Po více než třech letech se Vzpomínkami na zítřek uzavírá příběh, který započal ve Střípcích času. Od poměrně komorní knihy zaměřené na postavy a jejich vztahy ses posunula ke košatějšímu ději a epičtější akci. Roste tak kniha vlastně spolu se svými čtenáři?

Domnívám se, že je správné, aby kniha rostla se čtenáři. A také aby postavy rostly a vyvíjely se spolu s příběhem. Jana jako hlavní postava musela ujít dlouhou cestu, která zahrnuje nejen dospívání, ale i hledání vlastní identity. Na začátku šlo o nesmělou dívku, která nevěděla, co se sebou, na konci trilogie je úplně jiná, změněná okolnostmi a tím, čím si prošla. Střípky začínaly jako komornější kniha, ale já v podstatě raději píšu něco takového než rozsáhlé epické ságy. Nejsem úplně fanda vymyšlených světů, nevidím autorský smysl v budování něčeho, co už tu v obměnách mnohokrát bylo, ale ráda se zaměřuji na postavy a u této trilogie i na rodné město. Vždycky mě fascinovalo víc to, že magie je součástí našeho světa. Že tu je s námi, byť někde na okraji. Že město má své kouzlo a že můžeme stát na místě, kde se třeba odehrával důležitý souboj z knihy. I o tom může být urban fantasy.

Mám pocit, že hodně čtenářů trilogii ani nevnímalo jako young adult, protože v ní řešíš mnoho témat, která tradičně patří spíše dospělým žánrům. Ale jak to vnímáš ty sama?

Ve Střípcích času jsem byla na nové, neprozkoumané půdě a ještě jsem si nebyla jistá, co si můžu dovolit. Všichni se učíme. Měla jsem s tím příběhem velké plány, ale experimentovala jsem s tím, jak moc vše přizpůsobovat cílové skupině. Dospělí sice také čtou YA literaturu, podle mě je výběr knih dost závislý na osobní vyspělosti, spíše na zkušenostech a preferencích než na věku, ale přece jen by to mělo odpovídat té původní cílovce. Řekla bych, že Střípky byly YA, ale s každým dalším dílem byly postavy dospělejší a já měla možnost příběh více rozvíjet.

Nechtěla jsem se také vyhýbat některým tématům, protože si myslím, že i mladí lidé občas řeší větší problémy než maturiťák, v naší společnosti je spousta sociálních problémů. A také jsem chtěla využít české reálie, do kterých je trilogie zasazená. Myslím si, že pro spousty lidí je fantastika oddychové čtivo, ale já to tak úplně nevnímám. Říkat, že jakýkoliv žánr nebo subžánr jsou z principu nekvalitní, jsou předsudky. Všechno se liší od autora a popularita současně neurčuje kvalitu díla. I v literatuře pro mladé je spousta témat, nejen těch současně populárních, která se týkají dospívání a moc se o nich nemluví. Například ve Střípcích je naznačeno téma nezaopatřených mladých dospělých a toho, že bez rodinného zázemí je to těžký start. Ale nejsem úplně autorka, která čtenáři všechno vysvětluje, ráda nechávám náznaky a spousta věcí je jen někde v pozadí, kde si je ti bystřejší mohou najít.

Vedle originálního pojetí cestování časem a magie je jistě největším lákadlem komplikovaný vztah Jany a Petra. Jak důležité pro tebe bylo vyhýbání se žánrovým klišé?

Já jsem u Střípků času přistoupila na autorskou hru, že se žánrovým klišé vyhýbat úplně nebudu. Jenže, jak to u mě bývá poměrně často, většinou se něco, co se tváří jako klišé, změní v něco naprosto jiného a komplikovaného a odchýlí se to od těch původních očekávání.

Ano, ve Střípcích je vztah dvou lidí, ale není tak úplně obyčejný. Neměla jsem v plánu, aby všechno připomínalo typické slaďárny a aby se do sebe na první pohled milovali. Ve Střípcích času se teprve utváří jejich přátelství. A pak přichází Pán čarodějů, kde si oba protagonisté musí vztah vybojovat, a ve Vzpomínkách na zítřek zase budovat. Oba přitom řeší vlastní problémy, rozdílnost, minulost atd. Hodně jsem se zaměřila na to, jak důležité je pochopení druhého, sebeobětování a svoboda toho, co opravdu chceme. Úplně jsem nezanevřela na oblíbené YA motivy, ale i tak si myslím, že série Střípky času není úplně běžná YA fantasy. Čtenáři podle mě jistou dávku toho, co mají rádi, očekávají.

