Už dlouho se pereme s environmentálním žalem. Jak si s ním dokážeš poradit ty?

To je vražda, hned na začátek taková těžká otázka! Vždyť hledání odpovědi na to, co a proč se děje kolem nás, je pro mě a moji práci úplně ústřední bod! Myslím, že environmentální žal v té nejznámější podobě a úhlu pohledu jsem hodně řešil v jedné z předchozích sbírek Hic sunt homines z roku 2018. Jenomže nechci a nemůžu setrvávat v neustálé depresi. To by mě zabilo.

Proto se neptám, jak sis s ním poradil, ale jak si s ním dokážeš poradit — s důrazem na ten průběh.

David Storch, kterého si nesmírně vážím, nedávno v rozhovoru pro Salon Práva řekl něco v tom smyslu, že environmentální žal je záležitostí lidí žijících na síti. Když jsem to četl, říkal jsem si: má pravdu! Ale pak jsem si uvědomil, že to není tak snadné, že je to jen jedna strana mince. Stav, ve kterém se nacházíme, je bezútěšný, to je realita. Krajina se nám mění před očima, chřadne, ubývá druhové pestrosti, otepluje se, přibývá kolem nás aut a betonu, to je nezpochybnitelný fakt. Reagovat zármutkem na to, když něco blízkého ztrácíme, je podle mě zcela normální a zdravé. Není to nějaký výmysl způsobený ztrátou kontaktu s realitou. Tím jsem se zabýval od roku 2015, když jsem Hic sunt homines psal a tu ztrátu sám hluboce prožíval. Ale i s touhle situací se člověk musí vyrovnat, pokud chce žít. A je na nás, jak na to budeme reagovat. Přemýšlím o tom v mnoha rovinách. Protože je to závažný a hrozně rozsáhlý problém.

V jakých rovinách?

Co kdyby opatření, která by zabránila klimatické změně, někdo nastolil jako doktrínu, totalitu? Zachránili bychom lidstvo, ale za jakou cenu? Není podstatnější, že bychom se třeba měli mít rádi a respektovat se, být k sobě laskaví? A je možné to skloubit? Další rovina je rovina možných řešení klimatické krize. Zdá se mi, že většina lidí se upíná k technologiím, k tomu, že nás spasí technika, nějaký fígl, nový vynález, pokrok. Vymýšlíme elektromobily. Ale já nechci elektromobil! Přemýšlím spíš nad tím, jestli potřebuju vůbec nějaký vůz. Potřebuju se vůbec tolik přesouvat? Neměl bych spíš zkoumat to, co je kolem mě, než abych jezdil zkoumat něco, co je daleko? Byl bych raději, kdyby se cesty lidstva ubíraly jinudy — tak málo se mluví o tom, že bychom se měli uskromnit, snad v některých kruzích, ale je to pomalé. S vědomím krize jsem Hezké počasí psal, ale už jsem se posunul od vyhlížení katastrofického scénáře. Snažím se hledat a žít svůj vlastní scénář.

Jak zní?

Přiklonit se k drobnostem. K věcem, kterých si obvykle ani nevšimneš. Snažíme se myslet za celou planetu, je nás hodně, osm miliard, ale zapomínáme, že stromů je víc a trávy je taky víc! Každý strom a každé stéblo trávy tady má své místo a zaslouží si naši pozornost. Myslím, že je můžeme brát jako spojence, jsme na tom s nimi stejně. Takže spíš myslím na ty konkrétní stromy, které znám a které rostou kolem mě. Když budeme všichni chránit to, co bychom mohli znát důvěrně, protože to žije v naší těsné blízkosti, půlka problémů by se možná vyřešila. Je ale třeba obnovit právě tu citlivost, tu blízkost, všímat si. Jsme konfrontovaní s obří starostí o to, že tají ledovce. Cítíme za to odpovědnost a cítíme se v tom zcela logicky úplně bezmocní. Můžeme se ale zaměřit na věci, které ovlivnit můžeme, chránit vodu, starat se o potoky, snažit se chránit hnízda jiřiček. A třeba nelítat na dovolenou letadlem. Svět tím možná nezachráníme, ale mohli bychom zachránit pár dalších živáčků (to je slovo paní profesorky Librové) a snad i sebe, svou duši. Měl jsem v jedné knize citát z G. K. Chesterstona, který zní: „Svět nikdy nezajde na nedostatek divů; pouze na nedostatek údivu.“ Přijde mi, že jsme ztratili schopnost údivu nad těmi nejobyčejnějšími věcmi. Hezké počasí je knížka o údivu nad mým nejbližším okolím.

