Plachetnice na vinětách

Neobyčejně napsaný vcelku běžný životní příběh. Z té zdánlivé obyčejnosti díky Hájíčkově pisatelskému stylu a nesporné vyzrálosti vyvěrá na povrch skrytá hloubka příběhu. Může to být vnímáno jako zkouška čtenářovy osobní zralosti, byť si nemyslím, že by se nutně muselo jednat o autorův záměr. Jak čtenář vnímá počínání hlavní hrdinky příběhu? Jak vnímá románek s jednadvacetiletým mladíkem? Sám si čtenář může položit otázku, zda by na věc nahlížel stejně, pokud by byl hlavním hrdinou příběhu muž. Nejsem feministka, ale v Hájíčkově příběhu mi jaksi nenuceně proběhla hlavou tato genderová otázka. On v příběhu vlastně je vykreslen i příběh muže, který vymění docentku literatury za dvacátnici - asistentku realitní kanceláře. Přijde vám to normální u muže, objahovali byste ho a naopak u ženy vám to připadá směšné anebo co víc, připadá vám taková žena trapná, ale muž ne? Další dimenze příběhu: dívka z vesnické rodiny, která navzdory "selskému" původu vystuduje vysokou školu, dotáhne to až na profesorku filosofické fakulty a to, jak ji vnímá zbytek rodiny. Ale jak to vnímá ona samotná? Jak prožívá odcizení od rodiny a spolužáků, kteří se k ní už jen díky jejímu vzdělání nedokážou přiblížit nebo ji odsuzují? Dokázala by se vrátit do svého rodiště natrvalo a žít tam spokojeně? Náš společenský úspěch může vést i k nenávisti a tolik typické závisti, byť můžeme tápat, zda a do jaké míry má nakonec pro nás společenský úspěch hodnotu ve chvíli, kdy stojíme tváří v tvář nemoci a stáří našich nejbližších. Můžeme přijít na to, že i ten "sedlák" má skrytá zákoutí duše, v nichž je přítomna životní hloubka a tak se třeba na sklonku života dá do malování obrazů na dřevo a zbytek rodiny ho logicky nechápe. Je čas přehodnocovat - názory i životní priority. Hájíčkova kniha nám k tomu může vcelku dobře posloužit, neboť nutí čtenáře se zamýšlet.

Příběh jednoho roku a mnoha propletených osudů v něm. Jiří Hájíček se na první pohled drží toho, co fungovalo už v jeho dřívějších knihách: vnějších kulis jižních Čech (tentokrát je to hlavně Český Krumlov a okolí) a postupného rozkrývání zasutých rodinných historií tamního venkova. Také zde Hajíček představuje silnou ženskou postavu, která se napůl vymanila z venkovského prostředí a napůl se s ním stále musí vyrovnávat. Marie, sedmačtyřicetiletá univerzitní pedagožka, je tou, jejímž pohledem jsou všechny zásadní události nahlíženy – Plachetnice na vinětách jsou tedy čistě její příběh. Ke kladným okamžikům Hájíčkova vyprávění rozhodně patří místa, která naznačují, že Mariina verze nemusí být tou nejbližší realitě. Přesto jsem se nemohl ubránit dojmu, že celý fikční svět je vystavěný autorem, jenž ví, kdo čte kritiky oceňovanou současnou českou prózu vydávanou v Hostu – rozhodně to budou lidé svým naturelem bližší intelektuálce Marii, která zahajuje flirt s mladíkem poukazem na jeho fyzickou podobu s Tadziem z Mannovy Smrti v Benátkách, než jejímu manželovi, byznysmenovi, jenž svou ženu přízemně vyměnil za mladší asistentku. A tak i když jde o příběh zprostředkovaný Marií a čtenář si nemůže nárokovat jeho úplnost, zrovna v tomto bodě by si myslím zasloužil více oponentury Mariině verzi, podobné, jaké se jí dostává v hovorech s její sestrou.
Co bych naopak výslovně ocenil, je zpracování letního vzplanutí ke zmíněnému Tadziovi – ve skutečnosti Filipovi –, mladému knihkupci, jehož spontánnost a neukotvenost tolik kontrastuje s dosavadním Mariiným životem. Ačkoli se pořádně nedozvíme, co se vlastně stalo, líbila se mi Hájíčkova chůze po tenké hranici mezi vyprávěním à la červená knihovna a funkčním zapracováním této epizody do líčení Mariina mentálního přerodu. Protože o něj tu především jde.

Knihu doporučuje výrobce jindřichohradeckého tuzemáku...a taky Tonda Panenka. :)