# Liščí oči jsou vaší první knihou pro mládež. Proč kniha právě pro děti?

Hodně mě motivovaly mé dvě starší děti, kterým bylo, když jsem knihu začala psát, 10 a 12 let, a už na mě dlouhou dobu předtím naléhaly, abych pro ně něco napsala. (směje se) Pořád dokola se ptaly, proč nenapíšu taky nějakou knížku pro děti, a mně došlo, že mám nejspíš poslední šanci, aby si to ještě užily. Také jsem chtěla napsat nějakou povzbudivou knihu s dobrým koncem.

# Vaše knížka je vlastně alternativní historií. Co je na tomto žánru čtenářsky tak atraktivního?

Alternativní historie nebyla cílem sama o sobě. Byla spíše prostředkem k tomu, abych mohla udělat, o co mi primárně šlo. Tím bylo ukázat, že změnit se dají i věci, které se zdají nezměnitelné. A to nejen na osobní rovině, ale také na té celospolečenské.

# Cesta do minulosti, která se hrdinům vaší knihy, dvojčatům Zuzce a Edovi, otevře, začíná den po výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, tedy 22. srpna. Proč právě téma okupace?

Důležité pro mě bylo hlavně to, že šlo o zlomový politický moment, a zajímalo mě téma společenského systému: tehdejšího komunismu a současného kapitalismu. Co by se stalo, kdyby se tehdy věci udály jinak? Kdyby Rusům okupace Československa jen tak neprošla? A také logicky: co by se muselo stát, aby jim neprošla?

# Eda se Zuzkou se dostanou přímo do okupačního dění, do Československa roku 1968. Z čeho jste čerpala, když jste se snažila zachytit autentickou dobovou atmosféru?

Kromě toho, že jsem toho během let o této době přečetla dost sama od sebe, na psaní Liščích očí jsem se připravovala hlavně na YouTube. Nakoukávala jsem všechen filmový materiál, který se k tomu dal najít.

# Hrdinové se ve snaze změnit chod dějin dostanou i do Moskvy, kde probíhá jednání mezi Sověty a unesenou československou delegací. Ohromnému tlaku, jehož cílem má být přijetí „bratrské“ pomoci, ve vaší knize nepodlehne o jednoho člena delegace víc než ve skutečnosti. Atmosféra moskevských jednání je děsivá, i když ji popisují dvanáctiletá dvojčata.

K srpnovým dnům v Československu toho lze najít hodně, ale k pobytu naší delegace v Moskvě jsem nenašla téměř nic. Bylo pro mě například hodně důležité vědět, kde a jak tam naše delegace bydlela, ale k tomu se nedalo nic najít, takže např. moskevské ubytování soudruhů je celé moje fikce. Moskevské protokoly jsem samozřejmě četla, i přepisy z moskevských jednání, takže v téhle oficiální části jsem se víc mohla o něco opřít. Nejtěžší bylo samozřejmě podat to celé to srozumitelně a svým způsobem nekomplikovaně, ale zároveň se nedopustit přílišného zjednodušení a hlavně to napsat tak, aby to děti bavilo číst.

# Historie, kterou současné děti zažívají, s sebou nenese jen okupaci. Nejen v Sovětském svazu, ale i u nás dominují muži, svět je mužský, ženy mají pouze podpůrné funkce. Vnímáte něco podobného i dnes?

Ano, na vysokých postech stále převládají muži. Na druhou stranu vnímám, že se to hodně mění, a je to pro mě jedna z mála změn, kterou v současnosti vnímám jako pozitivní. Tahle okolnost se odráží i v našem jazyce. Onehdy moje desetiletá dcerka vyprávěla příběh, který si vymýšlela, a říkala ho v mužském rodě. „Já jsem byl tam a tam… Dělal jsem to a to…“ Zarazila jsem ji a ptala jsem se, jestli to jsou zážitky nějakého kluka. Proč to vypráví v mužském rodě? Říkala, že to je příběh o nějakém člověku obecně.

# Takže generické maskulinum použije i tak mladý člověk…

Ano, a je to vlastně smutné. Chce vyprávět příběh o člověku a nezbude jí nic jiného než vyprávět příběh o muži. To jsou hluboké věci uložené ve strukturách našeho uvažování, které ovlivňují způsob, jakým přemýšlíme o světě. To jsou věci úplně jiného kalibru než ty, o kterých se mluví běžně, jako je třeba dělba práce v domácnosti, vyšší plat nebo kvóty, s nimiž jde pracovat mnohem snadněji.

# Dnes se ženy skutečně ocitají i na pozicích, kde jsme je dřív neviděli, ale třeba naše města jsou stále nepříjemnými, pro ženy nebezpečnými světy. Mně třeba stačilo jedno podzemní parkoviště, kde jsem se skutečně bála. A to asi není v pořádku.

Je to hlubší věc, genderová odsouzenost ke strachu. Jako ženy nemáme takovou fyzickou sílu. Žijeme a vyrůstáme s myšlenkou, že druhé pohlaví nám může ublížit, ohrozit nás. Je hodně těžké vyrůstat v něčem takovém a cítit se rovnoprávně. Od malička ale slýcháme: „Nechoď domů pozdě. Bude tam tma. Musíš na sebe dávat pozor.“ Já tomu rozumím a budu v tom v případě svých dcer podobná, protože to reaguje na svět, v němž žijeme, na druhou stranu ale takhle vypadá život druhořadého člověka.

# Alternativní skutečnost, která nastane poté, co se Zuzce s Edou podaří změnit chod dějin, pro mě byla hodně překvapivá, možná trochu strašidelná. Ale vystrašit jistě nebylo vaším záměrem. Jaký je z vašeho pohledu svět, ve kterém se Zuzka s Edou po návratu z minulosti ocitnou?

Měl by být jiný, protože změna historie má logicky vliv na současnost. Šlo mi o to, abych ukázala možnost změny, nastínila, co by se mohlo stát, a ponoukla zvídavost a fantazii. Mladí čtenáři se mohou zamýšlet nad tím, jak se příběh odvíjel dál, uvažovat o tom, jaké další aspekty života by mohly vypadat jinak, než jsou zvyklé. Konec knihy vnímám jako otevřený, umožňuje různé interpretace. Psala jsem knihu s tím, že by mohla děti motivovat k tomu, přestat přemýšlet o událostech a vůbec o světě kolem sebe jako o jediném možném.

# Knihu ilustruje Nikkarin, na což se osobně moc těším. Už jste něco z ilustrací viděla?

Viděla jsem několik nefinálních návrhů ilustrací a moc se mi líbily. Myslím, že se to bude skvěle doplňovat. Mám z té spolupráce velkou radost.

# Když se ohlédnete za minulostí, najdete v ní něco, co byste chtěla změnit?

Krátce před teroristickým útokem na Světové obchodní centrum 11. září 2001 byl v Americe na spadnutí zákon, který měl technologickým firmám znemožnit shromažďovat data a dále s nimi pracovat. Pak ale proběhlo 11. září a veřejné mínění i americká vláda obrátily – masové sledování komunikace a dat občanů se začalo spojovat s bezpečností a ochranou před dalšími teroristickými útoky. Zákon zamezující shromažďování dat kvůli tomu navždy spadl pod stůl. Opak by znamenal diametrálně jiný svět: svět, v němž by neexistovaly algoritmy předpovídající naše chování. Zní to možná banálně, ale obrovskou měrou to určuje naše životy.

# Marie Těthalová, celé #mojeargo červen 2021 čti tady