Soudcovský život se neodehrává jen v jednací síni, proto jsem se zastavoval u momentů, událostí, příhod, které mi utkvěly v paměti jako ty, jež mě ovlivnily nebo jež jsem ovlivnil já. Když jsem hledal odpovědi na otázky Tomáše Němečka, leckdy to i mně přineslo netušené objevování příčin a důsledků, souvislostí a životních poučení. Popis situací, jejichž jsem byl účastníkem, svědkem či dokonce přímým aktérem, snad může dodatečně vysvětlit i mé postoje, činy, motivace, chyby a omyly ve všech rolích, v nichž jsem se postupně ocitl. Jejich hodnocení jinými se jistě může lišit od mého pohledu; to není nic zvláštního. Koneckonců, schopnost každého člověka vnímat události, zapamatovat si je, vybavit po čase a reprodukovat, je rozdílná – i při nejlepší snaze o objektivitu. Nejsem v tom žádnou výjimkou.

Josef Baxa

Ukázka z rozhovoru:

Jak laikům vysvětlujete, co to vůbec je Nejvyšší správní soud?

Když nás Václav Havel v roce 2003 jmenoval na Nejvyšší správní soud, přesně tato otázka padala: A k čemu je to dobré? V euforii jsem tenkrát řekl, že od dnešního dne získávají občané významného spojence ve svém nekonečném boji s úřady.

A kdybyste měl odpovědět víc než jednou větou?

K trestnímu soudu možná za celý život nepůjdete, pokud vás třeba nevykradou. K civilnímu možná také ne, pokud se nerozvádíte nebo se nesoudíte se sousedem. Ale správní právo vás provází celý život. Od prvního zápisu do matriky přes občanský a řidičský průkaz, přes daně, úřední povolení, přestupky až po poslední zápis do úmrtního listu. K tomu potřebujete vnitřní jistotu, že když proti vám stát zakročí víc, než snášíte, existuje tady někdo třetí, nezávislý, kdo rozhodne, zda byl zásah po právu. Je to zvlášť důležité v době, kdy bobtnají předpisy, příkazy a zákazy, kontroly a sankce. Myslím, že lidem dáváme naději, že pokud o něco půjde, správní soudnictví je kompetentní a nezávislé. Není to žádná služka vlády. Nebojí se ničeho a nikoho.

Proč vám tak záleží na pravidlech výběru soudců?

Špatného prezidenta, špatného děkana i špatného starostu přežijete, protože vládnou načas. Ale soudce je jmenován bez časového omezení. Když vpluje do systému a neudělá nic ošklivého, zůstává ve funkci do 70 let. To je aktivní život dvou generací. Sám jsem toho příkladem, stal jsem se soudcem v necelých 25 letech. Potřebujete vidět, jakou životní stopu za sebou ti lidé mají. A to fakt nepoznáte z toho, že předloží diplom. Dokonce si myslím, že člověk by se o funkci soudce neměl ucházet, ale měl by být vybrán – a nevědět o tom, že je vybírán. Protože v tu chvíli se začíná stylizovat a dělat lepším.

To zní jako vybírání do kouzelnické školy v Bradavicích.

Je to trochu romantická představa, já vím. Ale osvědčila se mi: při hledání soudců jsem vždycky míval v merku víc lidí. Pozoroval jsem je, vyptával se na ně, a až když jsem získal vnitřní jistotu, poprvé jsem je oslovil.

Co jste o nich chtěl zjistit?

Třeba jestli vnímají rozdíl mezi právem a spravedlností. Právo – a správní právo zvlášť – je džungle předpisů, v níž ukazujeme cestu. Nemůžeme říct: Zákon má mezery, chybí řešení. Účastníci po nás chtějí odpověď a musejí ji dostat. Takže jsem hledal lidi, kteří se nebudou schovávat do procesních fint a říkat: Tohle jste nenapsal dobře, tohle zkuste u kolegy. V životě jsem potkal mnoho soudců, kteří byli takovými „strážci brány“. Nelitovali času a energie na vymýšlení a pěstování procesního houští, aby odradili nebo dokonce odehnali ty, kdo chtěli dovnitř. Místo aby je vpustili a srozumitelně jim vysvětlili, jestli jsou v právu, nebo ne, a pokud nejsou na správné adrese, kam tedy mají jít. Viděl jsem v tom někdy soudcovskou pohodlnost, někdy bezradnost, někdy i štít k vlastní ochraně. Tohle byla pro mě jasná kontraindikace.

Z advokacie a univerzity jste takto vytáhl na Nejvyšší správní soud například Kateřinu Šimáčkovou, pozdější ústavní soudkyni a členku Evropského soudu pro lidská práva. Co vás na ní zaujalo?

Že si uvědomovala společenský rozměr své role. U každého právníka ocením, když vidí za hranu svého pracovního stolu. To mi imponuje, říkám si – á, ten člověk má širší vidění světa. Věděl jsem, že jak pestré je právo, musí být pestrý i ten soud. Kdysi mi poradil předseda polského Nejvyššího správního soudu: „Vybírejte si lidi, kteří jsou chytřejší než vy. Od nich se něco naučíte, posunou vás dál.“ Chtěl jsem také, aby byl každý z trochu jiného těsta. Tady se promítla moje zkušenost z hokeje: jedna lajna zápas nevyhraje, ale může ho prohrát. Soud proto musí být silný ve všech svých senátech. Nesmí tam být nedotknutelné hvězdy, ale ani žádní outsideři.

Proč měli být z jiného těsta?

Aby měli různé přístupy. Někteří správní soudci jsou bývalí úředníci, proto jsem potřeboval vedle nich i lidi zvenčí, kteří zažili, jaké to je, když se o nich a proti nim rozhodovalo. Zvlášť v počátcích bylo důležité míchat ke starším soudcům mladé, kteří přišli s jiným vzděláním, jazykovým vybavením, zkušeností ze světa… Myslel jsem i na geografickou rozrůzněnost: aby tak jedinečný soud neměl časem převážně moravskou nebo přímo brněnskou tvář. Když rozhodujete třeba o územních plánech celého Jihomoravského kraje nebo o přesunu brněnského nádraží, potřebujete mít svobodu od místních vlivů. A nemůžete ani složit soud jen z liberálů, jen z katolíků, nebo jen z etatistů. Hledáte různé světonázory, aby debaty mezi soudci jiskřily. A v neposlední řadě, aby tam nebylo příliš testosteronu. Ženy kultivují debatu, kladou důraz na praktická a věcná řešení. Nemají taková ta mužská pokušení pootočit svým rozsudkem zeměkoulí.