Veronika Bendová o své nové knize

/ Simona Barešová, nakl. Host

Téma­ta jako mezi­ge­ne­rač­ní roz­dí­ly, part­ner­ské pro­blémy a rodičov­ství pro­po­ju­jí povíd­ky v nové kni­ze Vero­ni­ky Ben­do­vé Konec sezó­ny na kou­pa­liš­ti Ústěk. Autor­ka v nich pro­ka­zu­je výjimeč­ný pozo­ro­va­cí talent. Sklá­dá ved­le sebe zdán­li­vé detai­ly pro­stou­pe­né auten­tic­ký­mi dia­lo­gy, čímž čte­ná­ři před­klá­dá téměř fil­mo­vý obraz kaž­do­den­nos­ti. Řeše­ní slo­ži­tos­ti živo­ta nalé­zá v pocho­pní, las­ka­vos­ti i humoru.
Téma­ta jako mezi­ge­ne­rač­ní roz­dí­ly, part­ner­ské pro­blémy a rodičov­ství pro­po­ju­jí povíd­ky v nové kni­ze Vero­ni­ky Ben­do­vé Konec sezó­ny na kou­pa­liš­ti Ústěk. Autor­ka v nich pro­ka­zu­je výjimeč­ný pozo­ro­va­cí talent. Sklá­dá ved­le sebe zdán­li­vé detai­ly pro­stou­pe­né auten­tic­ký­mi dia­lo­gy, čímž čte­ná­ři před­klá­dá téměř fil­mo­vý obraz kaž­do­den­nos­ti. Řeše­ní slo­ži­tos­ti živo­ta nalé­zá v pocho­pní, las­ka­vos­ti i humoru.

Na začát­ku kni­hy děku­je­te své pří­tel­ky­ni Jin­dře Tiché, kte­rá vám pora­di­la meto­du psa­ní „dvě věty den­ně“. Oprav­du jste tak důsled­ně postupovala? 

To byl tako­vý zou­fa­lý pokus Jin­d­ry, kte­rá je sama spi­so­va­tel­ka — a to nesmír­ně plod­ná —, při­mět mě ke psa­ní v situ­a­ci, kdy jsem byla straš­li­vě una­ve­ná a zane­prázd­ně­ná svým zaměstnáním a záro­veň taky potře­ba­mi své vel­ké rodi­ny. Jin­dře je přes osm­de­sát a létá sem z Nové­ho Zélan­du jen tak jed­nou za rok nebo dva. Oči se jí tak zvlášt­ně lesk­ly, když mi říka­la: „Dej mi na to ruku,“ a já si pomys­le­la, že už ji tře­ba vidím napo­sle­dy v živo­tě. Tak jsem jí nera­da na to ruku dala a řek­la si: „Tak jas­ně, že je to blbost, ale aspoň večer ten počí­tač ote­vřu.“ Ale když už se při­mě­je­te sed­nout a zku­sit něco málo napsat, samo­zřej­mě nepře­sta­ne­te po dvou větách, napsa­la jsem tře­ba dva odstav­ce nebo půl stra­ny. Tak­že díky Jin­dře, a dal­ším přá­te­lům, kte­ří mě k psa­ní vytr­va­le pobí­ze­li, jsem to nako­nec sku­teč­ně dokon­či­la. Ale kaž­dý den jsem teda nepsala.

V roce 2012 Vám vyšla nove­la Non­stop Eufrat a po sed­mi letech román Vytě­že­nej kraj. Proč jste se v kni­ze Konec sezó­ny na kou­pa­liš­ti Úštěk uchý­li­la k žán­ru povídky?

Ty povíd­ky vzni­ka­ly v prů­bě­hu deví­ti let, někdy na zakáz­ku něja­ké­ho časo­pi­su, jin­dy jen tak, a takhle se mi jich nashro­máž­di­lo asi šest. Ten roč­ní cyk­lus se z nich začal vylu­po­vat sám. A asi před rokem jsem si řek­la, že svůj léta roze­psa­ný román teď ješ­tě asi něja­kou dobu nebu­du mít pro­stor a klid dokon­čit a že dotáh­nu aspoň povíd­ky do něja­ké­ho tva­ru a počtu, kte­rý bude dávat smy­sl. Tak­že tu kni­hu vlast­ně tvo­ří zhru­ba z polo­vi­ny kous­ky ze šuplí­ku a dru­hou jsem dopsa­la už s urči­tým zámys­lem a dramaturgií. 

