Ukázka z rozhovoru:

Je Majdan tou jiskrou, která rozjela ruskou dezinformační kampaň o Ukrajině jako „fašistickém státu“, nebo jeli tuhle linku ruští propagandisté už dřív?

V řadě článků a rozhovorů od začátku plnohodnotné invaze na Ukrajině jsem se snažil vysvětlit, že současná válka je ze své podstaty koloniální, že se jedná pouze o další etapu konfrontace, která trvá staletí. To znamená, že jistá „dezinformační kampaň“ ohledně Ukrajiny v Rusku také trvá velmi dlouho. „Fašistický stát“ je jedním z mnoha klišé , která Rusko předhazuje Ukrajině. A je to součást tohoto koloniálního diskurzu. Pokud se podíváš třeba na tolik opěvovanou ruskou literaturu 19. století, tak tyto koloniální strategie vůči Ukrajincům jsou velice zřetelné. Rusko bylo impérium, které muselo zejména po napoleonských válkách jakýmsi způsobem „ospravedlnit“ svoji existenci. Dobrým nástrojem pro to byla literatura. Například, co dělá Lev Tolstoj ve své Válce a míru? Vysvětluje a ukazuje , že ruská aristokracie je civilizovaná, evropská, že je stejná jako v tehdy de facto okupovaném Polsku. Postavy jsou sympatické, s takovým Pierrem Bezuchovem prostě soucítíš. Přičemž samotná území Tolstoj popisuje jako přirozeně ruská. To je jeden nástroj kulturní kolonizace, je „jemný“, pouze konstatuje, že stávající situace je normální a legitimní. Druhá rovina takového kolonialismu je již agresivnější, impérium musí rozdávat role a ukázat každému, kam patří. Jinými slovy rozšiřuje se představa o nadřazenosti Rusů a podřadném postavení národnostních menšin v Ruské říši. Zejména Ukrajinců.

Když si člověk pozorně přečte díla třeba Turgeněva, Dostojevského nebo Gorkého, tak si nepochybně všimne, že skoro každá ukrajinská postava (neboli „chochol“ podle tehdejší terminologie) je takovým přihlouplým , jednoduchým prosťáčkem. V horším případě je to vždy vychytralý a prolhaný týpek. Většinou se ale jednalo o jistého „hlupáčka“. Například Gogol (který nakonec s „Maloruskem“ skutečně soucítil) tuto vizi uchopil v jednom svém díle, kdy popsal Ukrajince jako „kmen tančící a zpívající“. Stereotypizace Ukrajinců v ruské kultuře nebyla náhodná, jednalo se o snahu vyvolat pocit, že ti obyvatelé na západě impéria tvoří podivný kmen, který mluví nějakým divným nářečím, je emocionální (zpívá a tančí), ale naprosto neschopný vlastního politického života, nezávislosti. A rozhodně se nejedná o nějaké retrospektivní pojetí tehdejší ruské literatury. Již tehdy na přelomu 19. a 20. století byly z ukrajinské strany pokusy o diskuzi s ruskými spisovateli ohledně těchto ponižujících stereotypů týkajících se Ukrajinců. Byly ale samozřejmě neúspěšné. A tento stereotyp, představa o jakémsi podřadném postavení Ukrajinců, o jejich méněcennosti, dodnes přetrvává v hlavách mnohých, i těch takzvaných „liberálních“ Rusů. Pokud se podíváš na ruské sociální sítě, tak tam bude samý „chochol“ pro označení Ukrajince.

Opovržení Ukrajinou a Ukrajinci je skutečně důležitým prvkem ve vnímání světa mnoha Rusů a obecně ruské kultury. Představa o nadřazenosti se kultivovala desítky, pokud ne stovky let, a ta nakonec sehrála s Rusy krutý žert. Protože všechny ty patetické řeči ruské propagandy v únoru 2022, že „to ani nebude válka“, „Kyjev obsadíme za tři dny“ a „Ukrajinu zmáčkneme jedním prstem“ – to vše pramení právě z tohoto pocitu opovržení Ukrajinou, z pocitu, který je přítomen v ruské společnosti a kultuře. Oni tomu upřímně věřili, vychovávali je tak. Až na bojišti je ozbrojené síly Ukrajiny musely přesvědčit a ukázat, jak to ve skutečnosti je. Tento přístup vůči Ukrajině se pozměnil v době pádů impérií a vzniku Ukrajinské lidové republiky na začátku století. Pokud si otevřeme třeba Bílou gardu Michaila Bulgakova, tak Ukrajinci na stránkách tohoto románu již nejsou „přihlouplými prosťáčky“, ale krvežíznivými barbary, „petljurovci“, kteří na rozdíl od hlavních hrdinů, inteligentní ruské rodiny Turbinových, nemají ponětí o vysoké kultuře. Chtějí jen vraždit a ničit. Bulgakov je mimochodem typickým příkladem toho, jak se člověk navzdory tomu, že je Kyjevan, stane zastupitelem ruského kulturního kolonialismu. Tehdy v tomto příběhu a v ruském pohledu na Ukrajinu vzniká jistá schizofrenie: Ukrajinci jsou sice méněcenní prosťáčci, ale kdoví co se od těch barbarů dá ještě čekat.