Když to takhle popisuješ, zajímá mě, jak to máš se samotným procesem psaní prakticky. Asi bych si ten obraz Julie stojící s uhlem na dlaždičkách nezapamatovala ve spoustě jiných obrazů, než bych došla k počítači.

Myslíš, že nezapamatovala? Já myslím, že zrovna ty jo! Ale jo, no… píšu hrozně moc. Tereza kolikrát říká, že až moc! Obvykle píšu víc věcí najednou a pak to vychází i mimo pořadí a může to mást. Třeba Pamatuj na střízlíka, co vyšlo loni, jsem napsal až po Hezkém počasí. Stanovuju si většinou téma a to si řekne o styl, který použiju, a pak tím stylem dodělávám jednotlivé texty, které navíc mezi sebou různě komunikují a doříkávají se. Všechno si ale nejprve zapisuju do deníku. Chci si ty věci a dojmy hlavně zapamatovat — ale často se stane, že mi báseň začne vylézat už z deníku. Hezké počasí je sbírka, ve které jsem se programově snažil zjednodušit jazyk a zbavit ho uměleckých fines, zcivilnět ho, použít báseň jako vyprávění. Nejde to úplně, protože naše myšlení se opírá o metafory. Chtěl jsem také vědět, jestli, když tohle uděláš, zůstane ještě vůbec báseň. Já jako autor si myslím, že ano. Jako čtenář mám taky nejradši tu zdánlivě nejprostší poezii.

Zajímá mě, jak a proč si vedeš deník.

Psal jsem si deník odmala kvůli Janu Tleskačovi, to víš, to byl můj vzor. Posledních patnáct let si ho tak nějak vedu soustavně. Je parádní si něco číst po těch letech. Člověk si říká, že se třeba mění. Ale já ten pocit nemám. I když jsem třeba něco neuměl říct tak jako teď, mám pocit, že jsem myslel už ve dvaceti hodně podobně. To je zajímavé zjištění. Občas se úplně překvapuju. Mám ale výpadky a různě intenzivní období. Teď zrovna dělám jeden pořádný záznam tak za čtrnáct dní, protože je toho moc v práci i doma a spousta věcí mi uniká a vypaří se to. Takže píšu ryze praktické věci, které si chci zapamatovat. Jde mi o to zaznamenat to, co se děje — napíšu si, že na Ukrajinu vtrhli Rusové nebo že se bojím, že vybuchne Energodar —, ale mnohem víc se věnuju třeba tomu, co se naučila Jula, že nám vyvezli studnu, že se vylíhly vlaštovky nebo jak je letos v květnu velký hrášek a že začali brát kapři z hladiny.

Rybářství je mimochodem tvoje velká vášeň. Jak se to srovnává s tvou citlivostí k environmentálním otázkám a s laskavostí, s níž přistupuješ ke všem živým tvorům?

Právě lov je pro mě jedním z klíčů k lásce, pochopení a sblížení. To je divné, co?

U mě environmentální znepokojení vedlo už před mnoha lety k vegetariánství, takže je pro mě těžké tohle pochopit – ale moc ráda bych tomu rozuměla. Můžeš mi to zkusit vysvětlit?

Už odpradávna vedl lov člověka k hlubokému pochopení přírody. Prožívám to na vlastní kůži skrze rybaření, ale když jdeš sbírat bylinky nebo houby nebo divoké plody do lesa, prožíváš les a krajinu a přírodu úplně jinak než jako turistka nebo když si jdeš jen zaběhat. Není to pro tebe jen kulisa.

Takže když jdu trhat černý bez, je to ekvivalent ulovené ryby?

Vlastně ano, ten bez je přece stejně živý jako ten kapr. A stane se tebou. Vypiješ ho v čaji nebo ho sníš k večeři nebo tím nakrmíš své blízké. Vzdáš mu úctu.

Když jsou děti v zimě nemocné a vařím jim bezový čaj, cítím vděčnost k tomu bezu. Když jim dávám koupený čaj z pytlíku, nevzpomenu si na rozkvetlý bez. Tak to myslíš?

I tak. Když zabiješ rybu, je to jako hledat vltavín nebo sbírat houbu — ryby i vltavíny a houby s tebou mluví. Jdeš po poli a vltavín tě musí zavolat, jdeš lesem a houba se ti musí ukázat. Stejně tak je to s rybou. V rybníku jich je hodně. Hodně jich nechytíš. A některé chytíš. Některé pustíš. A některé zabiješ, se vší úctou, a sníš. Stanou se tvojí součástí. To je dobré, ne?

ukázka z rozhovoru Kláry Kubíčkové, psáno pro Kavárnu Hostu