Mám stá­le přá­te­le a zná­mé na vsi a v země­děl­ské výro­bě - rozhovor s Jiřím Hájíčkem

....................

Jsi auto­rem romá­nů, poví­dek, hai­ku, a dokon­ce něko­li­ka pís­ňo­vých tex­tů, ale mlu­ví se o tobě zejmé­na jako o auto­ro­vi ves­nic­ké­ho romá­nu. Jak ti v téhle ška­tul­ce nazva­né ves­nic­ký román je?

Zvy­kl jsem si na ni. Vím, že je to tako­vá novi­nář­ská zkrat­ka, zjed­no­du­še­ní. Samo­zřej­mě tímhle romá­nem si kole­du­ji o to, abych v tako­vé ška­tul­ce zůstal, přes­to­že jsem z ní tro­chu vykro­čil svým před­cho­zím romá­nem Plachetnice ne vinětách, kte­rý nebyl úpl­ně ves­nic­ký. Já jsem nikdy pro­gra­mo­vě nechtěl být auto­rem ves­nic­kých romá­nů, musím se při­znat, že ani nemám čes­ké ves­nic­ké romá­ny nijak načtené.

Jak se to tedy stalo?

Téma­ta, o kte­rých píšu, vychá­ze­jí z mého živo­ta, z mých zku­še­nos­tí. Z toho, odkud pochá­zím. Já jsem na tom ven­ko­vě sku­teč­ně byd­lel jako kluk. Ale zatím jde moje život­ní ces­ta pří­mo nao­pak. Z malé ves­nič­ky do malé­ho měs­ta, z malé­ho měs­ta na okraj vět­ší­ho měs­ta, teď byd­lím v cen­t­ru kraj­ské­ho měs­ta. Tak­že jsem měst­ský člo­věk, nicmé­ně ven­kov­ská téma­ta ke mně stá­le přicházejí.

Máš potře­bu na ven­kov ode­jít nebo odchá­zet, když píšeš?

U Draka na pol­ní ces­tě to tak sku­teč­ně bylo. Věděl jsem o téma­tu, kte­ré je jed­nou z dějo­vých linek romá­nu, o byz­ny­so­vých udá­los­tech, co se teď dějí v agrár­ním sek­to­ru. Že malé a střed­ní fir­my jsou sku­po­vá­ny vět­ší­mi spo­leč­nost­mi, kte­ré čas­to sto­jí i mimo země­děl­ství. To jsem chtěl reflek­to­vat, i když bych řekl, že v médi­ích se o tom moc nepí­še. Tak­že jsem sku­teč­ně potře­bo­val jít k něja­ké­mu zdro­ji, pra­me­ni. Naštěs­tí mám na ven­ko­vě stá­le zdro­je, přá­te­le, kama­rá­dy, zná­mé. Tohle je totiž román, kte­rý nena­pí­šeš od stolu.

Kdy sis uvě­do­mil, že pro tebe může být téma­tem romá­nu prá­vě tohle, tedy nájezdy deve­lo­pe­rů a agro­ba­ro­nů na malé čes­ké statky?

Jak jsem mlu­vil o těch novi­nář­ských zkrat­kách a zjed­no­du­še­ních, tak zrov­na tyhle ter­mí­ny, kte­ré jsi pro­nes­la, radě­ji nepo­u­ží­vám, pro­to­že mi při­jdou troš­ku zjed­no­du­šu­jí­cí. Sna­žil jsem se v tomhle pří­pa­dě dobrat něja­ké­ho kon­krét­ní­ho pra­me­ne, ze kte­ré­ho bych mohl čer­pat a popsat něja­ký sku­teč­ný pří­pad, byť si nekla­du za cíl v romá­nu podat něja­kou glo­bál­ní zprá­vu o tom, co se dneska děje na ven­ko­vě v agrár­ním byz­ny­su. To si mys­lím, že by byl úkol pro něja­ké­ho agrár­ní­ho ana­ly­ti­ka nebo sociologa.

A byli bychom mimo beletrii.

Ano, byli bychom mimo belet­rii, a já jsem roma­no­pi­sec. Na tom, co jsem popsal jako něja­ký mecha­nis­mus poku­su o nepřá­tel­ské pře­vze­tí pod­ni­ku, což se v eko­no­mi­ce děje i mimo agrár­ní sek­tor, mě zají­ma­ly i dopa­dy na spo­leč­nost, na mik­ro­svět na ven­ko­vě, na sou­sed­ské vzta­hy, na to, kam vlast­ně tady tu eta­pu zařa­dit do his­to­rie vývo­je venkova.