To vše bylo později samozřejmě posíleno propagandou po druhé světové válce. „Fašismus“ se stává pojmem, kterým zprvu Sověti a později Rusové nálepkují jakéhokoliv nepřítele, i kdyby neměl ani nejmenší ideologickou spřízněnost s fašismem nebo nacismem. Samozřejmě , že z hlediska Moskvy byl nebezpečným nepřítelem „kolektivní banderovec“. V Kremlu si uvědomovali rozsah ukrajinského odboje za druhé světové války a bylo naprosto nutné ho „diskvalifikovat“. Proto se rozpoutala mohutná kampaň ohledně ukrajinského nacionalismu. Nástroje se samy nabízely, vždyť OUN skutečně měla kontakty a společný výcvik s německou stranou. Proto v průběhu následujících desetiletí bylo uděláno všechno pro diskreditaci tohoto ukrajinského osvobozeneckého hnutí, a z „banderovce“ se stalo hanlivé slovo, které se přirovnávalo k „fašismu“. Kampaň byla úspěšná, sovětský monopol na informace umožňoval vytvářet si jakékoliv příběhy a jednoznačně je interpretovat. Proto dodnes ukrajinská společnost není v těchto otázkách jednotná, jedná se o potřebu překonat tento koloniální odkaz. V šedesátých až osmdesátých letech člověk mohl být označen za „banderovce“ třeba jen proto, že mluvil ukrajinsky, četl ukrajinskou literaturu a propagoval ukrajinskou kulturu. Pokud bych to zjednodušil, ukrajinskému vlastenectví byl vypálen tento „banderovský cejch“, což hned vyvolávalo negativní postoj, protože každý správný sovětský občan přece věděl, že je to „fašismus“. To vše v ukrajinské společnosti zanechalo skutečně hluboké stopy. Proto i ten narativ ruské propagandy kolem Majdanu byl celkem očekávaný a v podstatě připravený. Stačilo vytáhnout klišé o „fašistech“ nebo „banderovcích“ , a bylo hotovo, ruská společnost to spolkla. Protože „fašista“ je nepřítel a „banderovec“ je hrozba. To „ví“ snad každý Rus, který se narodil v SSSR, ale i po jeho rozpadu. A je úplně jedno, že Majdan byl zcela o něčem jiném, že Rusko vůbec nemělo co dělat kolem Majdanu a vměšovat se do ukrajinských záležitostí. Když Rusové vytahují „fašistu“, je to jasný signál pro mobilizaci společnosti. Propaganda vytváří obraz nepřítele, který bude pro Rusy srozumitelný, a jde se bojovat. Ostatně, plány Kremlu ohledně Ukrajiny v roce 2014 šly mnohem dál než pouze anexe Krymu a vpád na Donbas. Jen se jim nepovedly.

Narativ o „fašistickém režimu“ na Ukrajině se ale do jisté míry uchytil i v Evropě, takové věci o Ukrajině občas slyšíme dodnes. Často se i v českých médiích upozorňuje na průvody na počest Stepana Bandery v centru Kyjeva. Tak na rovinu, jak to ve skutečnosti s fašismem na Ukrajině je?