Povíd­ky se vždy vzta­hu­jí k urči­té­mu měsí­ci, chro­no­lo­gic­ky od led­na do pro­sin­ce. Jak vás ten­to kon­cept napadl?

Úpl­ně původ­ní záměr byl napsat tako­vý dru­hý „Čes­ký rok v pís­ních a říka­dlech“, ale sou­čas­ný, s pro­plé­tá­ním tra­dič­ní­ho litur­gic­ké­ho roku a život­ní rea­li­ty, kte­rou žije­me. Ale nako­nec se ten kon­cept uká­zal pří­liš úzký a drže­la jsem se ho jen vol­ně. Chtě­la jsem, aby to byl tako­vý živo­ta­běh jed­no­ho roku, aby v něm bylo tro­chu zim­ní depre­se i maso­pust­ní odvá­za­nos­ti, jar­ní­ho pro­bou­ze­ní, let­ní­ho dus­na a pak pod­zim­ní­ho zklid­ně­ní, obra­ce­ní se zpát­ky, dušič­ko­vě advent­ní­ho pono­ru, kte­rý v sobě ale nese taky něja­ký záro­dek nadě­je. Obec­ně povíd­ky z prv­ní polo­vi­ny roku jsou kro­mě té led­no­vé tako­vé leh­čí, zábav­něj­ší, mož­ná i fri­vol­ní, a dru­há polo­vi­na je spíš zadu­ma­ná a intimnější. 

Vní­má­te tedy, že léto je čas rados­ti a bez­sta­rost­nos­ti, kdež­to pod­zim a zima je čas k usebrání? 

Tak napůl, léto u mne bývá spíš hek­tic­ké a ces­to­va­cí. Ale kaž­do­pád­ně cítím sama hod­ně inten­ziv­ně, že spo­lu se začí­na­jí­cím pod­zi­mem se život­ní atmo­sfé­ra jak­si mění. A stej­ně jako to člo­vě­ka táh­ne z chlad­na a leza­va domů, dovnitř, tak se i uvnitř sebe začí­ná­me taky víc vra­cet k sobě samým; k lidem, se kte­rý­mi nás pojí pokrev­ní i tajem­né svaz­ky; k těm, co jsme měli rádi a už nejsou; k našim vlast­ním nevy­ře­še­ným věcem…

Kde jste čer­pa­la námě­ty? Vychá­ze­jí někte­ré pří­běhy ze sku­teč­nos­ti? V povíd­ce „Kří­žo­vá ces­ta“, kde oby­va­te­lé ves­ni­ce nacvi­ču­jí paši­jo­vou hru, bylo vyprá­vě­ní téměř pábi­tel­ské. Absurd­nost slov­ních pře­stře­lek mezi sta­rost­kou ali­as Máří Mag­da­le­nou, Ježí­šem, kte­rý „dělá“ u rybá­řů, a sva­tým Janem, jehož ztvár­ňu­je žena, mi při­po­mně­la nejed­nu Hra­ba­lo­vu prózu.

Na to by se dalo pozna­me­nat, zda­li vůbec exis­tu­jí něja­ké pří­běhy, kte­ré nečer­pa­jí ze sku­teč­nos­ti. I tu nej­vět­ší fik­ci vždyc­ky napá­jí rea­li­ta. A když to teda vez­mu kon­krét­ně u mne — ze sku­teč­ných zážit­ků nějak vychá­zí vět­ši­na poví­dek (i když ne všech­ny), samo­zřej­mě lite­rár­ně tro­chu trans­for­mo­va­ných, posu­nu­tých nebo zhuš­tě­ných. Zrov­na „Kří­žo­vá ces­ta“ je tako­vý pel­mel napros­to auten­tic­kých pří­hod a fik­ce, ale té auten­tič­nos­ti je tam asi víc. Tak­že se dost bojím, kdo všech­no se se mnou pře­sta­ne kama­rá­dit, až si to pře­čte. Ale to nešlo nena­psat! Jen jsem dlou­ho hle­da­la způ­sob, přes koho to odvy­prá­vět, a když jsem koneč­ně našla vypra­vě­če, tak to najed­nou jelo samo. Tohle byla mimo­cho­dem prv­ní povíd­ka napsa­ná meto­dou „dvou vět“, ale jak jsem se roz­je­la a zača­lo mě to bavit, dopadlo to tak, že byla napsa­ná asi za pět veče­rů, tak­že spíš meto­dou „dvě stra­ny denně“.

