Riskují život jen pro momen­tál­ní euforii?

Kdo jsou hrdi­no­vé ničeho?

Jsou to ztra­ce­né exis­ten­ce, kte­ré moh­ly být hrdi­ny, ale žijí v době, kte­rá o hrdin­ství nesto­jí. Část gene­ra­ce, kte­rá se nedo­ká­že srov­nat s tím, že se (bez vlast­ní­ho při­či­ně­ní) ocit­la v bla­hoby­tu moder­ní civilizace.

Posta­vy ris­ku­jí své živo­ty. Lezou na jeřá­by, naska­ku­jí na roz­je­té vla­ky. Jak samy říka­jí – jsou závis­lé na adre­na­li­nu. Oprav­du ris­ku­jí život jen pro momen­tál­ní euforii?

Přes­to­že adre­na­li­no­vá extá­ze je beze­spo­ru jed­ním z důvo­dů, jejich moti­va­ce k ris­ko­vá­ní je mno­hem hlub­ší. Je to niter­ná potře­ba kon­tras­tu. Skr­ze pro­ži­tí (a pře­ži­tí) reál­né­ho ohro­že­ní pro ně nabý­va­jí i oby­čej­né věci smy­sl – ale­spoň krát­ko­do­bě. Tak jako je postel nejměk­čí po dlou­hé ces­tě a hlad je nej­lep­ší kuchař, musí se při­blí­žit smr­ti, aby doká­za­li oce­nit krá­su života.

Exis­tu­je expe­ri­ment, při němž jsou lidé usa­ze­ni do prázd­né míst­nos­ti ke sto­lu s tla­čít­kem, kte­ré způ­so­bu­je sla­bý elek­tric­ký šok. Ti lidé vědí, jak tla­čít­ko fun­gu­je, ale po něko­li­ka minu­tách nudy jej přes­to vět­ši­na zmáčk­ne. Radě­ji zvo­lí bolest než ubí­je­jí­cí nic­ne­dě­lá­ní. Pro posta­vy, o kte­rých píšu, je celý život tou prázd­nou míst­nos­tí a akce, na kte­rých ris­ku­jí všech­no, tla­čít­kem, kte­ré jim sice ubli­žu­je, ale ale­spoň se díky němu „něco děje“.

Tak­že jsou vlast­ně i tro­chu znudě­ni životem?

Ano, dá se to tak říct. Ale nejde o oby­čej­nou nudu, kte­rou zaže­ne­te něja­kým roz­ptý­le­ním. Jed­ná se o hlu­bo­ký vnitř­ní neklid pra­me­ní­cí z nedo­stat­ku sku­teč­ných výzev a poci­tu, že život postrá­dá oprav­do­vý smy­sl. V bez­pe­čí a pohod­lí se pro ně totiž svět stá­vá ste­ril­ním a bez­vý­znam­ným, a kaž­do­den­ní ruti­na je pří­liš mdlá na to, aby uspo­ko­ji­la jejich tou­hu po inten­ziv­ním pro­žit­ku. Všed­nost jim jed­no­du­še nestačí.

Posta­vy v par­tě nejsou pojme­no­va­né. Mají pou­ze pře­zdív­ky – Che­mik, Šváb, Rus, Brá­cha. Pří­tel­ky­ně hlav­ní posta­vy je jed­no­du­še Ona. Je to kvů­li tomu, že jsou obec­ně zastu­pi­tel­ní, generičtí?

Přes­ně tak. Pří­běh sice sle­du­je způ­sob, jak se s odci­ze­ním a život­ní nena­pl­ně­nos­tí vyrov­ná­vá kon­krét­ní sku­pi­na lidí, nicmé­ně poci­ty, kte­ré je k tomu vedou, jsou uni­ver­zál­něj­ší. Neschop­nost zapad­nout, zou­fal­ství a bez­cíl­nost, vnitř­ní prázd­no­ta. Věřím, že ve vět­ší či men­ší míře je někdy během své­ho živo­ta zaži­je téměř kaž­dý z nás, aniž by kdy lezl na jeřáb nebo naska­ko­val na vlak. Navíc prá­vě i kvů­li způ­so­bu, jakým se posta­vy kni­hy tyto emo­ce roz­hod­ly kom­pen­zo­vat, jsou pro všech­ny ostat­ní bez­vý­znam­ní, zby­teč­ní a nahra­di­tel­ní. Sami se sice vní­ma­jí jako hlav­ní posta­vy a snad i hrdi­no­vé, ale na jejich činech ve sku­teč­nos­ti pra­má­lo záleží.

Hlav­ní posta­va není spo­ko­je­na v prá­ci ani v osob­ním živo­tě. Sna­ží se žít „nor­mál­ní“ život, ale vnitř­ně ho to sží­rá. Proč není scho­pen se usa­dit a být šťastný?

To je otáz­ka za mili­on. Celý pří­běh se na ni vlast­ně sna­ží najít odpo­věď. Ve struč­nos­ti ji asi vyjá­d­řit nedo­ká­žu – a snad to ani není možné.

...........

z rozhovoru pro Kavárnu Hostu