Dystopický román z budoucnosti, který děsí svou aktuálností
Arnošt Doubek, hrdina z vaší předchozí knihy Muž bez jazyka, je spisovatel, který donekonečna objíždí autorská čtení se svou prvotinou. Vy jste měl mezi debutem Horowitz a právě Mužem bez jazyka desetiletou pauzu. A po roce hned vyjde další román. Psal jste ho s Mužem bez jazyka souběžně?
Nepsal, vydání Muže bez jazyka se kvůli pandemii posunulo. Ve chvíli, kdy se kniha vytiskla, Lovci švábů už téměř půl roku existovali. Existovali vlastně už dva roky předtím — v jiné formě. Původně jsem jedno z témat použil v divadelní hře. Ale nebylo to ono. Bylo to stroze temné, záměrně formálně osekané. Často jen jedna postava na scéně a vysílačka. A z ní hlasy. Spousta hlasů. Pro divadlo škoda. Pro rozhlas taky, protože ty lidi je nutné u toho i vidět. Navíc tam je možnost výpravných retrospektiv. Film. Ideální by byl film, řekl jsem si a vzápětí napsal román Lovci švábů. Daleko bohatší, plnější, hlubší než původní a nikdy neuvedená hra, s novými motivy, které příběh i mě jako autora posunuly výš. Nepochybně tomu vyzrání pomohla i zkušenost z lockdownu.
Lovci švábů mají na obálce podtitul dystopický román. V jakém prostředí a v jakém čase se odehrává?
V Evropě. Tady u nás. V pohraničí. Někde blízko Polska. Nedaleko obří těžební plošiny, do které se svážejí pracovníci různých národností, co uprchli před válkou z právně vzato už neexistujících zemí, po práci se baví „na Pile“ v místním „kulturním centru“. Ona těžební plošina je poslední fungující výspou ekonomiky, která hermetickým uzavřením hranic a ukončením globálních řetězců ztratila kořeny a provázanost. V krajině se rovněž bezprecedentně přemnožili losi a v nedalekém městě eskalují nepokoje. Jak vidno, není to teď, je to později, ale ještě v tomto století. Kniha se ale odehrává i v Makedonii, tam se příběh trochu vrací.
Mnozí autoři se různým „nálepkám“ brání. Jak vás napadlo přihlásit se právě k dystopii?
Ale já jsem nic takového sám o sobě nepoužil. Poprvé jsem to uviděl až na návrhu obálky, takže to jde z nakladatelství. Vlastně mě to dost překvapilo. A říkal jsem si, nemám se vůči tomu vymezit? No, ale ona je to koneckonců dnes už zavedená kategorie.
Aha, takže za to můžeme my! Musím přiznat, že dystopie čtu rád a přišlo mi super, že je to přímo na obálce.
Nebyl to můj záměr vejít se do nějaké žánrové škatulky. Jenže svět kolem, klima a společenská atmosféra člověka chtě nechtě ovlivňují. A taky vnitřní rozpory. Kde je hranice, pokud dojde i na naše hranice? Pokud nebude stačit adoptovat si dítě někde daleko? Dítě posílá fotky, jak pilně studuje, ale jednou místo fotek přijede samo a není samo. A přijede do prostředí, kde se už tak schyluje k válce a kde už je tak trochu plno. Můžeme donekonečna spílat všem pravicovým extremistům — a máme určitě stoprocentní pravdu —, jenže naivita protipólu je stejně nebezpečná, ve snech o velkorysých možnostech integrace se počítá se silnou Evropou, která vše zastřeší. My jsme přesně ve středu kontinentu, který, politicky vzato, má bohužel mocnou tendenci se rozpadat. Tušíme, dokonce si i pamatujeme, co ten tlak může generovat. Jakýkoliv extremismus ve velkém nadnárodním celku je ornament, arabeska — možná jen hospodské kecy, aby se někdo vymezil, zařadil, sbalil holku u šipek nebo u kulečníku. Ale kdyby se Evropská unie nedej bože rozpadla, tak v malém státečku, národečku obklopeném dalšími státy a národy je akt extremismu už neodvolatelným postojem. Letícím kamenem, na který přijde odpověď. Válka. Máme strach. A zároveň se chceme zachovat správně, cítíme soucit, étos. Ale taky pud sebezáchovy. Máme totiž i vlastní děti. Já třeba tři. Pokud by šlo o naše vlastní děti, končí veškerá solidarita, tak to bylo, je a bude. Všude.
