Před pár dny vám v Hostu vyšel román Tajný život domorodců. Pociťujete úlevu, že výsledek vaší práce je konečně na světě? Nebo jste spíše napjatý, co teď přijde?

Pociťuji úlevu, že se něco uzavírá a že to budu moci opustit. Že už se tím nebudu muset zabývat a že se budu moci zabývat něčím novým. To je můj primární pocit. Příprava knihy je radostný proces, ale je báječný i tím, že má svůj začátek a konec. A to si teď naplno uvědomuji. Román je pro mě jedna velká emoce a jsem rád, že se tu emoci podařilo vměstnat do konzervy, tu konzervu opatřit víčkem a že se teď můžu věnovat zase nějaké jiné emoci. Ale napjatý jsem samozřejmě také, to bych lhal, kdybych tvrdil opak. Těším se a zároveň se děsím.

Jde o vaši prvotinu, nicméně psaní se už nějakou dobu věnujete, je to tak?

Už jako dítě jsem stále něco sepisoval, detektivky a indiánky, napodoboval jsem autory, kteří se mi zrovna dostali do ruky. Ve čtrnácti letech jsem poslal pár zmatených básní do Svobodného slova, otiskli je v rubrice pro mladé talenty. Potom mi v jiných novinách vyšla nepříliš zdařilá povídka. Směřoval jsem ale jinam než k literatuře. Dostal jsem se k novinařině, kde jsem mohl také uplatnit kreativitu, vlastně se celý život živím psaním, i když jde o úplně jiný typ textů. Změna přišla až před pár lety, když jsem se ošklivě vyboural na kole. Dva týdny jsem nemohl vstát z postele a měl jsem spoustu volného času. Hlavně na přemýšlení. Tehdy mě, možná vůbec poprvé v dospělém věku, napadlo, že bych mohl vytvořit i něco trvalejšího než včerejší zprávu.

Jak jste si užíval psaní románu?

Nevím, jestli se to dá nazvat užíváním. Myslím, že jsem to spíš prožíval. Nikdy bych tu knihu nenapsal tak, že bych si řekl: teď napíšu román, udělám si konstrukci a centimetr po centimetru to vybuduji. Takhle já nepracuji, takhle nefunguji a ani bych to neuměl. Spíš jsem si chtěl do knihy odložit emoce. Proces psaní jako takový má pro mě velký význam. Možná to zní nabubřele, ale jsou to chvíle, kdy si uvědomuji, že dělám něco, co má — aspoň pro mě osobně — zásadní smysl. Něco, co není zbytečné. Člověk se každý den věnuje velkému množství podružností, jimiž náhodně vyplňuje svůj čas. Přečtete si noviny. Otevřete ledničku a zase ji zavřete. Jedete autobusem a zíráte na lidi, s nimiž se už víckrát nepotkáte. Mažete vyřízené e-maily nebo si dáváte kafe na pumpě. Ale psaní je něco jiného. Můžete zastavit čas. Můžete se volně pohybovat mezi minulostí, přítomností a budoucností a dělat spoustu úžasných věcí. Ale hlavně v každém okamžiku bezpečně víte, že vůbec nemrháte svým životem. Naopak že s ním nakládáte nejlépe, jak dovedete.

Jak jste pak prožíval následný nakladatelský proces přípravy knihy?

Byla to zajímavá a cenná zkušenost. Řešili jsme i velké množství detailů, zdánlivě nepodstatných, ale z hlediska celku přesto důležitých. Měl jsem pocit, jako bychom text rozebrali do posledního písmene, ujistili se, že do sebe všechno správně zapadá, a znovu ho sestavili. Určitě to knihu posunulo správným směrem. Byla to pro mě skvělá zpětná vazba a taky příležitost něco se naučit. Chtěl bych nakladatelství a všem, kteří se na přípravě knížky podíleli, ještě jednou moc poděkovat.

Titul knihy Tajný život domorodců ve mně vyvolává představu, že budete rozkrývat nějaké tajemství. Budete?

Tajný život vede nejen hlavní hrdina Petr, ale i jeho žena. Mají paralelní vztahy, zároveň bojují s pocitem opuštěnosti a doléhá na ně — i když zatím jen v psychické rovině — stárnutí. Jedna část jejich životů je veřejná, oficiální. To, jak se chovají navenek nebo jak si myslí, že by se měli chovat. A pak je část druhá, skrytá, utajená. Někdy trochu temná. Dává jim pocit svobody, ale bohužel ani jednomu nepřináší uspokojení. Tajemství je ukryto i v příběhu Petrovy školní lásky Lenky, která před lety nevysvětlitelně zmizela. A tajný je také život lidí v S’-čchuanu, které hlavní hrdina potkává na služební cestě. Nerozumí jejich mentalitě, a tak mu připadá, že mají tajemství, která nechtějí odhalit. V neposlední řadě je v Číně tajná i policie, která na Petra zpovzdálí dohlíží.

Můžete čtenářům postavu Petra přiblížit?

