čím míří ven, mezi ostatní.

Plachetnice na vinětách se odehrávají v Praze, pak ale zavádíš čtenáře zase zpátky na jih Čech, kde jsi doma, přesněji do Českého Krumlova. Máš k tomuhle nejnavštěvovanějšímu jihočeskému městu nějaký zvláštní vztah?

Část jedné kapitoly jsem přímo v Krumlově napsal. Paní Jirmusová, šéfka Art Centra Egona Schieleho, mi laskavě nabídla, že můžu strávit prodloužený víkend v takzvaném Schieleho domku, tedy tam, kde malíř bydlel a tvořil při svém druhém krumlovském pobytu, myslím, že to byl rok 1911. Měl jsem z terasovitého návrší výhled na Vltavu s vodáky, bylo to v létě, zajímavá zkušenost. Ale moc jsem tam toho nenapsal, měl jsem tendenci utíkat do města a taky v domku samotném mě od psaní dost rušili turisti. A jsme u toho. Krumlov je dnes hlavně turistická destinace. Matně si tohle město pamatuju před rokem 89, trochu to v románu reflektuje i Marie. Jak v dětství se sestrou a partou cikáňat prolézaly opuštěnými a zchátralými domy. Dnes jsou opravené na restaurace a penziony a mají ve městě na seznamu UNESCO mnohamilionovou hodnotu.

A město je spíš jako skanzen, s centrem bez trvale žijících lidí… Je vůbec možné najít cestu někde napůl, aby město žilo, ale nebylo zchátralé?

To je těžká otázka, je to požehnání i prokletí měst, která se stala turistickou atrakcí. Krumlov to hodně řeší a zažil teď vlastně i tu opačnou mezní situaci, kdy při nouzovém stavu a zavřených hranicích bylo město vylidněné. Já osobně si vždycky zajedu rád do Krumlova mimo hlavní turistickou sezonu. Takový deštivý, sychravý říjnový den, to je pro mě ideál. Rainy day in Krumlov, slovy Woodyho Allena. Ale v mém románu v Krumlově nespadne ani kapka deště.

Plachetnice na vinětách vycházejí hned po období karantény, kterou nikdo z nás nepamatuje. Jak jsi tu dobu prožil ty?

V podstatě opravdu jen těmi cestami do práce a z práce, kancelář, kde pracuju, fungovala dál, navíc to mám z bytu pět minut pěšky. Odpadly ale samozřejmě akce, které mi zpestřují život, autorská čtení, knižní veletrhy — například Praha a Varšava, kde jsem měl být. Navíc román už měl být venku začátkem dubna. Všechno odloženo na neurčito a člověka pak napadne, jak samozřejmé mu za normálních okolností připadá skočit si někam na kafe nebo se probírat knížkami v knihkupectví.

Předchozí knihou, která ti vyšla v Hostu, byla (pro někoho asi překvapivě) nádherná kniha haiku Muž na pokraji vzplanutí. Píšeš haiku i dál — a co pro tebe takové psaní znamená?
Já se považuju za učedníka haiku, za tovaryše. V době, kdy vznikala ta trojverší, jsem toho o haiku moc nevěděl, teď už mám víc načteno z klasických sbírek japonských mistrů haiku, do češtiny je hodně překládal Antonín Líman. Muž na pokraji vzplanutí obsahuje vlastně „pravých“ haiku jen pár, tedy aby byla splněna ta formální pravidla haiku. Počet slabik, absence metafor a tak dál. Snažím se teď psát víc „echtovní“ haiku, baví mě to, píšu hlavně při volných chvilkách po ránu, pravidelně navštěvuju i takový kroužek haiku, který ve Vodňanech vede Pavel Janšta a jeho žena Hiromi. Psaní haiku je pro mě taková objevovaná radost. Radost ze střídmosti a z váhy každého jednoho slova.

Takže se někdy můžeme dočkat i tvých básnických pokračování? Byl bych rád!
Já si píšu haiku pořád, průběžně, nicméně nechci nic plánovat. Ale něco z mých nových haiku by mělo vyjít časopisecky. V letním čísle Revolver revue.

No vida, takže se máme na co těšit i dál! Teď ale zpět k beletrii. Román Dešťová hůl uzavřel trilogii, předcházely mu Selský baroko a Rybí krev. Plachetnice na vinětách jsou, řekl bych, kniha komornější. Zajímá mě: jak k tobě přicházejí tvé příběhy?
Mě v poslední letech zajímají životní situace, které prožívám, které souvisejí mimo jiné s věkem, s problémy, které řeší mí vrstevníci. Zkouším, jak se mi podaří nebo nepodaří tyhle věci reflektovat v románu a jestli to může být zajímavé pro druhé, tedy pro čtenáře.

rozhovor Radka Štělánka pro Kavárnu Hostu