Tereza, Goran, Nikola, Eda, Valtr, Bob a mnoho dalších — Lovci švábů se na první pohled hemží mnoha postavami. Co je spojuje?
Jeden válečný zločin, humanitární katastrofa, která se kdysi stala. Proto Goran a jeho lidé překročili hranice. Někoho hledají. Ale místní se nedají lacino. Každá postava má touhu nebo možná jen instinkt to peklo, které pak nastane, přežít. Nebo to aspoň zkusit. Drama vyprávím střídavě vždycky skrze jednu z nich. Nikomu v tom thrilleru nestraním. Nicméně všem se přežít rozhodně nepovede, to asi prozradit můžu.
Horowitz — Muž bez jazyka — Lovci švábů. Která z těch knih je vám nejbližší a proč?
Ta poslední. I když se odehrává v blízké budoucnosti, reflektuje ryze současné problémy, které jsem si dovolil laboratorně namnožit a jejich prostřednictvím vymodelovat realitu, jak by mohla vypadat, kdyby se to tady teď zvrtlo. V Goranově hlavě běží: To, že se věci ještě nestaly, neznamená, že nerezonují. Otřásají světem stejně jako historie, ne-li víc — nikdo o nich totiž ještě nemůže lhát.
Dal jsem si záležet, aby Lovci švábů člověku nedali spát, dokud nedočte. Snad…
To se povedlo, knížka se vážně čte sama. Ale ta její aktuálnost je až děsivá…
Musím přiznat, že bych se bez ní obešel a raději klidně usínal bez strachu, jestli se ráno probudíme do světa způsobilého pro existenci člověka. Lidský život je důležitější než jakákoliv kniha. A věřím, že příběh Lovců švábů funguje bez ohledu na dobu, ve které bude čten.
A co tomu všemu říkáte teď? Když jsme se o románu bavili posledně, svět byl úplně jiný…
Ano, místo rozhovorů o tom, kam letos na dovolenou, rodiny zcela vážně po večeři plánují, kam případně emigrovat. Dojímá mě obrovská vlna solidarity, která se nejen u nás, ale v celé Evropě vzedmula při pomoci ženám, dětem, babičkám a dědečkům prchajícím před válkou z Ukrajiny. S tím dojetím jde ale bohužel ruku v ruce i úzkost a pro tu si dovolím vypůjčit myšlenku další z postav knihy, Terezy: „…počáteční vlna solidarity je sice skutečně upřímná a je přímo úměrná krizi, neštěstí, strádání, ale když odejde, tak po chvíli bezvětří přijde další, ještě mohutnější vlna, která všechno to okázalé dobro zase spláchne do špinavé stoky malosti. Protože žádná krize, kromě pobytu ve špatném hotelu na Hurghadě, kupodivu nikdy netrvá týden. A na krize delší než jeden týden obecně není trpělivost.“ V tomhle bych se strašně rád mýlil, ale bojím se, že tato forma hybridní války, totiž pokus o rozbití civilizované části Evropy jejími vlastními hodnotami, bude pro nás při všem zděšení, lítosti, vzteku, hněvu a úctě k nevinným obětem, které pociťujeme při zprávách z bojů na Ukrajině, ze strany Ruska ještě větší hrozbou než harašení jaderným arzenálem.
rozhovor byl publikován v Kavárně Hostu