Petr je citově vyprahlý člověk, který funguje jako houba. Nasává ze svého okolí všechno, co by mu mohlo působit útěchu. Usmějete se na něj a on vám ochotně ulehne k nohám. Důvod je jednoduchý: přitahují ho ženy, ale nedokáže s nimi žít v normálním, nevyčerpávajícím vztahu. Nerozumí si s matkou, s manželkou ani se svou dospělou dcerou. Naplňuje ho to hořkostí a přemýšlí, kdy na své životní cestě špatně odbočil.

V tomhle rozpoložení se ocitne na posvátné hoře E-mej-šan, jejíž nejvyšší bod, Zlatý vrcholek, vypadá, jako by se dotýkal nebe. Míjejí ho hloučky mnichů, ze stánků zní mantra, lidé zapalují vonné tyčinky a on je překvapený, že je tam nahoře „rušno i ticho zároveň“. Cítí se najednou zbavený tíhy a prázdný. Zároveň je i blízko pochopení, že z téhle životní etapy, z toho pomyslného zlatého vrcholku, vede už jen cesta dolů.

Myslím si, že by v něčem mohl čtenářům připomínat postavu Lestera Burnhama z Americké krásy. Je unavený životem, ale zároveň se zoufale touží udržet naživu. A má sklony k ironii. To ho možná nakonec zachrání…

Petr se neustále utápí ve vzpomínkách — na dceřino dětství, na Lenku… Co pro něj tyto útěky do minulosti znamenají?

To byly okamžiky, o nichž s určitostí věděl, že byly prožity správně. Že tehdy vedl opravdový, plnohodnotný život. Byl mladý, jeho žena krásná, měli malou roztomilou dceru. A k tomu jezdili na výlety do přírody. To jsou přece chvíle ryzího štěstí. Nebo předtím studentská láska Lenka. To bylo další prameniště štěstěny. A teď se přeneste o čtvrt století dál: práce, spěch, opuštěnost, nepotřebnost… Není divu, že má Petr nutkání stále se otáčet zpátky. Jako by nechápal, že se svět mění, stejně jako se mění naše životní role.

V Číně se odehrává podstatná část románu. Proč zrovna Čína?

Čínské kulisy mi nabídla osobní zkušenost. Před pár lety jsem byl na pracovní cestě v S’-čchuanu, na novinářské vízum. V Asii jsem byl prvně v životě, a tak je logické, že mě dost zasáhla a překvapila obrovskými kontrasty. Ultramoderní města s megalomanskými stavbami v těsném sousedství rýžovišť a primitivních příbytků. Asi nejvíc jsem propadl atmosféře buddhistických chrámů vysoko v horách. Takové uklidňující a laskavé atmosféře. Později mě napadlo, že by bylo dobré vytěžit z té cesty něco nad rámec běžného zpravodajství. První půlka knihy je vlastně i jakýsi povšechný cestopis. Prostě Čína z rychlíku nebo z letadla.

Čína tedy může za to, že jste tento román napsal, anebo jste v hlavě již nějakou dobu nosil témata, která jste chtěl zpracovat do knižní podoby?

Řekl bych, že se čínské kulisy i téma knihy dostavily společně. Po návratu domů jsem napsal první půlku románu, pak byla pauza a zbytek jsem dodělal za pandemie. Hlavně v době zákazu vycházení za hranice okresů, který nesmyslně přeťal moje oblíbené běžecké a vycházkové trasy. Možná jsem se taky potřeboval vyléčit z těch statistik, které jsme tehdy v médiích denně zpracovávali a chrlili na zoufalé čtenáře. Asi jsem potřeboval dělat něco svobodnějšího a trvalejšího.

U četby jsem se dobře bavila, byť témata obsažená v knize nejsou zrovna humorná. Jde o čtení, u něhož se čtenáři pobaví?

Já doufám, že to zábavné čtení je. Myslím si, že i když je nám smutno, tak máme někdy k smíchu velmi blízko. Podvědomě vyhledáváme legrační situace, abychom se na chvíli zbavili balvanu, který si neseme. Někdy nezbývá nic jiného než se smát. Vlastně nás pobaví i úplná hloupost, která by za normálních okolností neměla šanci. Protože se bavit chceme. Protože je to vlastně obrana.

Nakonec ještě prozradím, že se do vašeho medailonku nevešla informace, že ve volném čase kácíte stromy. Originální koníček! Jak jste k němu přišel?

To není ani tak koníček, jako spíš nutnost. Mojí mámě patří les, který není v ideální kondici. Občas se nějaký strom vyvrátí nebo uschne a je potřeba ho porazit a dřevo zpracovat. Ale po kůrovcové kalamitě už vlastně není co kácet, spíš se snažíme v oplocence zanechat něco pro budoucí generace. Jinak aby nedošlo k mylné představě — volný čas samozřejmě netrávím jen s motorovou pilou, ale úplně obyčejně jako většina normálních lidí. S manželkou a dětmi vyrážíme na výlety, s kamarády za sportem. A samozřejmě občas rád zajdu na pivo.

rozhovor veden pro Kavárnu Hostu

Jan Kholl (nar. 1976) je novinář, vedoucí středočeské pobočky ČTK. Vystudoval češtinu a občanskou výchovu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 2001 pracuje v ČTK — nejprve působil v pražské redakci a později se stal regionálním zpravodajem. Žije v Říčanech u Prahy.