#mojeargo 3/2023: rozhovor s Petrou Hůlovou o její nové knize Nejvyšší karta

# Nejvyšší karta vyjde za pár dní. Jaké očekáváte reakce od čtenářů a kritiků?

Přála bych si, aby si lidé Nejvyšší kartu přečetli jedním dechem a doporučili všem svým známým s takovým tím: „Tohle si fakt musíš přečíst.“ Od kritiků ideálně to samé, i když tak naivní samozřejmě nejsem.

# S čím vším se hlavní hrdinka, spisovatelka Sylvie Novak, v knize potýká? A co je pro ni nejtěžší?

Je toho dost, ale v podstatě to všechno nějak souvisí s tím, že je žena, matka, spisovatelka, feministka a stárne.

# Byla to pro vás zábava, hrát si na spisovatelku, která tak trochu je, ale zároveň není vy?

Nevím, jestli zábava, ale byl to každopádně velký adrenalin a ten já k psaní potřebuji. Ve svých dvaačtyřiceti letech po napsání deseti románů, z nichž ten první Paměť mojí babičce zůstal dodnes tím neslavnějším, jsem si konečně uvědomila, že to takhle už možná zůstane, že možná navždy zůstanu vězet ve škatuli primárně téhle knihy, a nesmírně se mi ulevilo. Došlo mi, že je na čase přestat proti tomu bojovat; že je na čase přestat cokoli komukoli dokazovat. Potřeba nezklamat či naplnit jakási očekávání s věkem mizí, myslím, že to neplatí jen v mém případě.

# Já jsem se při čtení bavila poměrně dost, mnohé postřehy ohledně literárního provozu mi přišly velmi trefné. Nejvíc jsem se smála u „na skutečné slabiny mé knihy, na rozdíl od těch domnělých, beztak jako obvykle nikdo z kritiků nepoukáže“. Co myslíte, že budou takhle neprávem vytýkat Nejvyšší kartě?

Do neprávem vytýkaných slabin Nejvyšší karty řadím výtky operující s obecnými pojmy jakýchsi pravd či -ismů, respektive snažící se poukázat na platnost či neplatnost výroků, které v knize zaznívají nebo naopak pro někoho „bohužel“ nezaznívají.

# A jak na to budete reagovat?

Upozorněním za prvé na skutečnost, že ačkoli jsem autorkou knihy, nejsem vypravěčkou příběhu a za druhé na fakt, že literatura tu není od toho, aby nás dělala „lepšími“, ale naopak aby v nás pěstovala rezistenci k jakýmkoli snahám takového ražení.

# Kdy a proč vás poprvé napadlo, že napíšete příběh odehrávající se na české literární scéně?

Když se mi udělalo jasno v tom, že bych chtěla nějak autofikčně bilancovat. V tom, že zrovna na prostředí nic měnit nebudu, jsem měla jasno od začátku.

# Kde a jak si stojí Nejvyšší karta v kontextu vaší dosavadní tvorby?

Nejvýš. Hahaha. Tohle bych opravdu nerada posuzovala. Snad jen v tom smyslu, že každá moje kniha je jakýmsi milníkem v mém životě a všechny mé knihy spolu nějak komunikují – překřikují se, vytahují se na sebe, nemají se rády, protože každá by byla ráda nejlepší, což samozřejmě nejde. Každá je maximem možného v limitu daném mnou i okolnostmi. Jediné, co bych řekla s jistotou, je, že jsem si dala větší práci než u ostatních knih s tím, aby text byl srozumitelný, aniž by rezignoval na komplexnost a hloubku, tady bych moc ráda poděkovala i redaktorce Aleně Pokorné, která knize v tomhle ohledu moc pomohla.

# Co byste řekla těm, kteří za vašimi postavami budou hledat skutečné lidi?

Nechť je hledají a někteří je jistě i najdou – a jiní nenajdou nebo najdou někoho jiného a to je také dobré – díky tomu si ten příběh třeba i užijí lépe. Ať tak či onak, nepovažuji „skutečnost“ postav té knihy za čtenářsky podstatnou. Bylo to důležité pro mě jako pro autorku – emočně a bilančně, toť vše a zůstane to v mé kuchyni.

ukázka z rozhovoru, který vedla Anežka Dudková pro #mojeargo 3/2023