Pokud si člověk dá za úkol najít na Ukrajině fašisty, skutečné či smyšlené, tak je nepochybně na Ukrajině najde. Stejně jako na Slovensku, v Německu nebo v České republice. Nejednou se mi stalo, že jsem v České republice viděl, jak funguje propaganda ohledně Ukrajiny. Jak novinář nebo badatel přijede na Ukrajinu a cíleně hledá nějaké marginální skupiny „nacistů“ a pak to předkládá publiku v Evropě jako závažný problém. Nebo natočí film, který budí dojem, že ukrajinská společnost je nasáklá fašistickou ideologií. Já si myslím, že skutečnou popularitu ultranacionalistických hnutí na Ukrajině ukazují volby. Třeba parlamentní volby v říjnu 2014 jsou v tomto smyslu výmluvné, jelikož se jednalo o první volby po anexi Krymu a začátku ruské agrese na Ukrajině. Ultrapravicový a v některých západních médiích tolik „oblíbený“ Pravý sektor získal ani ne dvě procenta hlasů. Umírněnější, ale stále nacionalistická strana Svoboda získala necelých pět procent a nedostala se do parlamentu. Mimochodem, v prezidentských volbách o několik měsíců dřív Dmytro Jaroš, který se díky ruské propagandě proměnil na jakýsi symbol údajného „ukrajinského fašismu“, získal 0,7 % hlasů voličů. Myslím, že to skutečně něco vypovídá o reálných náladách a postojích ukrajinské společnosti. Nejenom že nemáme ve vládě žádné „fašisty“, nemáme v parlamentu ani strany, které se hlásí k radikální pravici a které by byly často obviňovány z rasismu, jako je tomu například u SPD v České republice, AfD v Německu nebo u kotlebovců na Slovensku.

Jednoduše celý ten narativ ohledně „fašismu“ na Ukrajině je naprosto umělý, v mnoha jiných státech by mohl mít skutečně mnohem reálnější základ. Současně se však toto téma kolem Ukrajiny stále točí, existují lidé a struktury, které ho kultivují, ale i někteří lidé v západní Evropě se na toto téma upnuli. Víš, jakkoli jsem si v roce 2019 nemyslel, že my Ukrajinci v prezidentských volbách měli šťastnou ruku, když jsme si zvolili za prezidenta Volodymyra Zelenského, tehdy jsem si řekl, že jedna věc na tom bude dobrá v každém případě. A sice že již skončí ty nesmysly ohledně „ukrajinského fašismu“. Byl jsem přesvědčený, že rozumný člověk nemůže tvrdit o zemi, která si zvolila prezidentem komika židovského původu, že je to „fašistický režim“. Mýlil jsem se. Doslova po jednom nebo dvou dnech, co Volodymyr Zelenskyj vyhrál prezidentské volby, jsem na serveru iDnes četl komentář nějakého českého „analytika“ pod názvem Žid v čele fašistického státu. A tehdy jsem pochopil, že v některých případech to prostě nemá cenu. Ten člověk buď má jakýsi úkol, nebo je do takové míry v zajetí svých vlastních představ, že ho realita prostě nezajímá. A žádný argument ho nepřesvědčí. A co se týče průvodů v centru Kyjeva, které se konají vždy 1. ledna, při výročí narození Stepana Bandery? Ano, scházejí se tam různí lidé, ve své většině nacionalistického přesvědčení. Ano, sdílejí étos nacionálního boje. Je celkem přirozené , že tento trend zintenzívněl po ruském vpádu na Ukrajinu. OUN a UPA jsou totiž symbolem urputného a v jistém smyslu úspěšného boje za ukrajinskou nezávislost. A lidé se dávají dohromady pro ten pocit vzájemné podpory. Ne, neznamená to, že by dnes podporoval i strategii teroru nebo atentátů, které OUN prováděla v meziválečném období, nebo že by souhlasili se všemi akcemi, které tehdy podnikali ukrajinští nacionalisté. Ale hlásí se k odkazu boje o ukrajinskou nezávislost, což je v dnešních podmínkách nejenom pochopitelné, ale i logické a přirozené. No, a samozřejmě že se tam neprovolávají antisemitská nebo xenofobní hesla, jak o tom referovali někteří čeští politici, kteří tam nikdy nebyli. Já jsem tam byl hned několikrát a můžu to se vší odpovědností dosvědčit. A přitom se zcela jistě nepovažuji za nějakého ultranacionalistu. Jednoduše studuji a snažím se pochopit dynamiku ukrajinských dějin, místo toho abych jen přemýšlel o tom, jak vymyslet křiklavější titulek pro článek v nějakém západním médiu. Často se objevovaly i protesty některých velvyslanců, především polského a izraelského. Na svou reakci mají nepochybně právo stejně jako na vlastní názor. Současně si ale myslím, že trend vnucovat Ukrajincům nějaký pohled na vlastní dějiny by již měl skončit. Ukrajina také nikomu nediktuje, koho mají uctívat v Polsku, Izraeli nebo v České republice. V dějinách každé země se najdou kontroverzní postavy.