Zkrátka je to o tom, že čtenář přistupuje na hru, jejíchž pravidla jsou předem známá, i když se může objevit spousta překvapení.

Kromě ústřední dvojice hraje v knize velkou roli i Bezejmenný čaroděj, který jako by se objevoval na místech Ostravy, jež postupně mizí a jejichž magii vytlačuje „nový, bezpečnější“ svět. Je to propojení a metafora, kterou jsi zamýšlela?

Původně to tak bylo zamýšleno, ale upřímně, výběr míst byl spíše náhodný. Netušila jsem, že než trilogie vyjde, tak mnohá z míst, kde se příběh odehrává, zmizí. Jsem rozhodně pro zachovávání industriálních památek a využití takových míst, pokud je to možné, ale myslím si, že sanace lagun Ostramo byla opravdu nutná a že bývalá Ostravica si určitě zaslouží opravit, bylo jen otázkou času, kdy tyhle věci přijdou, a překvapivě přišly poměrně brzy. Tak jako například zmizela stará Karviná, i Ostrava se v určitém slova smyslu transformuje a některé části mizí, aby ustoupily současným potřebám. Obyvatelé ji proměňují v úplně jiné město, než jakým byla kdysi.

Bezejmenný čaroděj je postava, která se objevila už ve Střípcích a postupně získává větší roli, mělo to tak být od začátku. Postupem času přebírá roli Janina učitele a získává zpátky smysl života. Vracíme se myšlenkou k první knize, kde Petr říká: „Zachránil jsem tě, abys zachránila ty mě.“ A také se tím uzavírá časový rámec několika postav, které jsou vzájemně propojené.

Co se týče nějakého magického řádu, který je s tím spojený, tak i sami hrdinové zjišťují, jak důležité je nastolit něco, co funguje, i když se tomu nedá říkat rovnováha. Vyvstává tady spousta otázek, jestli to, co je dobré pro někoho, je dobré taky pro všechny, kde je hranice nadřazenosti nebo spolupráce a co je nutné zlo. Postavy tu nejsou černobílé, nejsou tu ani kladní hrdinové, ale šeď plná tajemství, proto to není úplně klasický příběh o boji se zlem.

S každým dalším dílem ti narůstá počet stran, plánovala jsi to od začátku, nebo si to stále komplexnější děj vyžádal sám?

Plánovala jsem, že knihy budou mít zhruba stejný počet stran, ale u prvního dílu jsem toho dost seškrtala. V Pánovi čarodějů už jsem se snažila rozvíjet příběh, zvláště vážný konflikt, dál a ve Vzpomínkách na zítřek už jsem zase bojovala s tím, aby se dořešily všechny linky, vztahy a vysvětlily se věci, které trilogií proplouvaly ve vedlejších rolích nebo zápletkách. Ten svět by asi snesl i další knihy a další příběhy, ale já nerada natahuji něco donekonečna.

Ovšem cestování časem je zajímavé téma a to, co jsem si u prvního dílu vytyčila, bylo poměrně náročné zpracovat a dotáhnout do konce. Moje postavy nežijí ve vzduchoprázdnu, a i když se třeba ve Vzpomínkách na zítřek dějí velké věci, boje a spiknutí, pořád si myslím, že je to v jádru komorní drama, které stojí především na postavách. Celé by se to dalo rozvíjet dál, pozadí čarodějů a gangů, vedlejší postavy od policie, na které už nevyšel prostor, ale to si možná nechám na jindy.

Trilogie Střípků času je tedy uzavřená. Plánuješ už teď nějaké další knihy?

Mám rozpracované projekty, kterým bych se ráda věnovala po Střípcích času, s nimiž jsem strávila šest autorských let. A taky si ráda pohrávám s myšlenkou, že napíšu nezávislé pokračování s dospělými postavami, ale zatím je to jen hudba budoucnosti.

Tahle trilogie mi dala opravdu hodně, zatím si však nemyslím, že bych se v budoucnosti znovu vracela k žánru YA. Trilogie si i tak překvapivě našla mnoho fanoušků mezi dospělými. Bylo to pro mě něco nového a přínosného, protože jsem se naučila zase jiný styl budování zápletky, jak zapracovat do urban fantasy současný svět, a v neposlední řadě jsem si také vyzkoušela jiný styl psaní. Za to a mnohem více jsem autorsky opravdu vděčná.

Jiří Štěpán, psáno pro Kavárnu Hostu