Mně prá­vě tohle při­jde zají­ma­vé — tvo­je Sel­ský baro­ko a potom Rybí krev, to jsou kni­hy, kte­ré popi­su­jí his­to­ric­kou udá­lost, vel­ké ději­ny, jež něja­kým způ­so­bem hýbou s malý­mi lid­ský­mi osu­dy. Dal­ší tvo­je kníž­ky Pla­chet­ni­ce na vinětách a Deš­ťo­vá hůl byly spíš vzta­ho­vé, šlo v nich o men­ší lid­ská dra­ma­ta, typic­ky kri­ze střed­ní­ho věku, roz­vod, vzta­hy. A v Dra­ko­vi je to obo­je. Jako by tam ty vel­ké ději­ny vstou­pi­ly zno­vu, jenomže to nejsou ději­ny, ale sou­čas­nost. V čem pro tebe bylo jiné nemít opo­ru v ději­nách, kte­ré už jsou uza­vře­né, ale psát o současnosti?

Já jsem přes­ně tohle chtěl. A šel jsem do toho i s tím rizi­kem, že někdo můj text může napad­nout. Vždyc­ky se mi tro­chu pří­či­lo fabu­lo­vat o sku­teč­ných his­to­ric­kých posta­vách a trouf­nout si vcí­tit se do něja­ké doby, kte­rou jsem neza­žil, tře­ba do pro­tek­to­rá­tu. V Dra­ko­vi jde sku­teč­ně o pokus nějak reflek­to­vat aktu­ál­ní situ­a­ci na ven­ko­vě přes něja­ký kon­krét­ní pří­běh, přes kon­krét­ní posta­vy, kte­ré jsou vyfa­bu­lo­va­né. Jmé­no ves­ni­ce je také fik­tiv­ní, přes­to je základ kni­hy vel­mi reál­ný. A jak mlu­víš o těch vel­kých ději­nách, tady je ješ­tě jed­no rizi­ko: nevím, jest­li ten moment, kte­rý v romá­nu popi­su­ji, jed­nou zhod­no­tí­me jako vel­ké ději­ny, nebo jenom jako něja­kou epi­zod­ku ve vývo­ji ven­ko­va. Nedáv­no se mě jeden novi­nář ptal, jest­li je tohle zavr­še­ní vývo­je na ven­ko­vě od pade­sá­tých let. Mys­lím si, že vývoj pokra­ču­je pořád dál. Žád­né zavr­še­ní nepro­ží­vá­me. Je to jen dal­ší eta­pa, kam se ubí­rá ven­kov, kam se ubí­rá agrár­ní byz­nys, a my to uvi­dí­me až zpětně.

Nako­lik jsi uva­žo­val o tom téma­tu jako o stře­tu pre­dá­tor a oběť? Pro­to­že mám pocit, že řada sta­rou­sed­lí­ků vlast­ně nejsou obě­ti agrár­ní­ho byz­ny­su, ale že se sami svým způ­so­bem vlast­ně ocit­li v situ­a­ci, kdy je pro ně výhod­né do toho jít, v pod­sta­tě s tím pre­dá­to­rem jako­by spolupracovat.

Dou­fám, že se mi aspoň tro­chu poved­lo postih­nout dro­le­ní původ­ní vlast­nic­ké struk­tu­ry, kte­rá se vyví­je­la od pade­sá­tých let, kdy sed­lá­ci při­šli o svo­je grun­ty. V dal­ší eta­pě se po čty­ři­ce­ti letech v rám­ci resti­tu­cí majet­ky sice vra­ce­ly, ale tam už se z logi­ky věci vlast­nic­tví hod­ně rozře­di­lo, pro­to­že to, co se po gene­ra­ce záko­ni­tě dědi­lo z otce na nej­star­ší­ho syna, se najed­nou roz­tr­ha­lo na víc potom­ků v rodi­nách, majet­ko­vé podí­ly byly drob­něj­ší. Ptal jsem se, jaké jsou moti­va­ce a důvo­dy, proč se někte­ří lidé toho majet­ku tře­ba i rádi zba­ví. Doba je tako­vá, jaká je. A i někte­ré posta­vy v romá­nu se cítí být v pas­ti. Mají finanč­ní pro­blémy, tak toho pros­tě využijí.

Ne kaž­dý, tře­ba dva hlav­ní hrdi­no­vé chá­pou vztah k dědic­tví po svých dědech…

Ano, pro­ti tomu dro­le­ní půdy sto­jí stat­ká­ři Vlas­ta a Tomáš, kte­ří jsou patri­o­ti a mys­lí si, že je dob­ré udr­žet lokál­ní vlast­nic­tví, kte­ré nava­zu­je na to, jak ves­ni­ce fun­go­va­la dřív.

..............

ukázka z rozhovoru Kláry Kubíčkové, psáno pro Kavárnu Hostu