Kromě toho se často stává, že takové reakce se zakládají na chabých znalostech dějepisu a historických klišé. Proto jsem přesvědčený, že veřejné protesty a ostrá kritika by měly být především nahrazeny hlubokým studiem dějin a snahou jim porozumět. Tím bychom se vyhnuli mnoha bezpředmětným vzájemným obviňováním. Na jaře 2014 vznikly ruské loutkové státy, takzvané lidové republiky Doněcká a Luhanská. Ukrajina zareagovala logicky vysláním armády a z jihovýchodu země se stala bojová zóna. Vnímala tento konflikt, tak typický pro Rusko vůči jeho sousedům, ukrajinská veřejnost už od jara 2014 jako válku s Ruskem? Vím, že přirovnávání událostí na Donbasu a událostí v Československu z konce třicátých let minulého století je již pro mnohé unavující, ale skutečně v tom vidím hodně podobného. Jak zhruba vypadala taková strategie v obou případech? Agresor se rozhodne obsadit území sousedícího státu. Důsledně na tom pracuje a vše připravuje. Nejenom že spouští masivní propagandu (pojem „umělý stát“, který se v současné ruské propagandě neustále používá, asi tehdy v Československu také nejednou slyšeli) a začíná „pracovat“ s obyvatelstvem. Aktivně se verbují lidé s československým (ukrajinským) pasem, dávají se dohromady nějaké jednotky, provádějí se sabotáže a provokace. Když takoví lidé začali obsazovat administrativní budovy tehdy v Československu, tak se v Praze rozhodli poslat do pohraničí armádu. Jsem si zcela jist, že tenkrát v Praze chápali, o co se jedná, kdo za tím stojí a jaké jsou skutečné cíle nepokojů v takzvaných „sudetských oblastech“. A víme, jak to nakonec dopadlo. Stejně tak to probíhalo na Donbasu. Rusko spustilo masivní kampaň o „hrozbě fašismu“ a o tom, že se z Kyjeva blíží „hnědý mor“. Jistá část lidí na východě Ukrajiny tomu uvěřila, jiní ale věděli, co se děje, a stále podporovali celistvost Ukrajiny. To potvrzuje třeba velká demonstrace v Doněcku ještě v březnu 2014. Pak ale přišly provokace, na některých demonstracích bylo zavražděno několik ukrajinských aktivistů. Ruští agenti v čele s Igorem Girkinem začali obsazovat administrativní budovy. Samozřejmě, že Ukrajina poslala armádu ve snaze dostat situaci pod kontrolu. Najednou se ale ukázalo, že „separatistické“ jednotky mají k dispozici výzbroj, techniku, tanky atd. Vysvětlovali to až groteskně, že prý to „našli v dolech“. Bylo jasné, že Rusové se do konfliktu nejenom zapojují, ale fakticky ho dirigují. Potom, co se „separatisté“ dostali pod tlak, na území Ukrajiny skutečně vstoupily jednotky armády RF s úkolem zastavit naši armádu. Nebylo v tom logisticky nic složitého, Doněck je pár desítek kilometrů od hranice s RF. V podstatě lze tvrdit, že by se bývalo bylo jednalo o naprosto marginální záležitost, pokud by do celé věci nebyla zapojena RF, ukrajinská armáda by do kázala „uklidnit“ situaci během několika dnů. Ale kvůli tomu, že se de facto jednalo právě o ruskou agresi a že tyto umělé „republiky“ byly od začátku pouhými loutkami Kremlu, tak se tento příběh protáhl na osm let a vyžádal si tisíce obětí. Samozřejmě , že Ruská federace udělala vše proto, aby vyvolala dojem „občanské války“ na Ukrajině, to po celá léta v podstatě bylo hlavní sdělení ruské propagandy. Ukrajina se naopak snažila vysvětlit, že se jedná o akt ruské agrese. A já si myslím, že každý, komu to aspoň trochu myslí, snad chápe, že konflikt mezi skupinkou „separatistů“ a regulérní ukrajinskou armádou by nemohl trvat roky. Trval by nanejvýš pár dnů. Jednoduše „vytvoření“ těchto lidových republik nebylo a není nic jiného než zástěrka pro Kreml, aby neustále tvrdil „my tam nejsme“. Ale samozřejmě že byli a doposud jsou. Je to celé projekt Kremlu, od začátku do konce. Ostatně na tom není nic nového, podobné příběhy znají jak v Moldavsku, tak i v Gruzii. Jen že v případě Ukrajiny až do roku 2022 Rusové ani neměli odvahu veřejně to uznat. Takže ano, začátek takzvaného „konfliktu na Donbasu“ je zcela jistě ve skutečnosti začátkem rusko-ukrajinské války.