Chá­pu tedy správ­ně, že jste se účast­ni­la podob­né zkouš­ky na paši­jo­vé představení?

Tak já se jí účast­ním už něko­li­ká­tý rok po sobě. A kaž­dej rok si říkám, že už to příš­tě dělat nebu­du, pro­to­že to jsou pokaž­dé dost ner­vy, ale nako­nec mě to zase nějak nepustí.

Spo­ju­je povíd­ky ješ­tě něco dal­ší­ho než v úvo­du zmí­ně­ná témata?

Sna­ži­la jsem se, aby tex­ty pro­po­ji­la tako­vá moti­vic­ká šta­fe­ta, kdy jed­na povíd­ka pra­cu­je s moti­vem, kte­rý dal­ší povíd­ka roz­ví­jí či zmi­ňu­je a naha­zu­je dal­ší motiv, kte­rý se zas obje­vu­je v povíd­ce násle­du­jí­cí. Někdy je to zře­tel­něj­ší, někdy asi pří­liš sub­til­ní, nicmé­ně opa­ku­jí­cí se moti­vy tu jsou záměr­ně. A kruh se uza­ví­rá řekou, vodou, u kte­ré to začí­ná i končí.

Kte­rá povíd­ka je vám nejbližší?

Má nej­o­sob­něj­ší povíd­ka jsou „Srdov­ské lípy“. Už hroz­ně let jsem tou­ži­la napsat o našem domě v Čes­kém stře­do­ho­ří, a při­tom se mi žád­ná lát­ka nikdy tolik nevzpí­ra­la. Psa­lo se mi to hroz­ně těž­ko. Asi jsem toho na ni chtě­la nalo­žit moc, jako když potká­te člo­vě­ka, kte­ré­ho už asi neu­vi­dí­te, a potře­bu­je­te mu o věci, kte­rá vám leží na srd­ci, říct co nej­víc, pro­to­že žád­né příš­tě už nebu­de. Tak­že netu­ším, jest­li se mi poda­ři­lo něco obec­něj­ší­ho než sen­ti­men­tál­ní výkřik, že Srdov je moje láska.

A nej­víc mě baví úno­ro­vá valen­týn­ská povíd­ka, taky zmí­ně­ná „Kří­žo­vá ces­ta“ a květ­no­vá „Akce Karel“. A směju se u nich, i když jsou moje a i když mi Petr Bor­ko­vec kdy­si řekl, že je trap­ný, když se autor smě­je své­mu vlast­ní­mu tex­tu. A to jsem si ten­krát ješ­tě při čte­ní vyli­la na ruko­pis pivo!

To je pře­ce skvě­lé, že vás doká­že roze­smát pří­běh, kte­rý sama napí­še­te! S pivem mají povíd­ky ješ­tě při­da­nou hod­no­tu. Srdov, Úštěk, Levín — povíd­ky jsou spja­té i s mís­tem. Jak význam­né pro vás bylo situ­o­vá­ní děje?

Dost čas­to zásad­ní. I když tře­ba „Kří­žo­vou ces­tu“ jsem pro úče­ly aspoň čás­teč­né ano­ny­mi­za­ce pře­su­nu­la do úpl­ně jiné­ho kra­je. Pří­běh si mís­to urču­je sám. A čas­to si nao­pak mís­to vynu­tí svůj pří­běh. Někte­ré ty povíd­ky vznik­ly jen pro­to, že jsem chtě­la prá­vě o tom kon­krét­ním mís­tě napsat. Já mám sama ráda, když čtu v kni­ze o sku­teč­ném měs­tě, pod­ni­ku, kra­ji­ně… Hroz­ně se tam pak chci jet podí­vat. Jed­nou jsme byli na dovo­le­né ve Vyso­kém Mýtě jen pro­to, že o něm tak suges­tiv­ně psa­la Jana Šrám­ko­vá v Záze­mí.

V povíd­ce „Hotel Nebe­sa“ vystu­pu­je pár, Ire­na a Hugo, stej­ně jako v romá­nu Vytě­že­nej kraj. Podob­nost asi nebu­de náhodná? 

Asi by se tomu dalo říct sequel — ode­hrá­vá se to časo­vě pár let po Vytě­že­ným kra­ji. Chtě­la jsem se ješ­tě jed­nou vrá­tit k Hugo­vi a Iře, pro­to­že mě bavi­lo si před­sta­vo­vat, jak by se jim žilo jako rodi­čům malé­ho dítě­te. A taky mně „zbyl“ ješ­tě něja­ký sudet­ský mate­ri­ál, i když ten­to­krát ne ze seve­ro­zá­pad­ní­ho pohra­ni­čí, ale z Cheb­ska. Parkho­tel Nebe­sa mimo jiné taky exis­tu­je, i když je to tedy už dost trist­ní exis­ten­ce:-). Posled­ní komen­tář od uby­to­va­ných hos­tů kon­čil větou: „Nebe­sa fakt ne, peklo!“

psáno pro Kavárnu Hostu

Další články

Politika, média, veřejný prostor, to vše Jindřich Šídlo sleduje, komentuje a glosuje přes třicet let. Prošel různými typy médií, dnes je možná nejznámější díky sociálním sítím – je jedním z nejsledovanějších Čechů na twitteru. A vášnivým fanouškem fotbalu. Co říká o svém dětství, rodině a novinářských začátcích? V čem mu satira dává větší svobodu? A je svěřovací typ? O tom všem se dočtete v otevřeném knižním rozhovoru s novinářem Michaelem Rozsypalem.
Rozhovory

Rozhovor se sloní pamětí české novinařiny

Politika, média, veřejný prostor, to vše Jindřich Šídlo sleduje, komentuje a glosuje přes třicet let. Prošel různými typy médií, dnes je možná nejznámější díky sociálním sítím – je jedním z nejsledovanějších Čechů na twitteru. A vášnivým fanouškem fotbalu. Co říká o svém dětství, rodině a novinářských začátcích? V čem mu satira dává větší svobodu? A je svěřovací typ? O tom všem se dočtete v otevřeném knižním rozhovoru s novinářem Michaelem Rozsypalem.
 | nakl. Vyšehrad
Poděkovat se patří Ireně Kalhousové, ředitelce Herzlova centra izraelských studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, za její schopnost věcného a poučeného informování o situaci po teroristických útocích Hamásu a Hizballáhu na Izrael v průběhu uplynulého roku. Vyjadřoval se k nim kde kdo, ale u paní Ireny jste měli záruku fundované nehysteričnosti.
Rozhovory

Děkujeme, paní Ireno!

Poděkovat se patří Ireně Kalhousové, ředitelce Herzlova centra izraelských studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, za její schopnost věcného a poučeného informování o situaci po teroristických útocích Hamásu a Hizballáhu na Izrael v průběhu uplynulého roku. Vyjadřoval se k nim kde kdo, ale u paní Ireny jste měli záruku fundované nehysteričnosti.
 | nakl. Respekt
Mimo­zem­ský voják Kchrat si už zís­kal srd­ce fanouš­ků sci-fi a v novém romá­nu Skry­té ulti­má­tum se s ním Marie Dom­ská vydá­vá za dal­ší­mi úko­ly na diplo­ma­tic­ké misi, kte­rá má sblí­žit svět lidí a šatchra­nů.
Rozhovory

Na začátku jsem o politice vůbec psát nechtěla,“ přiznává autorka sci-fi cyklu Kchrat Marie Domská

Mimo­zem­ský voják Kchrat si už zís­kal srd­ce fanouš­ků sci-fi a v novém romá­nu Skry­té ulti­má­tum se s ním Marie Dom­ská vydá­vá za dal­ší­mi úko­ly na diplo­ma­tic­ké misi, kte­rá má sblí­žit svět lidí a šatchra­nů.